
Bývalý předseda poslanecké sněmovny Radek Vondráček (ANO) FOTO: ČTK
FOTO: ČTK

NÁZOR / V kuloárech ministerstva zahraničí se prý už hovoří o tom, že by Radek Vondráček z ANO Andreje Babiše mohl být vážným kandidátem na funkci ministra zahraničí. Vondráček, který rozhodně postrádá nějaký zbytečný ostych, tuto možnost připouští a už vyjmenoval své vlastnosti, které by ho pro tento post kvalifikovaly.
„Nejdřív musíme vyhrát volby a poskládat koalici, pak se můžeme bavit o funkcích. Ale netajím se tím, že mě to zajímá. Čtyři roky jsem Česko zastupoval jako předseda sněmovny. Mám k tomu blízko, mám zkušenosti, umím anglicky,“ citují Vondráčka Hospodářské noviny.
Tvář ANO tvrdí, že čím víc se věnuje „počínání současného ministra Jana Lipavského“, tak tím víc ho zahraniční politika „baví a pohlcuje“. Byla by to podle něj výzva. Pak vynesl zásadní trumf.
„Už Miloš Zeman zmínil, že bych byl výborný ministr zahraničí. Ale vždycky se může objevit nějaký expert mimo poslanecký klub,“ připouští skromně. Zeman ovšem tehdy v rozhovoru mimo jiné vykládal jiné pozoruhodné věci. „Kateřina Konečná je člověk, který je podle mého názoru typický sociální demokrat,“ pravil exprezident, čímž poslední sociální demokraty jistě potěšil. Také se zmínil, že přecenil „Vladimira Putina jako politika, který neudělá tak blbou chybu, aby napadl Ukrajinu“.
Z této perspektivy, ve které soudružku Konečnou považuje za autentickou sociální demokratku a zároveň se kdysi fatálně spletl i v osobě ruského diktátora (kterého všichni soudní lidé měli roky prokouknutého), bychom se asi měli shovívavě podívat na jeho představu o ideálním (nebo aspoň dost dobrém) ministrovi zahraničí.
Normální politik by se samozřejmě po takovém polibku smrti vyděsil, načež by dělal, že se Zeman jistě nějak přeřekl, popřípadě že mu chce ve skutečnosti přístup do Černínského paláce zmařit. Ale ne, Vondráčka nic takového nenapadne. Pro něj je Zeman, roky vystupující jako podlézavý patolízal dvou nejmocnějších světových diktátorů, autorita.
Expremiér Mirek Topolánek to na síti X okomentoval stručně: „Pánbůh s námi a zlý pryč.“
Jak si Vondráček zahraniční politiku představuje, o tom si můžeme udělat obrázek i z toho, jak hájil ostudné hlasování europoslanců ANO o usnesení, které vyjadřuje silnou podporu Ukrajině ze strany EU, a naopak odsuzuje rostoucí vojenskou spolupráci mezi Ruskem a Severní Koreou. Spolu s nimi byli proti třeba i komunistka Kateřina Konečná, její parťák ze „Stačilo!“ Ondřej Dostál nebo Filip Turek z Motoristů.
„Aktivistické rezoluce nikdy nepřinášejí řešení konfliktů. Jsou to jen ukřičené, plané fráze. Skutečně pomoci mohou jedině reální politici a diplomaté, kteří mají skutečnou odpovědnost,“ chrlil bezcenné fráze Vondráček. Nic jiného od něj ostatně ohledně zahraniční politiky ani neznáme. Veškerá jeho kreativita spočívá v tom, že jako vrzající kolovrátek opakuje, že je třeba zasednout k jednacímu stolu. Takhle by mohl zahraniční politiku dělat i starý kotoučový magnetofon z národního podniku Tesla. Bylo by to bez mnohé přidané ostudy, protože by ty fráze zněly aspoň zvučným hlasem, a navíc měl ten aparát přece jen nějaký design.
Vondráčkova návštěva v Moskvě v roce 2018, to byl ve funkci předsedy sněmovny, byla ostudná. Pomluvil před papaláškou Putinova režimu (která je na sankčním seznamu) média vlastní země a obvinil je z „rusofobie“ a ujišťoval ji, že náš lid tak nesmýšlí.
Vondráček se nezdá být způsobilý ani pro domácí politiku. „Já bych vás chtěl poprosit, abyste si tu českou liberálnědemokratickou republiku, tu vaši ČLDR, už opravdu strčili někam!“ prohlásil letos na jaře ve sněmovně.
Upřímně řečeno, útvar Andreje Babiše je na tom personálně tak, že celkem nemá koho nabídnout. Ať by to byl kdokoliv, stejně by se jednalo jenom o dalšího příslušníka strany vůdcovského typu, od kterého by se žádná rozumná zahraniční politika očekávat nedala. S největší pravděpodobností bychom zamířili stejným směrem, jakým se vydali Babišovi spojenci Robert Fico a Viktor Orbán, u čehož by žádný slušný člověk nechtěl asistovat. Radek Vondráček ale nemá žádnou sebereflexi, ten má nanejvýš podmíněné reflexy. Ještě by se mohlo stát, že budeme se slzou v oku vzpomínat na Lubomíra Zaorálka jako na velkého státníka.