Václav Klaus na sjezdu německé strany AfD (2016) FOTO: ČTK/imago stock&people
FOTO: ČTK/imago stock&people
V Německu nastává vrcholná fáze kampaně k volbám do Spolkového sněmu, které se uskuteční už v neděli 26. září. V průzkumech volebních preferencí se nad 10 % stále drží i Alternativa pro Německo (AfD), původně liberální euroskeptická strana, která se již dávno posunula směrem k národoveckému populismu s proruskými rysy. Jaký je zahraničněpolitický program AfD, jejíž „českou hvězdou“ je Václav Klaus senior?
Ve volebním programu AfD se dočteme, že je proti tomu, aby se Evropská unie změnila v jakýsi superstát, měla by totiž zůstat „Evropou vlastí jakožto suverénních států“. Zároveň navrhuje, aby Německo opustilo eurozónu, poněvadž to prý poškozuje jeho ekonomiku. To je podle AfD základem reformy EU.
Kapitola nazvaná „Zahraniční a obranná politika“ v podání AfD zní jen zdánlivě krotce. Strana totiž odmítá společnou evropskou zahraniční a obrannou politiku a ve svém programu konstatuje, že „stabilní evropský mírový řád potřebuje vyváženou spolupráci jak s USA, tak s Ruskem“, přičemž ústředním elementem německé bezpečnostní strategie by mělo být „členství v NATO a aktivní úloha Německa v OBSE“.
Zároveň AfD prosazuje, aby se armády NATO angažovaly pouze na území členských států, čímž vlastně popírá potřebnost zahraničních misí.
AfD, která soustavně volá po zrušení protiruských sankcí kvůli anexi ukrajinského Krymu a válce na Donbase, je však Ruskem doslova posedlá a ve svém programu mu věnuje značnou pozornost, byť zahalenou do starostí o evropskou bezpečnost.
Posuďte sami, jak AfD ignoruje agresivitu Ruska vůči Evropě: „Uvolnění napětí ve vztahu s Ruskem je podmínkou pro trvalý mír v Evropě. Je v německém a evropském zájmu, aby Rusko bylo začleněno do společných bezpečnostně-politických struktur.“
Dále pak AfD volá po obnovení spolupráce v rámci Rady NATO/Rusko. Také dostavbu plynovodu Nord Stream 2, ostatně už realizovanou, považuje za nutnou.
Explicitně se volební program AfD věnuje už pouze třem zemím: Číně, Velké Británii a Turecku. V programu se konstatuje, že Čínská lidová republika je stále významnějším obchodním partnerem Německa, které by se proto mělo „ofenzívně“ podílet na čínském projektu Nové hedvábné stezky. Musí se tak ovšem dít na základě rovnoprávnosti a férovosti, přičemž je třeba zabránit „výprodeji“ německých, resp. evropských technologií do Číny.
Zatímco Velká Británie by měla podle AfD zůstat v úzkých obchodních kontaktech s Evropou, vůči Turecku dává strana najevo distanc: „Turecko nepatří kulturně k Evropě“ a skrze islamizaci se dále vzdaluje „západním hodnotám“, takže AfD navrhuje okamžité přerušení jednání o vstupu Turecka do EU.
Své vlastní pasáže se dočkaly ještě dva evropské regiony, jeden unijní a druhý mimo EU: „Podporujeme naopak snahy visegrádských států o zachování evropské identity.“ Tolik v jediné větě a nejmenovitě k Česku, Slovensku, Polsku a Maďarsku!
Ohledně zemí západního Balkánu, které dávají najevo své eurounijní aspirace, jsou však autoři programu AfD nemilosrdní: Bosně a Hercegovině, Srbsku, Černé Hoře, Kosovu, Severní Makedonii a Albánii by mělo být ze strany EU nabídnuto pouze privilegované partnerství, nikoliv však členství.
Ačkoliv se mohou programové návrhy AfD jevit na první pohled neškodně, jejich realizace by výrazně proměnila německou zahraniční politiku. Sumarizovat je lze takto: Evropa by měla opustit svůj dosavadní integrační projekt a zůstat rozkročena mezi USA a Ruskem, které by mělo být navíc vtaženo do budování evropské bezpečnostní architektury. A nově ustavená „Evropa vlastí“ by měla odmítnout integrační ambice svých sousedů a věnovat se spíše sama sobě, zejména svým ekonomickým zájmům.
Jinak řečeno: zahraničněpolitický program AfD je v podstatě konstruován jako dárek revizionistickému Rusku a nás v Česku může těšit, že Alternativa pro Německo není u našich sousedů „salonfähig“, takže nemůže být realizován.
Českým protějškem AfD je Svoboda a přímá demokracie (SPD), přičemž obě strany patří v Evropském parlamentu ke stejné frakci nazvané Identita a demokracie. Program obou politických formací je velmi podobný, ovšem s jednou podstatnou výjimkou: SPD požaduje vypsání referenda o setrvání Česka v EU a NATO!
A zatímco německá AfD jistě skončí v opozici, u české SPD hrozí, že se za jistých podmínek může stát vlivným koaličním partnerem populistického hnutí ANO, ať už tichým nebo přiznaným. Jde ostatně o koaliční formát, který po volbách v roce 2017 navrhoval ANO i prezident Miloš Zeman. Nejen v Německu, ale především v zahraničněpoliticky rozkolísaném Česku to bude na podzim letošního roku šrumec.
Zdroj: Alternative für Deutschland
