NÁZOR / V nedělní Partii Terezie Tománkové diskutovali ministr zahraničí Jan Lipavský a Radek Vondráček z útvaru ANO Andreje Babiše. Vondráček předvedl další ohavný výstup, který dává tušit, jak by naše zahraniční vztahy mohly vypadat, kdyby se Babišovi lidé dostali k moci.
V debatě se řešil také vztah mezi Českem a Slovenskem. Vondráček se pokoušel naznačit, že dnešní česká vláda nabourává vztahy se Slovenskem. Lipavský mu oponoval, že to tak není a prezidenti Petr Pavel a Peter Pellegrini se třeba „sešli ve Spojených státech, odhalili tam krajany vytvořený orloj“ a „Markéta Pekarová Adamová se účastnila slavkovského setkání předsedů parlamentů, které proběhlo ve Vídni“, a vztahy jsou intenzivní.
„Že se nedokážete jasně vyjádřit k tomu, jak vnímáte postoj Slovenska vůči bilaterálnímu setkávání s Ruskou federací, to je docela zajímavé,“ řekl Lipavský. „Pokud někdo z nás u tohoto stolu skutečně hájí bezpečnost České republiky, jsem to já. Když se podíváte, co nejvíce ohrožuje bezpečnost Česka v dnešní době, je to ruská vojenská agrese proti Ukrajině.“
Ministr zmínil cestu europoslance Ľuboše Blahy do Ruska, kde Blaha poskytl rozhovory několika ruským médiím. (Blaha také slíbil, že slovenský premiér Robert Fico příští rok bez ohledu na cokoliv přijede 9. května na oslavy 80. výročí konce druhé světové války.) Mezitím Rusko bombarduje civilisty na Ukrajině a Lipavskému nepřijde namístě se za takové situace účastnit přehlídky ruské armády.
Vondráček byl schopen opakovat jen běžné fráze o tom, jak je třeba si sednout k jednacímu stolu, a řečnicky se ptal, jestli je na tom Ukrajina lépe než na jaře 2022, kdy se prý skoro domluvilo příměří. Lipavský pravil, že nic takového se nestalo.
Pak Vondráček projevil dojemnou starost o Ukrajince.
„Je hezké, že Evropa bude vynakládat větší prostředky, ale pořád se trochu zapomíná na Ukrajince. Myslím, že už jsou opravdu vyčerpaní, mají obrovské lidské ztráty a jenom vynakládání dalších finančních prostředků do jejich vyzbrojování a do jejich materiální podpory není recept na konec této války. To je moje hluboké přesvědčení a na tom se asi nikdy neshodneme,“ tvrdila tvář ANO.
Vondráček působil jako robot, který kolem dokola opakuje, jak musí být zahraniční politika realistická a že je třeba jednat. Lipavský mu oponoval: „Tak co máme tedy dělat, máme dál za nimi chodit nechat se od nich urážet?“
K ničemu to nevede, protože je to setkání dvou světů. Andrej Babiš, Robert Fico a Viktor Orbán stojí přes všechnu rétoriku v tomto konfliktu na straně Ruska. Nelíbí se jim dodávky zbraní Ukrajině a sankce proti Rusku, hovoří o jakýchsi mírových jednáních, kde by se jistě dalo dospět k nějakému kompromisu. Hlavně by se neměl narušovat byznys. To je podle nich politický realismus.
Tihle lidé zjevně neposlouchají projevy Vladimira Putina a vystoupení ruských propagandistů ve státní televizi. Putin klade pro jakákoli jednání zcela nepřijatelné podmínky, protože zjevně doufá, že se Západ a Ukrajina unaví a on dosáhne svých cílů. To přinejmenším znamená ponechat si okupovaná území a zbytek Ukrajiny odzbrojený, což mu jednou umožní zmocnit se celé země. Ne-li vojensky, povede se mu tam třeba dosadit nějakou loutkovou vládu. To poslední je ovšem velmi málo pravděpodobné, protože proruské síly jsou momentálně na Ukrajině naprosto zdiskreditované.
Dělat společná jednání české a slovenské vlády, když slovenská vláda zaujala jednoznačně kolaborantský postoj vůči Moskvě, by nemělo žádný smysl. Za případného vládnutí Andreje Babiše by se to nepochybně změnilo, protože Babiš a Fico jsou stejná krevní skupina radikálních bezpáteřních populistů, kteří nemají problém kolaborovat s nikým, pokud to pro ně bude výhodné. Proč by se na takové šaškárně měla ale podílet tato vláda, není jasné.
Radek Vondráček sám proslul svojí cestou do Moskvy v říjnu 2018. Tam si popovídal mimo jiné s předsedy obou parlamentních komor Vjačeslavem Volodinem a Valentinou Matvijenkovou, kteří jsou na sankčním seznamu Evropské unie a Spojených států amerických. Stačil i pomlouvat česká média a ujišťoval činovníky tamního režimu, že naše veřejnost není protiruská.
Vnímání zahraniční politiky v ANO je naprosto bezhodnotové, primitivní a nemůže vést k ničemu jinému než ke smutným koncům.