Jeremy Corbyn a Hugo Chávez FOTO: The Sun
FOTO: The Sun
Britští voliči šli k volbám již podruhé od momentu, kdy se v referendu v roce 2016 vyslovili pro opuštění Evropské unie. Zatímco před dvěma lety byl výsledkem parlament bez jednobarevné většiny, který spolu s rozkolem v Konzervativní straně znamenal v podstatě paralýzu sněmovny v otázce brexitu, tentokrát si toryové pod vedením Borise Johnsona vedli lépe. Ve skutečnosti si vedli lépe jen o něco málo více než jeden procentní bod, ale díky naprostému kolapsu opoziční Labour Party jim tento výsledek přinesl pohodlnou většinu. Je jasné, že k brexitu dojde a že jeho podobu budou určovat konzervativci. Volby jsou nepochybným potvrzením vůle britských voličů EU opustit. Zároveň ale zvláště pro konzervativní voliče, kteří v roce 2016 hlasovali proti odchodu, šlo především o to porazit Jeremyho Corbyna.
Předem by bylo dobré říci, že průzkumy neselhaly, jak nám opět budou někteří mudrlanti tvrdit. Procentuálně dopadly poměrně ve shodě s tím, co agentury tvrdily. Přepočet na křesla je pak díky systému jednomandátových obvodů obtížnější disciplína, a tak se většinou zveřejňuje odhad v rozsahu od minimálního po maximální předpokládaný počet křesel. Počet křesel pro konzervativce nepřekročil maximální odhadovanou hodnotu u žádného z průzkumů. Někteří komentátoři, včetně autora těchto řádek, očekávali opakování situace z roku 2017, kdy Corbynem vedená Labour Party překvapila, a tak se drželi blíž minimálním odhadům, které naznačovaly, že by mohl být parlament opět rozdělen. Jde ale o chybu v úsudku komentátorů, nikoliv průzkumů.
Výsledek tak sice mnohé překvapil, ale rozhodně nebyl nepředvídatelný. Boris Johnson je sice lhář a šarlatán a odmítal zveřejnit sněmovní zprávu o vlivu Ruska na referendum o brexitu v roce 2016, ale přesto vyhrál, a to navíc s velikým přehledem. Důvody jsou v podstatě dva. Na rozdíl od Labour, která vsadila na ještě radikálnější levicový program než v roce 2017, se soustředil vlastně jen na jednu věc. Jeho slogan „Get Brexit Done!“ (volně přeloženo „Dotáhněme brexit“) prostě výborně zafungoval. Premiér se postavil do role člověka, který měl ty nejlepší úmysly vyvést Británii z EU už ke konci října, ale sněmovna mu je zhatila. Zahrál ji přesvědčivě a voliči mu to uvěřili.
Pramálo zastánců brexitu trápilo, že lhal královně o důvodech pro přerušení schůze parlamentu. To, že za odpor proti své vyjednávací strategii spočívající v hrozbách odchodem bez dohody vyházel mnoho dlouholetých ctihodných spolustraníků, pak už neřešil vůbec nikdo. Právě to mu přineslo hlasy voličů labouristů, kteří v roce 2016 hlasovali pro odchod z EU. Z padesáti obvodů, které konzervativci sebrali labouristům, jich čtyřicet devět hlasovalo před třemi lety pro konec v Unii. Tyhle obvody získal Johnson především díky brexitu.
Nicméně ten jediný obvod podporující členství v EU ukazuje na druhého viníka vysoké prohry Labour Party, Jeremyho Corbyna a jeho radikální politiku. Zatímco pro voliče jeho strany totiž často byla otázka brexitu nejenom nejdůležitější, ale skoro jediná významná, konzervativní voliči i v okresech, které v roce 2016 hlasovaly pro setrvání, zůstali své straně věrní. Krom dvou křesel, o která je v obvodech s většinou proevropských voličů připravili Liberální demokraté, a sedmi křesel na úkor Skotské národní strany, toryové neztráceli. Navíc například v St. Albans, kde konzervativní poslankyni Anne Mainovou nahradila Liberální demokratka Daisy Cooperová, si oproti roku 2017 konzervativci pohoršili jen o necelé čtyři procentní body, kdežto labouristé o téměř čtrnáct a půl.
Jeremy Corbyn se rozhodl zopakovat trik, který mu vyšel před dvěma lety. Vyhraněně levicovým programem chtěl u svých voličů přebít touhu po co nejrychlejším odchodu. Jenže podcenil sílu frustrace, kterou lidé po třech a půl letech od referenda cítili, a z ní plynoucí touhu po co nejrychlejším ukončení celé frašky. Tyto emoce logicky před dvěma lety takovou sílu neměly. Zároveň ale jeho ještě radikálnější program v kombinaci s nejistým vztahem k EU spolehlivě odradil umírněnější konzervativní proevropské voliče. Když totiž měli volbu mezi brexitem v režii lháře a šarlatána Johnsona a socialismem pod taktovkou radikála Corbyna, jednoznačně zvolili to první.
Stále ještě předseda labouristů se snaží obhájit alespoň směr, který vytyčil, a bude se snažit, aby jeho nástupce či nástupkyně byli stejně radikální. Tvrdí, že až otázka EU ztratí na významu, tak voliči jeho krajně levicové myšlenky ocení. To může být sice pravda, ale momentálně jde o čekání na chybu soupeře. Zaprvé Johnson slíbil velké investice do veřejných služeb a zadruhé vlastně není jisté, jaké budou podmínky obchodu mezi Spojeným královstvím a Evropskou unií.
Návrat levice by mohl nastat v případě, že toryové u moci naprosto selžou. Corbyn tak sice poražen je, ale zda se strana přesune zpět blíže ke středu, se teprve uvidí. To samé ale zjevně neplatí pro Nigela Farage a jeho Brexit Party. Jemu se cesta na politické výslunní může otevřít snad už jen zázrakem. Ve volbách zaostal i za Stranou zelených a poté, kdy se na podzim už viděl v roli někoho, kdo bude držet premiéra pod krkem, jde o strmý pád. Byť Johnson v mnoha ohledech není ideální a je otázka, zda složité období, jež zemi čeká, zvládne, je konec Corbyna a Farage rozhodně třeba vnímat jako pozitiva.
