Prezident Zeman s manželkou Ivanou na olympiádě v ruském Soči s plyšovými maskoty, Mynářem, Nejedlým, Dukou, Remkem, Kmoníčkem a Forejtem (9. 2. 2014) FOTO: ČTK/PR/KPR/Jiří Ovčáček
FOTO: ČTK/PR/KPR/Jiří Ovčáček
Ozvěna explozí ve Vrběticích se v průběhu dubna a května letošního roku vrátila přes údolí sedmi let a způsobila skutečné zemětřesení v česko-ruských vztazích s doprovodnými otřesy na české politické scéně. Odhalení původců diverzní akce, při které agenti ruské vojenské rozvědky zabili dva české občany a způsobili více než miliardové materiální škody, je tématem veskrze současným. Pokud však chceme pochopit její operační smysl, musíme se vrátit do roku 2014 a připomenout si tehdejší zahraničně-politický kontext.
Návrat v čase nám umožní podívat se na to, co se odehrávalo v té době na Ukrajině, kam měly zbraně směřovat. Jak na to tehdy reagovala Evropská unie? Jak se tehdy chovalo Rusko a co na to česká zahraniční politika? Co se dělo přímo v česko-ruských vztazích, co si mysleli, co říkali a co dělali nic netušící čeští představitelé, zatímco komando ruské armády připravovalo explozi, která se stala největším agresívním vojenským aktem proti naší zemi od okupace Československa v roce 1968?
Širší kontext ukrajinský
Píše se rok 2009 a v Praze vzniká Východní partnerství – sousedská politika Evropské unie vůči Ukrajině, Moldavsku, Bělorusku, Arménii, Ázerbájdžánu a Gruzii. Má umožnit zemím východní Evropy politickou asociaci a ekonomickou integraci s EU. Rusko o tuto politiku zájem nejevilo přesto, že se na ní mohlo také podílet. Důvod tohoto nezájmu se jasněji vyjevil o dva roky později, kdy Vladimir Putin publikoval v deníku Izvěstija článek, v němž oznámil, že Rusko vytvoří do roku 2015 Eurasijskou unii – vlastní integrační uskupení založené na předchozích pokusech o reintegraci zemí bývalého Sovětského svazu.
Mezitím již některé země Východního partnerství (Arménie, Gruzie, Moldavsko a Ukrajina) dojednávaly s Evropskou unií Asociační dohody a Smlouvy o hluboké a všeobecné zóně volného obchodu. Tyto smlouvy měly být parafovány na summitu Východního partnerství v listopadu 2013 ve Vilniusu.
Počátkem roku 2013 však Moskva zjistila, že ona „hluboká a všeobecná“ smlouva o volném obchodu znamená přijetí unijního celního sazebníku a obrovského množství norem a standardů Evropské unie ze strany zemí, které ji podepíšou. Je však logické, že jedna země nemůže mít dva různé celní sazebníky a dvě sady zákonů a pravidel. Musí si vybrat, a čtyři země Východního partnerství si vybraly směr Evropa.
Teprve v létě 2013 se v Moskvě rozhodli, že musí podpisu smluv těchto zemí s EU zabránit stůj co stůj tak, aby zůstal prostor pro budoucí začlenění těchto zemí do Eurasijské unie, a tedy i pro obnovu sovětského dědictví. Ruský tlak pocítily všechny čtyři země. Jednalo se o ekonomické sankce, politický nátlak, nabídky nejvyššímu politickému vedení, manipulaci s veřejným míněním prostřednictvím propagandy a očerňování EU.
Jako první tlaku podlehla na začátku září 2013 zranitelná Arménie. Její prezident Sarkisjan po schůzce s Vladimirem Putinem šokoval vlastní diplomaty, arménskou veřejnost i představitele EU oznámením, že Arménie dojednanou smlouvu nepodepíše, a dodal, že naopak vstoupí do Eurasijské unie. Další na řadě byl proruský a zkorumpovaný ukrajinský prezident Janukovyč. Jeho problémem však byla rozhodná a nezlomná touha velké většiny ukrajinské společnosti vydat se západním směrem. Po měsících ruského tlaku nakonec Janukovyč na summitu přeci jen podlehl a překvapivě oznámil, že smlouvu s EU parafovat nebude.
Hned druhý den začaly na Ukrajině demonstrace a začal se odvíjet řetěz dramatických událostí. Vytrvalé protesty Euromajdanu se Janukovyč snažil rozehnat násilím, a dokonce i střelbou do lidí, ale protesty byly tak mohutné, že situace se státní moci zcela vymkla z rukou a Janukovyč uprchnul ze země. Na chvíli se mohlo zdát, že Majdan má vyhráno. Rusko však nemohlo dopustit geopolitický úspěch evropských aspirací klíčového souseda a už vůbec ne situaci, kdy protesty lidí v ulicích vedou k pádu vládnoucího režimu.
Odpovědí Moskvy byla anexe Krymu a rozdmýchání nepokojů na východě Ukrajiny, odkud se měly šířit dále. Ruská ofenzíva vyvrcholila velkým patriotickým projevem Vladimira Putina 18. března 2014 a formálním připojením Krymu. V dubnu ještě vyhlásily nezávislost tzv. „Doněcká lidová republika“ a „Luhanská lidová republika“, které se v květnu sjednotily do „Svazu lidových republik Novorossija“. Další události se však Moskvě vymkly z rukou.
Po kolapsu Janukovyčova režimu a útěku tohoto vrchního velitele ze země byly silové složky Ukrajiny logicky zcela dezorientované, ale postupně se konsolidovaly a země se začala bránit. Společnost se semkla a projevovala nebývalou jednotu. Snaha o rozdmýchání nepokojů v Oděse v květnu 2014 neuspěla a skončila tragédií. Počátkem července ukrajinská armáda osvobodila Slovjansk.
O dva týdny později sestřelili Moskvou podporovaní povstalci raketovým systémem ruské armády dopravní letadlo malajsijských aerolinií MH 17. Zabili 298 nevinných lidí z mnoha zemí světa. Evropská unie i USA začaly připravovat tvrdší ekonomické sankce. Území kontrolované proruskými silami se zmenšilo, pozice obou stran konfliktu se stabilizovaly. Ambiciózní ruské ofenzívní tažení bylo zastaveno. Začaly problémy. Rusko bylo donuceno k diplomatickému jednání.
V září byl podepsán první balíček Minské dohody. V říjnu však boje pokračují s ještě vyšší intenzitou. Jsou nasazeny těžké zbraně, vede se tuhý boj o doněcké letiště, Debalcevo a další místa. Ukrajina čelí agresi a další dodávky zbraní by její ozbrojené síly posílily. V té době již na území Česka operuje komando GRU. Jeho akce musela být připravována mnoho týdnů, přesto byla připravena improvizovaně a narychlo. Dne 16. října 2014 dochází ve Vrběticích k první obří explozi ve skladu se zbraněmi a municí, které měl bulharský obchodník Gebrev údajně dodat (zřejmě s bulharským vývozním povolením) na Ukrajinu.
Kontext evropské politiky a sankcí
Země Evropské unie překvapila síla evropských aspirací a odhodlání Ukrajinců. Státy východní části EU, které měly s ruskou okupací neblahé zkušenosti, podporovaly protesty ukrajinské veřejnosti za evropskou budoucnost a proti zkorumpovanému režimu. Pokud však byla vytrvalost Euromajdanu pro EU překvapením, byla anexe Krymu šokem. Po desetiletích míru došlo v Evropě k vojenské anexi území. Akt po všech stránkách protiprávní.
EU musela upravit svoji vstřícnou politiku k Rusku. V březnu 2014 přerušila jednání o liberalizaci vízového styku a o nové dohodě s Ruskem, mnohým Rusům odpovědným za anexi byly zmrazeny majetky a zakázán vstup do EU. Sankce byly doplněny o restrikce dopadající na anektovaný Krym. Skutečný obrat v přístupu EU však znamenalo až sestřelení letadla MH 17. Rusko se dostávalo pod mezinárodní tlak.
Nové unijní sankce nejen že rozšiřovaly seznam osob, jež měly zákaz vstupu na území EU a jimž byl zmrazen majetek, ale zasahovaly citlivá odvětví. Na seznamu byl obchod se zbraněmi a vojenským materiálem i materiálem dvojího určení, ale seznam pokračoval. EU omezila vývoz technologií pro ropný průmysl a v září sankce ještě zpřísnila. Omezila některým ruským subjektům přístup na svůj kapitálový trh, uvalila omezení na ruské banky i firmy obchodující s vojenským materiálem nebo energetickými surovinami. V době, kdy komando GRU operovalo na českém území, zpřísňovala EU sankce tak, že se týkaly i odvětví důležitých pro ruskou ekonomiku.
Kontext ruských aktivit v zahraničí
Rusko bylo v roce 2014 odhodláno hájit politiku, kterou Kreml označil za „ruské zájmy“, třeba i silou. Situace na Ukrajině eskalovala natolik, že během závěrečného ceremoniálu olympijských her v Soči rozhodl prezident Putin o anexi Krymu. Brzy následovala další rozhodnutí, která měla velmi ambiciózní cíl destabilizace a rozvratu Ukrajiny. Kromě akcí na Ukrajině však Rusko zahájilo mnoho dalších kroků namířených proti ukrajinským aspiracím, ale i proti EU, USA, NATO, Západu a liberální demokracii.
Po sestřelení letadla MH 17 byla Moskva pod obrovským tlakem. Strategie selhávala a všichni museli k pumpám. Rusko mobilizovalo celý státní aparát. Ekonomická ministerstva pracovala na odvetných sankcích soustředěných zejména na zemědělské a potravinářské zboží. Silové složky i státem kontrolovaná media (včetně RTV) spustila naplno mašinu propagandy. Ruská armáda promýšlela, jak ustát situaci, jak pracovat se stále rozhádanějšími rebely. Byla do konfliktu vtahována stále hlouběji. Vojenské správy mobilizovaly dobrovolníky.
Ruská diplomacie vysvětlovala a snažila se prosadit vlastní verzi událostí. Zpravodajské služby se snažily Západ zastrašit psychologickými operacemi. V různých zemích mobilizovaly své spřízněné politické síly, krajanské komunity, loajální kozácké spolky a nejrůznější proruské a patriotické organizace. Toto všechno probíhalo i v Česku. Propagandistické a proruské kanály zde vyrostly jako houby po dešti. Mezi zpravodajské operace patřil i útok komanda GRU proti skladu munice ve Vrběticích.
Česká politika v tlačenici na východě v roce 2014
Pohled na českou zahraniční politiku té doby nám usnadní oficiální ročenka Ústavu mezinárodních vztahů, která podrobně popisuje, komentuje a analyzuje českou zahraniční politiku i její aktéry. Kapitolu k Rusku hezky sepsala Petra Kuchyňková, z jejíhož textu budeme dále vycházet a hojně z něj citovat celé pasáže.
Ve složité mlýnici kolem dění na Ukrajině měla probíhat transformace české zahraniční politiky i česko-ruských vztahů do nové podoby. Na počátku roku 2014, kdy byl Majdan v plném proudu, předal pověřovací listiny prezidentu Putinovi hrdina Sovětského svazu a do té doby europoslanec za komunistickou stranu Vladimír Remek. Stal se českým velvyslancem v Rusku.
Na konci ledna se úřadu ujala Sobotkova vláda. Premiér ohlašoval, že skončí období nejednotnosti české zahraniční politiky, ale jak dokládá Petra Kuchyňková, v reálu probíhající krize zviditelnila rozpory a disonance. Téma ostatně narušovalo i soudržnost Visegrádské skupiny, tradičního zastánce politiky Východního partnerství. Kritičtěji se k unijním sankcím stavěli maďarský premiér Viktor Orbán, ale i slovenský premiér Robert Fico.
Příkladem nejednotných postojů v rámci české exekutivy byly i názory na účast Ruska v tehdy plánované dostavbě Temelína. Někteří členové Sobotkovy vlády se v souvislosti s anexí Krymu vyslovili proti účasti Ruska, zatímco jiní včetně premiéra měli za to, že „česká vláda nemá podléhat antiruské hysterii“.
Prezident Zeman se vyslovil pro ukončení tendru bez vítěze a vyhlášení nového výběrového řízení, do kterého by měla být připuštěna ruská společnost Rosatom, ale například i francouzská Areva, která z předchozího temelínského tendru vypadla.
Ještě na počátku roku 2014 média řešila především nadcházející olympiádu v Soči a účast českého prezidenta, který se jí na rozdíl od některých hlav evropských států nevzdal. Právě na samotném konci olympiády rozhodnul prezident Putin o vojenské anexi části sousední země.
České ministerstvo zahraničí agresi jednoznačně odsoudilo a označilo ruský postup za „bezprecedentní porušení mezinárodních norem a závazků Ruské federace a ohrožení pokojného soužití národů v Evropě“. Postoj k sankcím již tak jednoznačný nebyl. Zatímco první unijní sankce Česko podpořilo, při jejich přitvrzení v reakci na sestřelení MH 17 si „vymínilo možnost návrh připomínkovat a eventuálně nepřijmout takovou podobu sankcí, jež by mohla poškozovat jeho ekonomické zájmy. Ve výsledku ovšem nedošlo z české strany k výraznějším obstrukcím“.
Poslanecká sněmovna v březnu 2014 na návrh Miroslavy Němcové projednávala usnesení odmítající připojení Krymu k Rusku. Opozici v následném hlasování podpořila také většina poslanců vládních stran, proti usnesení se naopak postavili poslanci KSČM a jeden ze zástupců hnutí Úsvit.
Premiér v rozhovorech pro média většinou odmítal sekuritizaci tématu a zdůrazňoval, že Česko se ani po anexi Krymu necítí Ruskem nijak přímo ohroženo. Prezident Zeman zdůrazňoval (rozhovor pro Parlamentní listy ze srpna nebo rozhovor pro rádio Frekvence 1 z května 2014), že chce věřit v to, že raison d’être současného Ruska není teritoriální expanze, ale (podobně jako na Západě) rozvoj ekonomiky. Podle něj Putinovo Rusko nelze srovnávat se SSSR Brežněvovy éry a označil jej za „pluralitní politický systém, svébytnou demokracii či režim k demokracii směřující…“
V září 2014, kdy musela jít příprava útoku ve Vrběticích do finále, řešila Poslanecká sněmovna postoj Sobotkovy vlády k dalšímu unijnímu postupu ohledně sankcí (odklad zavedení zpřísněných sankcí nebo jejich přizpůsobení, dodržování příměří na východní Ukrajině). Krátce po prvním výbuchu, a ještě před druhou explozí počátkem listopadu odcestoval do Moskvy na pozvání místopředsedy Státní dumy Železňaka, jehož osoba figurovala na unijních sankčních seznamech, předseda KSČM a jejího poslaneckého klubu Vojtěch Filip. Poslanecká sněmovna přijala na návrh Miroslava Kalouska usnesení, že s cestou nesouhlasí a že Filip na své cestě nereprezentuje její postoje. V té době již Rusové vyhodnocovali první část úspěšné diverzní akce proti Česku.
Ve stejné době proběhla v Rusku i návštěva ministra průmyslu a obchodu Mládka a hejtmana Jihomoravského kraje Michala Haška. Právě regionální spolupráce byla tématem, na které se v tomto roce soustředil velvyslanec Remek. Při jedné z takových regionálních návštěv prohlásil, že „v novodobé historii Česka se vztahy s žádným zahraničním partnerem nerozvíjely tak dynamicky jako právě s Ruskou federací“.
Zpátky do současnosti
Letošní spektakulární odhalení pachatelů vrbětické kauzy, veřejná atribuce útoku následovaná odvážnou, rychlou a výraznou reakcí české vlády vůči ruské zpravodajské přítomnosti na ruské ambasádě v Praze i pohotová a ze strany Moskvy jistě nečekaná reakce na její eskalační krok, uzavřely celou jednu kapitolu česko-ruských vztahů.
S odletem velké části personálu ruské ambasády na konci května 2021 se otevřelo přechodné období, které bychom měli využít a podrobit česko-ruské vztahy pečlivé analýze a reflexi. Pohled zpět a poučení z něj by při našem přemýšlení o budoucnosti neměly chybět.
Mgr. Jaroslav Kurfürst, Ph.D. je politický geograf a diplomat, věnuje se tématům transatlantické bezpečnosti i evropské a ruské zahraniční politice. Od roku 1997 je zaměstnancem Ministerstva zahraničních věcí ČR, působil na českých zastupitelských úřadech v Moskvě, Washingtonu a Bruselu (v letech 2014–2019 jako velvyslanec). Od roku 2019 je zvláštním zmocněncem MZV pro Východní partnerství, externě přednáší na FSV UK a FF UK.
Myšlenky a tvrzení uvedené v tomto textu jsou výhradně vyjádřením autorových osobních názorů a nepředstavují oficiální stanovisko Ministerstva zahraničních věcí ČR.
Analýza vyšla v revue The Conservative (7. 6. 2021) – zde ji publikujeme v mírně upravené verzi s laskavým svolením autora a redakce.
