Důvody, proč se Evropská unie bezprostředně po odhalení vrbětické kauzy nemohla jasněji postavit za Českou republiku, jsou dva: Institucionální nastavení EU a naivita ministra vnitra a tehdy i zahraničí Jana Hamáčka.

Kauza Vrbětice sahá do roku 2014. Před týdnem, v sobotu 17. dubna večer, však nastala její druhá část, která se odehrává v rovině diplomacie a mezinárodní politiky. Trochu na okraji zůstala role Evropské unie. Tentokrát i jasní zastánci a podporovatelé evropské integrace v médiích a na sociálních sítích v uplynulých dnech dávali najevo rozčarování, že EU neudělala „něco víc“.

Evropské instituce od Čechů sklidily kritiku za to, že se za Českou republiku jasně nepostavily okamžitě po zveřejnění výsledků vyšetřování: Žádná slova o podpoře a solidaritě, žádná reakce předsedkyně Komise Ursuly von der Leyen či vysokého představitele Unie pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Josepa Borella.

Bezprostřední slova podpory přicházela jen na bilaterální úrovni a příznačně hlavně od zemí, které mají Rusko blízko a které jeho vlivu čelí neustále. Na reakci EU se muselo čekat až do pondělí 19. dubna, kdy se sešla Rada EU pro zahraniční záležitosti. A ani ta žádnou jednoznačnou podporu nevyslovila, což pocit rozčarování v Česku ještě zvýšilo. Je ale nutno uvést, že nelogicky a neoprávněně.

Limity evropské zahraniční politiky

Za prvé, evropská těžkopádnost vyplývá z charakteru, který společná zahraniční politika EU má. Oproti oblastem, jako je společný trh či zemědělství, není zahraniční politika „komunitarizována“ – nadnárodní instituce v ní hrají ne druhé, ale vlastně žádné housle. Otěže drží v rukou 27 zemí, které mají v řadě dílčích témat odlišné postoje – vztah k Rusku nevyjímaje – a které si svou suverénní roli velmi pečlivě hlídají. Evropské instituce jsou tedy nositeli a mluvčími případného názoru států, ale nemohou být jeho aktivními tvůrci. EU nijak akčně reagovat nemohla, protože na takový postup není institucionálně ustrojená.

Lze samozřejmě namítnout, že projevení sympatie či účasti by nikoho nezabilo – jenže právě v diplomacii a zahraničních vztazích se každé slovo svůj význam, a proto se pečlivě váží na lékárnických vahách.

I když je pravda, že EU si svou těžkopádnou zahraniční politiku ještě komplikuje tím, koho usadí za její volant. Kulantně řečeno, trojlístek Josep Borell, Ursula von der Leyen a předseda Evropské rady Charles Michel nepatří mezi nejrespektovanější postavy současného mezinárodního dění, což všichni tři v uplynulých měsících zvládli dokázat už několika mezinárodními přešlapy a skandály.

Hamáček odsouzený k nezdaru

Druhá věc je, zda Česká republika o nějakou jasnou a rychlou podporu EU stála (minimálně na pondělím zasedání Rady pro vnější záležitosti). Chování tehdejšího prozatímního ministra zahraničních věcí Jana Hamáčka na zmíněném zasedání je zahaleno nejasností. Zatímco Hamáček tvrdí, že o reakci EU požádal, všichni další dotázání účastníci získali opačný dojem.

Hlavní problém je, že ministři členských států jsou málokdy schopni cokoli takto zásadního dojednat na místě, bez předchozí přípravy a intenzivní diplomatické komunikace. Ta nemusí trvat dlouhé týdny, ale pokud se Jan Hamáček domníval, že v pondělí cokoli vyjedná na zelené louce, pokud se okamžitě po sobotní tiskovce nerozdrnčely telefony a nezapojili se naši diplomaté, je to mimo realitu.

Zůstává velkou otázkou, zda Česko hned v sobotu vědělo, co vlastně chce, a zda telefony opravdu začaly zvonit. Zkušenost z minula velí, že pravděpodobně ne, což v kombinaci se zaskakujícím ministrem nemohlo vést k jinému výsledku, než který po pondělním jednání Rady EU nastal.

Lze pochopit, že řadu aktérů českého veřejného života frustruje stav české politiky a fungování našich politických institucí. Řadu z nich nynější establishment takřka rozvrátil. Řešením ale není upínat se na nadnárodní úroveň a mít od ní nerealistická očekávání. Evropská unie problémy české politiky vyřešit nemůže, i kdyby byla sebesilnější a sebeefektivnější.