O čem budou volby: Konec falešného spasitelství Babiše, Zemana a dalších

Rád bych se vrátil k článku Davida Klimeše, který se objevil v pondělí na serveru Aktuálně.cz. Reaguje na nyní už společné rozhodnutí koalice SPOLU a koalice Pirátů a STAN, které se počátkem června pokusí vyslovit Babišově vládě nedůvěru. Žurnalisté z hájemství Pravdy a Lásky reagovali nervózně a sám pan Klimeš hovoří o „velmi pitomém nápadu“. Jsem tomu rád, aspoň si nemusím brát servítky.

Kreslení Zemana na zeď

Nejprve stručně rekapituluji jeho námitky: Pokud se teď podaří dát slabé Babišově vládě nedůvěru, bude to prý znamenat, že exekutiva bude přinejmenším až do říjnových voleb, ale nejspíš ještě na mnohem delší dobu, vydána napospas Pražskému hradu. (Je zajímavé, že Babiš těmto lidem – např. i Eriku Taberymu a dalším z Respektu – vadí daleko méně než Zeman, ten je pro ně jakýmsi ztělesněním čerta, přitom jeden je za osmnáct a druhý za dvacet bez dvou. Je to snad proto, že s Babišem se „dá řešit“, tj. umí taktněji korumpovat?) A konečný verdikt zní: „Pomalu se dostáváme na hranu ohrožení parlamentní podstaty demokracie a je neuvěřitelně smutné, jak usilovně opozice nyní slouží zájmům prokremelského Hradu.“

Ve skutečnosti už dávno jsme „za hranou ohrožení parlamentní podstaty demokracie“. A tím, že se s odvoláním na strach ze Zemana (podobně političtí spekulanti využívají strachu z Ruska, jistě v mnoha ohledech oprávněného) vykašleme na krok, který je samozřejmý a legitimní – viz dále, se propadneme jen ještě hloub. A nemohu si pomoci, vidím v tom ze strany těch, co nás takhle straší, i vypočítavou a účelovou spekulaci.

Zemanova „všemocnost“ se ovšem vyvinula postupně, via facti, tím, jak zaváděl bez velkého odporu různé „idiotské zvyklosti“, které buď využívaly děr v Ústavě (každý zákon má díry, protože sama myšlenka zákonů stojí na tom, že lidi se jimi především mají a taky chtějí řídit, a ne v nich usilovně hledat díry; podmínkou zákonnosti je aspoň elementární dobrá vůle občanů), nebo Ústavu jednoduše dezinterpretovaly (sám pan Klimeš ve svém článku naznačuje pár pěkných příkladů Zemanova kouzelnictví). Tomu by se měly soustavně a usilovně opřít soudy včetně Ústavního, politická opozice i veřejnost včetně médií. Když na to média dlouhodobě kašlou, stane se pro ně papaláš typu Miloše Zemana nakonec strašidlem.

Nedůvěra je namístě

A teď k samotnému vyslovení nedůvěry. Pan Klimeš ve svém článku uvádí, že vláda čerpá legitimitu z úspěšného hlasování o důvěře na začátku svého mandátu. To je, abych použil dikce pana Klimeše, nehorázná blbost. Naopak, vláda musí o svou důvěru den ze dne, hodinu od hodiny úporně bojovat, v každou chvíli o ni může přijít. Přesně to se stalo panu Babišovi, když komunisti vypověděli opoziční smlouvu s jeho menšinovou vládou (směšné je, že ji uzavřeli jen s ním, ne s ČSSD).

Formálně vzato, to se může přihodit každé vládě. Pak je ovšem její naprostou povinností, aby si hned získala v podpoře dostatečnou náhradu a prokázala to standardním způsobem, v hlasování o důvěře. Pokud tuto svou povinnost zanedbá (což Babišova vláda nyní udělala), má opozice, která to se svou opozičností myslí vážně, nejen šanci, ale dokonce povinnost to udělat za ni a vyslovit jí nedůvěru. Protože platí ne ta důvěra, kterou vláda získala kdysi dávno, ale ta, kterou má (či nemá) právě teď. Pokud budeme hauzírovat s různými „plány B“, nebude už to, v čem právě žijeme, parlamentní demokracií (byť i pořádně poničenou), nýbrž kůlničkou na dříví.

Klimešův plán B je nesmysl

Pan Klimeš ovšem svůj „plán B“ má. Parlamentní republiku je třeba ochránit dvěma ústavními změnami: konstruktivním vyslovováním nedůvěry a omezením prezidentské volenky při výběru premiéra. Nad tím zůstává rozum stát: jde o zásadní a ne úplně jednoduchou změnu Ústavy. Musí být pečlivě připravena, pak navržena parlamentu (návrh musí mít dostatečnou podporu, aby mohl být vůbec projednán). V obou komorách potřebuje ústavní většinu. Pak ho prezident buď podepíše, nebo vrátí parlamentu zpátky. Prostor pro prezidentské obstrukce a zdržovačky je obří. A po celou tu dobu bude parlament trpět vládu bez základního atributu, který by měla mít: totiž bez důvěry poslanecké sněmovny. Vládu potácející se ve vzduchoprázdnu mezi důvěrou a nedůvěrou. Obávám se, že „pitomost“ je zde slabé slovo.

Plány a alibismus

Takže: jak to vlastně vypadá s plány? Považuji za nedůstojné a zhoubné mít plán A jen tenkrát, když zároveň máme plán B jako techniku, která nám umožní utéct od něho, když snad selže, a zachránit si zdravou kůži, o niž jde především. Hledání únikových cest je typické české politikaření, které provázelo pohromy v letech 1948, 1968, a je mi líto, i tu po roce 2013, po vypuknutí Velké protikorupční revoluce. Ke znejasnění dnešní situace svým dílem přispěl i minulý nechumelismus v řadách demokratické opozice (nic se prý neděje, demokracie jde dál, není třeba zbůhdarma křičet o jejím ohrožení atd.).

O co jde

Ve skutečnosti je tu dnes v prvním plánu jen jeden plán A, který je třeba držet zuby nehty a za všech okolností. Plán, který má v sobě vzhledem k dnešní politické situaci i jistou naději: skoncovat ve volbách s babišovskými Novými pořádky, jichž máme po osmi letech plné zuby, a s jejich protagonisty od Babiše po Zemana. A obnovit parlamentní demokracii, právní stát a naši příslušnost k západnímu demokratickému společenství.

Jeho nutnou součástí neodmyslitelně je plán B: dát ještě před volbami najevo, že nynější vláda, nynější establishment, nemá v poslanecké sněmovně důvěru. To se sice nemusí povést: ve složení poslanecké sněmovny (a také v exekutivě) se v posledních dvou volbách Nové pořádky pohodlně usalašily. Ale určitě se povede jedno: ve volbách pak bude jasně vidět, kdo na politické scéně na straně obnovy demokracie skutečně stojí, a koho tedy mají lidé podpořit svými hlasy. Dokážou to demokratické politické strany?

A pak je tu plán C: prezidentem se stal na dvě období člověk, který ve své funkci nemá co pohledávat a žene zemi soustavně a usilovně do politické katastrofy. Není třeba politikařit a chytračit s ohledy na jeho způsoby vládnutí. Podstatné je prověřit je tím, že kompetentní orgán (Ústavní soud) prošetří, zda nebyla naplněna skutková podstata trestného činu velezrady ve smyslu jednání proti demokratickému řádu ČR. Kompetentní pro podání ústavní žaloby je Senát PČR, souhlasit ovšem musí i poslanecká sněmovna. Obojí ústavní většinou. Správná chvíle iniciování žaloby je den, v němž bude po volbách ustavena nová poslanecká sněmovna. A proto i tady by měli lidé předem vědět, koho mají do sněmovny volit.

Pokud se tohle povede, přijde řada na to, k čemu se nějak vztahuje plán B pana Klimeše a co je třeba provést daleko důkladněji: na zásadní redefinici funkce prezidenta v našem ústavním systému. Nemá to být spasitel, ale úředník. To, jak je vymezena dodnes, se (se vší úctou k Masarykovi) katastrofálně neosvědčilo.

Jistě, to vše nemusí vyjít. Není to ale důvod, proč si vybrat místo toho nějaký hanbatý kompromis, který vykazuje rysy nihilismu a cynismu. Známá Coubertinova zásada „důležité není zvítězit, ale zúčastnit se“ platí nejen pro jedince, ale taky pro každé společenství, jemuž o něco jde. A nikdy není všech dní konec.

A nakonec, na okraj, jen jedno upozornění: Klub na obranu demokracie, v němž se už osm let angažuji, vydal před necelým měsícem výzvu s výmluvným názvem „Skoncujme s babišovskými Novými pořádky!“. Obsahuje náčrt toho, co v závěru mého textu navrhuji. Najdete ji zde. Pokud souhlasíte a dosud jste tak neučinili, připojte prosím svůj podpis zde!