Lednové volební vítězství řecké radikálně levicové strany Syriza spolu s následnými událostmi vyvolalo otázku, zda obyvatelé členských zemí eurozóny mohou demokraticky rozhodovat o věcech, jako je podoba ekonomického modelu v jejich vlastní zemi. Politika eurozóny vychází z toho, že měnová unie a demokracie nejsou slučitelné, takový přístup ale nevyhnutelně povede k nezdaru, protože i největší zastánci eura musí dát přednost demokracii. Napsal to ekonomický komentátor britského listu Financial Times Martin Sandbu.
Podle komentátora je ale eurozóna s demokracií slučitelná. Sandbu se domnívá, že cílem projektu měnové unie bylo pouze usnadnit přeshraniční obchod a investice a posílit politické svazky v zájmu zabránění návratu minulých animozit. Cílem eura podle něj nebylo odstranit možnost, aby si lidé v jednotlivých zemích suverénně zvolili jakýkoli ekonomický systém, který chtějí.
Jiné výklady
Eurozóna si to ale vykládá jinak a z toho plyne tak silný tlak na omezeni řeckého sebeurčení. Sandbu to dokládá snahami o mikroekonomické řízení Řecka věřiteli, „nestoudnými intervencemi“ evropských lídrů do řeckých parlamentních voleb v roce 2012 i 2015 a velkým úsilím vynaloženým na to, aby se Řekům zabránilo uspořádat v roce 2011 i letos referendum o ekonomickém programu.
Proč Evropa zastává tak pozoruhodně nedůtklivý postoj ke snaze nechat rozhodnout lidi? Odpověď je stejně tak evidentní jako znepokojivá: evropští vůdci se bojí, že lidé si zvolí špatně, píše komentátor.
Průzkumy veřejného mínění stejně jako výsledek letošního referenda jasně ukazují, že většina Řeků chce udržet euro a zároveň odmítá ekonomické reformy požadované věřitelskými institucemi jako podmínku finanční pomoci, o niž řecká vláda žádá, aby mohla splácet dluhy. Politická elita eurozóny ale chce stůj co stůj zabránit tomu, aby Řecko zůstalo v eurozóně a zároveň uskutečňovalo jinou politiku; to by mělo každého demokrata znepokojovat, píše Sandbu.
Euro s jinou politikou?
Autor přitom pokládá za falešnou interpretaci, že Řekové se pokoušejí „navolit“ si peníze jiných zemí, což by překračovalo hranice demokracie. Lídři eurozóny podle něj nejspíš věří, že k jejich modelu úsporné politiky výměnou za nové úvěry neexistuje alternativa.
Alternativa „euro s jinou politikou“ by pro Řecko znamenala přinejhorším bankrot v rámci eurozóny, píše komentátor. A z pohledu obecné možnosti volby ekonomické politiky podle něj platí, že pokud si některá země vybere takovou, která růstu příliš nepřeje, musí se smířit s tím, že bude zaostávat.
Tak by to také podle autora mělo být v Unii, která je demokratická. Pokud Evropa nepřistoupí na to, že bude tolerovat různé ekonomické modely, zrazuje tím své vlastní hodnoty a může tím jen posílit podporu pro extremisty zleva i zprava, uzavírá komentátor.
