Britský premiér Keir Starmer FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Nová britská labouristická vláda hodlá výrazně posílit bezpečnostní spolupráci s Evropskou unií. Výsledek druhého kola předčasných francouzských parlamentních voleb dává naději na udržení podpory Ukrajině a pokračující angažmá země v evropských obranných strukturách. V obou případech je zcela irelevantní, zda vlády obou zemí hodnotíme jako „pravicové“ nebo „levicové“. To hlavní, co nás v dané mezinárodní situaci musí zajímat, je jejich postoj k obraně demokracie a západních hodnot před imperiálním Ruskem.
Starmerovi labouristé usilují o dalekosáhlý bezpečnostní pakt s Evropou. Katastrofa brexitu, který měl údajně vést ke „globální Británii“ zbavené omezení vyplývajících z členství v Unii, v praxi ale způsobil ekonomický úpadek plus stav, kdy svět o Británii ztratil zájem, by tak mohla být aspoň zčásti napravena. Zatímco ekonomická spolupráce bude řešena ještě léta, vojenské spojenectví lze řešit rychleji – a není věru času nazbyt.
Nový britský ministr zahraničí David Lammy jistě během jednání s bruselským vedením otevře řadu témat. Pro nás nejzajímavější budou případné dohody ohledně koordinace pomoci Ukrajině, spolupráce v obranném průmyslu a podmínek evropského sdílení britského „jaderného deštníku“.
Právě posledně zmíněné aktivum, o jehož „zbytečnosti“ a „zastaralosti“ se vážně debatovalo za Starmerova předchůdce Corbyna, je ve skutečnosti tím nejdůležitějším, co může současná Británie tváří v tvář nepřetržitému ruskému vyhrožování jadernými zbraněmi Evropě nabídnout.
Navzdory „kvalifikovaným“ vyjádřením ultralevicových „expertů“ a komentátorských mandarínů konzervativní vlády prosadily obnovu a uchování jaderného arzenálu. Obnova zahrnuje účast na americkém programu prodloužení životnosti ponorkových strategických střel Trident využívaných i britskými silami, výstavbu nových raketových ponorek, repasování jaderných hlavic a investice do infrastruktury.
Odhadované roční provozní náklady na udržování britských odstrašujících jaderných kapacit se pohybují přinejmenším kolem 2 miliard liber ročně. Nejjednodušší postup, jak přesvědčit britské voliče, že je vhodné sdílet ochranný deštník s celou Evropou, kromě posílení mezinárodního významu země představují případné evropské finanční příspěvky na britský systém Trident.
Nepřehledná Francie
Pro obyvatele České republiky, Polska nebo Ukrajiny je ve skutečnosti poměrně málo významné, zda v Paříži právě úřaduje vláda „pravicová“, „levicová“, nebo jaká vlastně. Většina dopadů takového rozhodnutí voličů se omezuje na francouzské území.
Co ovšem jako obyvatelé soudobé Evropy nemůžeme ignorovat jsou postoje francouzské vlády vůči ruské imperiální expanzi. A zde opakovaně slyšíme kuňkavé hlasy ze zasmrádlého českého rybníčku, které staví na první místo právě „pravicovost“ či „levicovost“.
Pravičáčtí ideologové v ODS hovoří o „zbytečné démonizaci“ francouzské krajní pravice. Mluvíme ovšem o faceliftované straně neofašistů, která má v programu vystoupení Francie ze společných velitelských struktur Severoatlantické aliance a principiálně se staví proti mezinárodní spolupráci v oblasti zajišťování bezpečnosti. Je zřejmě v zájmu českých pravičáckých ideologů, nikoliv ovšem České republiky jako takové, aby se zmíněné přístupy k evropské bezpečnosti ve Francii prosadily.
Zdaleka ne vše je ale v pořádku i na straně vítězů voleb oslavované českými levičáky. Levicový radikál Jean-Luc Mélenchon, lídr strany La France Insoumise, je nejen silně rozdělující postavou, ale také prosazuje toxické postoje. Po „dvouznačných“ vyjádřeních na adresu některých osob s židovským původem je obviňován z antisemitismu – a dokonce kritizoval někdejšího šéfa britských labouristů Corbyna za „přiliš měkký“ postoj ke kritice za antisemitismus. V současnosti proslul popíráním evidentního antisemitismu demonstrací propalestinských radikálů. Obhajuje také konspirační teorie, které tvoří základnu ruských dezinformačních kampaní v Evropě.
Mélenchon v roce 2014 podpořil ruskou anexi Krymu, odmítl sankce proti Rusku a jakoukoliv formu evropské spolupráce s Ukrajinou. V současnosti prosazuje ruský narativ ohledně „vyvolání invaze rozšiřováním NATO“, i když Moskvu výslovně nepodporuje a invazi z roku 2022 odsoudil. Putina výslovně chválí za krvavou intervenci v Sýrii.
Postoj francouzských komunistů (PCF) k NATO je dokonce ještě radikálnější než u lepenovců. Požadují totiž úplné vystoupení země z aliance.
Dělící linie napříč politickými tábory
V době pro demokratickou Evropu tak kritické jako dnešní vyžaduje neobyčejnou dávku pseudonáboženské politické zaslepenosti, pokud se při hodnocení výsledků voleb v té či oné zemí zabýváte primárně otázkou, zda v nich zvítězila „pravice“ nebo „levice“.
Pro evropskou bezpečnost je velmi dobré, že Británie má teď „levicovou“ vládu ochotnou více zapojit zemi do zajišťování evropské bezpečnosti. Stejně tak je pro Evropu dobré, že ve Francii nakonec nevyhrála volby „pravice“ prokazatelně v minulosti sponzorovaná Ruskem. Nemůžeme potřebovat, aby Paříž bouchala dveřmi v integrovaném velení NATO. Neexistuje v tuto chvíli nic důležitějšího než zpráva, že Francii nepovládnou „vlastenci“ odhodlaní napomáhat ruskému imperiálnímu projektu.
V danou chvíli ovšem zdaleka není jasné, jak by mohla vypadat příští vláda. Mezi jinými padlo jméno socialisty Raphaëla Glucksmanna coby možného budoucího premiéra. Nejpravděpodobnější variantu představuje menšinová vláda socialistů, kteří v těchto volbách výrazně posílili, zatímco Mélenchonovi radikálové a komunisté ztratili. Případný socialistický premiér by pak v klíčových hlasováních spoléhal na podporu Macronovy strany Obnova a případně části tradičních pravicových gaullistů.
Rozhodně existují způsoby, jak vyšachovat toxického Mélenchona a marginální komunisty. To znamená mnohem lepší scénář, než kdyby měl vládu sestavovat ultrapravicový Jordan Bardella.
„Vlastenčení“, jaké předvádí Le Penová, Orbán, Fico a u nás Babiš, nemůže pomoci Evropě vyřešit žádný z jejích problémů. Ačkoliv národní stát zůstává jednou ze základen politického uspořádání, stále méně reálných rozhodnutí lze v globalizovaném světě učinit na této úrovni. Zajištění bezpečnosti před darebáckými mocnostmi Ruskem, Čínou, Íránem nebo Severní Koreou zase vyžaduje promyšlenou alianční politiku, žádné zaslepené nacionální sobectví.
Britské i francouzské volby dopadly v současné situaci nejlépe, jak dopadnout mohly. S ohledem na nejistý osud americké demokracie v příštích měsících a letech je namístě nehledat „problémy“ kvůli kategoriím politického myšlení, které vznikly v 18. století – a zdaleka není jasné, zda budou ještě za dvacet let označovat cosi relevantního.
