Bývalý premiér Andrej Babiš (ANO) při setkání s Donaldem Trumpem. FOTO: Úřad vlády ČR / se souhlasem
FOTO: Úřad vlády ČR / se souhlasem
NÁZOR / Řídit stát jako firmu, pro níž je volič rozmazlený zákazník oprávněný požadovat věci, o nichž v hloubi duše ví, že nejsou tak docela správné, ale po nichž už dlouho toužil. To je taktika „guilty pleasures“, kterou již několik let provozují političtí podnikatelé na vícero kontinentech, a mnozí s ní uspěli.
Nejde jen o prostý populismus, který zjednodušuje realitu a nabízí jednoduchá řešení složitých otázek. Jde o vytváření představy, že každé, i to nejhloupější či nejopovrženíhodnější hnutí mysli má své místo v demokratické debatě. Do té tak opět vstupují dlouze potlačované a domněle pohřbené přízraky a myšlenkové koncepty, jejichž ničivost či vyprázdněnost se již v minulosti opakovaně prokázala. Ve světě politického „guilty pleasure“ ale platí zásada: náš zákazník-volič má vždycky pravdu.
Anglický termín „guilty pleasure“ původně označoval kulturní fenomén, při kterém se člověk uchýlí ke konzumaci brakového umění, i když ví, že by neměl. A právě to mu poskytuje ono provinilé potěšení.
Když v roce 2016 poprvé kandidoval Donald Trump na prezidenta Spojených států amerických, zveřejnil komentátor Josh Barro na stránkách Business Insider komentář o tom, že Trump ve svém podnikání tento fenomén často využíval. Zákazníkům nabízel nevkusné nemovitosti, nezdravá jídla a přesvědčení, že jeho značka umožňuje zákazníkům „zahřešit si“ a dopřát si víc než jen doušek alkoholu anebo pořádně nezdravý steak. „Lidé milují na Donaldu Trumpovi to, že jim poskytuje licenci, aby se necítili provinile kvůli svým hříšným potěšením,“ píše Barr.
Potíž podle něj nastala, když Trump začal tuto strategii přenášet do politiky. Největší zakázanou radost, kterou jim poskytl, byla totiž licence pro vyjadřování rasismu a nenávisti, které byly dlouho potlačovány standardy slušnosti a zdvořilosti, případně politické korektnosti. Došlo to až tak daleko, že si na předvolebním mítinku postěžoval, že jeho odpůrce vyvádí ochranka příliš jemně a v rukavičkách. „Tady už nikdo nikomu nechce ublížit,“ postěžoval si.
I když Barr doufal, že Trump vyjde z módy, stejně jako jeho produkty, a prohraje, tak trochu se přepočítal. To se ukázalo o několik let později, když americký podnikatel-prezident prohrál volby. Tehdy jeho voliči skutečně chtěli ubližovat, a to velmi citelně. Zaútočili na samotné srdce americké demokracie, na sídlo tamního parlamentu, na americký Kapitol. Navíc jeho politika zakázaných potěšení má v americké společnosti silnou podporu dodnes a průzkumy předvídají, že má velmi slušnou šanci být zvolen podruhé.
Trump není jediným podnikatelem v politice, který přesvědčuje své voliče o tom, že je v pořádku, když dají průchod svým „hříšným myšlenkám“. Projevy, které by donedávna znamenaly naprostou politickou diskvalifikaci, se na nové vlně pod heslem náš panovačný zákazník – náš pán stávají legitimními a účinnými nástroji pro získání politického vlivu.
A volič si skutečně může dovolit být rozmarný. Kriticky ohrozit bezpečnost svých vlastních hranic a odmítnout pomoc napadenému sousedovi, jako to nyní dělá Slovensko pod vedením Roberta Fica. Souhlasit s tím, že nepotřebuje armádu, ale lepší silnice, jako to dělají političtí příznivci hnutí ANO, SPD a dalších politických podnikatelů v České republice. Vystoupit z Evropské unie, jako to udělali Britové. V naprosto extrémní podobě tentýž postup předvedli Rusové, kterým jejich prezident umožnil znovu bez pocitu viny cítit, že jsou lepší než ostatní národy. Pak jim řekl, že mají ze stejného důvodu právo zabíjet občany jiného státu na jeho území.
Ve světě guilty pleasures je každá myšlenka legitimní, pokud přinese voliči pocit, že se nemusí cítit provinile kvůli nesmyslu, jemuž uvěřil. Češi jsou lepší než Ukrajinci. Očkování způsobuje autismus, pokud rovnou nezabíjí. Savo léčí. Evropská integrace ničí naši suverenitu. Když vystoupíme z NATO, bude mír. Rusové jsou naši bratři a s jejich pomocí srovnáme Západ do latě.
Ve chvíli, kdy taktika „guilty pleasures“ opustila území příliš tučných, ale dobrých jogurtů, trochu moc silných, ale v zásadě neškodných koktejlů a snad až příliš stupidních, ale děsně romantických telenovel a přesunula se na území, na němž se vedle bohatství distribuuje i moc, začala pro demokratický svět představovat skutečně vážný problém. Je totiž poměrně zjevné, že volič-zákazník v touze, aby si svůj sebeklam mohl ponechat, podpoří svůj oblíbený produkt-politika opakovaně. Tady už nejde o laciný populismus. Závislost na guilty pleasures se totiž umí i pořádně prodražit.
