Milan Hnilička FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Na překvapivé pondělní tiskové konferenci oznámil Milan Hnilička, že již dále nepovede Národní sportovní agenturu. Jako důvod uvedl nedostatek času na rodinu a přemíru práce, kterou si nedokázal představit, když Babišovi na nabídku funkce kývl. Neexistuje snad nikdo, kdo by si myslel, že důvody Hniličkova odchodu jsou takové, jaké bývalý sportovec uvedl. Snad každý si však uvědomuje, že spojení s premiérem pošramotilo pověst někdejší hokejové ikony doživotně.
Než se Hnilička rozhodl vstoupit do politiky, byl jedním z mála hokejistů, které měla ráda většina fanoušků. V Naganu byl sice jako trojka, ale zlatou medaili si přivezl, stejně jako ze tří mistrovství světa. K tomu přidal i několik „placek“ z jiného kovu a platil za úspěšného gólmana.
Pak ovšem neodolal volání druhého nejbohatšího českého občana a svou dobrou pověst dal všanc Babišovi. Dopadlo to přesně tak, jak je v hnutí ANO zvykem v souvislosti s lidmi, kteří s premiérem neprošli obdobím v Agrofertu, nebo mu nepomáhají v krytí jeho machinací a nezákonně zavánějících „obchodech“. Hniličkova doba trvanlivosti zkrátka vypršela.
Sice se zdálo, že už se tak stalo v momentě, kdy bývalý hokejista slavil v teplickém hotelu, aniž by se obtěžoval dodržovat vládní opatření proti koronaviru, ale to ještě ustál. Zbavil se poslaneckého mandátu, čímž se měl z účasti na party politiků, lobbistů a dalších vlivných osob vykoupit. Funkci šéfa Národní sportovní agentury si ovšem nechal. Aby ne, když na něj premiér netlačil, aby se zachoval jako chlap a za svou chybu náležitě pykal.
Pak ovšem přišla do Agentury kontrola z ministerstva financí a najednou to vypadalo, že se Hniličkova židle přeci jen začíná nepříjemně kývat. Navíc, když vyšlo najevo, že cifršpioni našli podezřelé finanční toky, které neodpovídají záměru NSA, tedy bránit peníze na sport před dlouhými prsty různých bafuňářů.
Přestože Hnilička odmítl, že by jeho odchod souvisel se šťárou v „jeho“ organizaci, sám tomu nemohl věřit ani v momentě, kdy to novinářům oznamoval. Z tak lukrativní funkce se totiž neodchází jen proto, že vám chybí společné večeře s rodinou.
Je jasné, že tlak na muže, který se vysokým manažerem stal víceméně „z leknutí“, byl obrovský. Nejen, že se musel potýkat s problémy, které koronavirus způsobil českému sportu, a to profesionálnímu, ale především amatérskému, ale také musel vycházet vstříc. Komu? Všem těm lidem, kteří z našeho sportovního prostředí udělali bezmála mafiánský rybník, v němž uloví pouze ti nejsilnější.
Stokrát může Hnilička hovořit o tom, že chtěl pomoci především mládeži a amatérům, třeba to tak měl i nastaveno v sobě, ale nemohl počítat s tím, že „velcí kluci“ budou čekat, že na ně zbydou nějaké drobné. O tom, jak mocní jsou třeba fotbaloví funkcionáři, hovoří například to, že zatímco umělci na své diváky stále čekají, fandové kopané se už na stadiony v omezeném počtu dostanou.
Za to rozhodně nemůže Hnilička, který přestože byl šéfem vznosně nazvané Národní sportovní agentury, nebyl zároveň tím, kdo rozhodoval o velkých věcech. Když totiž máte k dispozici deset miliard na rozdávání, musíte počítat s tím, že zájemců bude mnoho a ti nejhlasitější se budou o své peníze rvát jakýmkoliv způsobem.
Když Milan Hnilička končil svou veleúspěšnou hokejovou kariéru, mnoho fanoušků bylo smutných, většina mu přála, aby se i v dalším životě dokázal prosadit a dělat to, co umí a co ho baví. To, že ho zlákala Babišova nabídka šéfovat novému úřadu, který měl údajně pomoci našemu sportu, je pochopitelné. To, že se postupem času změnil na někoho, pro nějž pravidla neplatí, protože on je něco víc, už mu ke cti není.
Navíc, pokud si člověk uvědomí, že dokud na něj nezačal hledat špínu Andrej Babiš, kterého nakonec vyšplouchl tím, že sám rezignoval, byl jeho oddaným lokajem. Ale, jak řekl jeden z jeho spoluhráčů z Nagana: „Milan by takovou funkci vzal za každé vlády. Mít moc ho baví.“
