HISTORIE / „Hoši od gestapa, vy tu klidně spíte, vy se odtud domů nikdy nevrátíte. Nevrátíte vy se nikdy domů zpátky, budou pro vás plakat otcové i matky. Zůstanete tady jako bídné trety, budou pro vás plakat Gertrudy i Gréty…“ zpíval v protektorátních časech Karel Hašler. Jeho ostrý jazyk, nebojácnost a protinacisticky laděná kytara se mu však nakonec staly osudnými.

Na kontě má více než 320 písní, z nichž spousta zlidověla ještě za jeho života. Český písňový skladatel, herec, filmový režisér a kabaretiér Karel Hašler se stal legendou, jeho zpěv hlasem nesouhlasu s okupační mocí a touhy po svobodě. Lidé v jeho písních slyšeli ozvěnu vlastního strachu, naděje i vzdoru a nadšeně je zpívali spolu s ním. Totalitní moc sice jejich autora nakonec přece jen umlčela, avšak ty podmanivé verše z myslí lidí vymýtit nedokázala.

Zlámal o něj fajfku

Narodil se posledního říjnového dne před 145 lety, roku 1879, na pražském Zlíchově. Jeho rodiče, otec Antonín, původně kolář, a matka Marie pracovali ve sklárnách. Zejména tatínek s nelibostí pozoroval, jak synek už od malička kamkoliv přijde, tam zpívá a baví všechny okolo sebe. Často přinesl domů nějakou tu minci, kterou mu do kapsy dal kolemjdoucí v domnění, že ten malý zpívající hošík na ulici žebrá.

Otec jej dal na vyučení rukavičkářem, což chlapce nebavilo ani v nejmenším. Ještě ani neměl tovaryšský list v kapse a už snil o světě divadelních prken. Ochotničil s potulnými i stálými divadelními spolky, nejčastěji v pražských hostincích. Zvěsti o „komediantství“ Karla však neunikly uším jeho otce. Když pak sám spatřil svého syna zpívat v jednom podniku nevalné pověsti kuplety, tedy jednoduché vtipné písně, ve vzteku o něj přerazil svou dlouhou fajfku. 

Touha hrát, zpívat a bavit zvítězila nad vším. Jak sám později jednou prohlásil: „Raději se zeptejte, kde jsem nezpíval a nehrál, bude to přehlednější!“ Už na sklonku 19. století hrál ve smíchovském divadle Pavla Švandy, pak se pěšky vydal do Tábora a po cestě rozveseloval lidi v každé hospodě, v níž se zastavil. 

Hrál v ochotnických společnostech na venkově, stál na jevišti brněnského Národního divadla nebo divadla v Lublani, kde se jeho tvář a hlas staly součástí činoherních i operních představení. Doma se mu po návratu v roce 1903 splnil sen snad každého herce – režisér Národního divadla v Praze Jaroslav Kvapil mu nabídl stálé angažmá.

Dojetí za všechno to trápení

Hašler neváhal a Národní divadlo se mu stalo uměleckým domovem až do roku 1915. S radostí i hrdostí přinesl jednou otci a starší sestře Aloisii lístky do lóže. Maminka se bohužel jeho úspěchu nedožila, zemřela už roku 1891, kdy Karlovi bylo dvanáct let.

„Patrně oba byli v Národním divadle poprvé, a v lóži, to už přesahovalo jejich chudé ambice. Kolikrát mrkl okem do míst, kde seděli, když v jednu chvíli spatřil v otcových vějířích vrásek slzu,“ líčí onen večer filozof Jaroslav Hardelka ve svém projektu Pražský pantheon. „Za všechno to trápení, za dřinu s kamenem, za zamlklé dumavé večery s prutem nad vodou, za ten tichý žal, co mu způsobil, za všechno je odměňoval.“

Osudovým se mu stalo setkání s klavíristou a hudebním skladatelem Rudolfem Frimlem. Ten jej podnítil ke skládání vlastních písní, do jeho sestry Zdeny se zamiloval.

„Po starých zámeckých schodech, každý večer panna chodí, po schodech z kamene, za ruku se s chlapcem vodí, srdce má zmámené…“ zpívá se v jedné z jeho nejznámějších písní. Než však omámil srdce své Zdeničky, chvíli to trvalo. Teprve když si v roce 1908 v Národním divadle vysloužil další angažmá na příštích šest let, troufl si požádat ji o ruku. Souhlasila. Ještě téhož roku spolu přivítali na světě syna Karla a o rok později budoucího filmového režiséra Zdeňka Miloše, přezdívaného Gino či Gina.

Co na srdci, to v písni

V Národním divadle jej lidé viděli v rolích slavných her, Kupci benátském či Revizorovi, po večerech a nocích mu štamgasti tleskali v hostincích za jeho písničky a s chutí je notovali spolu s ním. Byly vlastenecké, sentimentální a podle názoru některých i lehce patetické, nicméně chytlavé a vždy upřímné. Hašler zpíval, co si myslel, jeho kytara vyznávala lásku Praze a zároveň hrála stále ostřejší tóny proti monarchii, texty jeho skladeb hbitě reagovaly na vše, co se v zemi odehrálo.

Večer za Strahovskou bránou, Ty petřínské stráně, Když nad Prahou se večer uklání, Strahováček, U svatého Matěje, Staré zámecké schody… Hašlerovy písně se rychle proslavily, zpívali je lidé v zaplněných hostincích i doma. Založil vlastní kabaret Lucerna, a když přišla první světová válka, těšil se svým putovním kabaretem Rokoko obyvatele napříč českými zeměmi. Lidé s ním notovali: „Když jsem mašíroval přes hranici, měl jsem bílý kvítek za čepicí, za čepicí měl jsem kvítek bílý, který dívčí slzy orosily…“

O práci v Národním divadle přišel v roce 1916, když jednou zaspal představení hry David a Goliáš. „Kvapil se nesmírně rozhněval a Hašlera propustil. Nedal se obměkčit či zviklat, prostě Hašler už zůstal v kabaretu. Hašlerova životní smůla zrodila Karla Hašlera písničkáře,“ podotýká Gardelka.

I po skončení války davy poslouchaly jeho písně v kabaretu Lucerna, v nichž si nebral servítky před politiky, kariéristy či různými prospěcháři. „Naše zlatá republika, to je krásná zem, život plyne v ní jak v ráji – jenomže ne všem. Jeden zlato hrabe tiše, jinému zas kručí v břiše, nesmí ale říci ani muk, jako by mu bylo všecko fuk…“

Pak už nic nebudem mít

Působil jako režisér ve Varieté, v dnešním karlínském Hudebním divadle, v Rokoku i ve vinohradském divadle. A objevil kouzelný svět filmu. Psal scénáře k filmům, režíroval je, objevil se ve více než dvaceti rolích, pěl v nich své písně. V roce 1932 ve filmu Písničkář režiséra Svatopluka Innemanna zazněla poprvé jeho píseň snad ze všech nejznámější. Píseň, kterou si už brzy mnozí zpívali v těžkých časech místo hymny na povzbuzení.

„Ta naše písnička česká, ta je tak hezká, tak hezká, tak jako na louce kytička, vyrostla ta naše písnička. Až se ta písnička ztratí, pak už nic nebudem‘ mít, jestli nám zahyne, všechno s ní pomine, potom už nebudem‘ žít.“

Hašlerky se mlsají dodnes ve velkém

V prosinci roku 1920 jej v pražské Lucerně poctil návštěvou nečekaný host – cukrář František Lhotský. Písničkáři nabídl k ochutnání své bylinkové bonbony, aby se umělec sám přesvědčil o pozitivních účincích na hlas. Hašler byl nadšený, ovšem na dotaz, zda by cukrovinka mohla nést jeho jméno, podle legendy odpověděl: „Nechci, aby si mě každý bral do huby.“ Zda to skutečně pronesl, se neví, nicméně nakonec kývl. Zrodily se hašlerky a slogan „Hašler kašle, nevadí, hašlerky ho uzdraví“. 

Oblíbené jsou, ostatně jako jejich jmenovec, dodnes. Na českém trhu jde o druhý nejprodávanější bonbon. V roce 2019 se ho prodalo více než tisíc tun, téměř 13 milionů kusů.

V osobním životě se mu dařilo mnohem méně. Zdeně Hašlerové se nezamlouval bohémský styl života jejího muže, do manželství se jim vkrádaly neshody a oddělovaly je od sebe. Od poloviny 30. let už žil každý sám.

Vlastencem nikdy nepřestal být, přesto po roce 1938 začal sympatizovat s českými fašisty. Obdivoval jejich vůdce, bývalého legionáře generála Radolu Gajdu, líbila se mu idea řádu a vlády pevné ruky. Po vpádu nacistických vojsk na československé území a vytvoření protektorátu však rychle vystřízlivěl. 

Lidičky, zahoďte vidličky

S nenáviděnými okupanty si vyřizoval účty tak, jak uměl nejlépe – skrze své písně. Během kabaretních zájezdů se vysmíval Němcům, povzbuzoval národního ducha a naději, zpíval své slavné šlágry v nových verzích. Upravil i svou nejpopulárnější skladbu: „To je ta písnička česká, kterou si zpíváme dneska. Poslyšte, lidičky, zahoďte vidličky, beztak už není co žrát. Všechno nám sebrali, všechno nám sežrali, nechali jen ten protektorát!“

V roce 1941 Karel Hašler poznal brněnskou Němku Lotte Jurdovou, zamiloval se, psal jí milostné dopisy. Dívka jeho city opětovala a brzy otěhotněla. Porodila chlapce Thomase, jemuž nebylo přáno se někdy se svým otcem setkat. Po válce se Lottě a jejímu synkovi jen tak tak podařilo uprchnout do Austrálie před křivým nařčením komunistů, že je agentka. O několik let později se oba usadili ve Spojených státech amerických.

Gestapo jeho písně nemohlo přeslechnout. Dobře si uvědomovalo, jak silně promlouvají k českému lidu, navíc srozumitelným a blízkým jazykem, jak v nich mohou probouzet nebezpečné projevy národního cítění, podněcovat hrdost a vzdor.

Hašler šel ještě dál. Na svých vystoupeních mezi jednotlivými písněmi trousil vtipné narážky na okupanty a parodoval je, což nacisté brali jako provokaci. Poprvé ho zatkli při natáčení exteriérů filmu Městečka na dlani podle předlohy spisovatele Jana Drdy pod vedením režiséra Václava Binovce.

Vyslýchali ho tři dny. O hlavu mu omlátili nejen jeho provokativní písně, ale i protiněmecké básničky otištěné v časopise Venkov. Propustili ho se vztyčeným prstem. Neposlechl, nenechal se zastrašit. Snad si bláhově myslel, že jej ochrání jeho popularita, snad prostě jen nepřemýšlel nad následky, každopádně mlčet odmítal.

Pochmurné představení

Druhého zářijového dne roku 1941 si pro něj gestapo přišlo podruhé a znovu během natáčení Městečka na dlani, tentokrát do Ládví. Černý automobil zastavil na polní cestě, vystoupili z něj dva muži v kožených kabátech a zamířili rovnou ke štábu.

„Usedli jsme do trávy, ale Hašlerovi to nedalo a šel se podívat, co se děje,“ vzpomínal ve své autobiografii herec Jaroslav Marvan. „Po chvíli se vracel, ti dva pánové s ním a on mezi nimi. V tu chvíli jsem pochopil, že Karla Hašlera odvádí gestapo, a krve by se ve mně nedořezal. Když přecházeli kolem mne, Hašler se na mě podíval a kývl hlavou jakoby na pozdrav. Neřekl ani na shledanou, ani sbohem. Už nikdy jsem ho od toho okamžiku neviděl.“

Z pankrácké vazební věznice jej nacisté převezli do Drážďan a odtud přímo do koncentračního tábora Mauthausen. Dodnes se spekuluje o tom, zda mu osud nezpečetilo udání režiséra Binovce. Ten byl později za kolaboraci s Němci odsouzen ke třem letům vězení, ovšem podíl na Hašlerově zatčení vždy odmítal a důkazy chybějí. 

Hašler v mauthausenském pekle spolu s dalšími vězni nosil až padesátikilové kameny z lomu po neblaze proslulých schodech smrti. „Přidělili mu vězeňské číslo T6581 a v druhé půli listopadu ho dozírající esesák snad z nenávisti, snad z opilosti bezdůvodně zbil a zkopal,“ vzpomínal později jeden z jeho spoluvězňů, Antonín Kramář. „Do nemocnice v táboře Hašler nebyl přijat. Ač značně zesláblý, musel se vrátit do práce. Při sčítání stával vedle mě, statečný, s hlavou hrdě vztyčenou.“

Ledové mučení

Rána od kopanců na noze se mu zanítila, hnisavá flegmóna se šířila. Do oslabeného těla pronikla záhy úplavice, vůli k životu mu braly vysoké horečky. Dne 21. prosince roku 1941 jej navíc jeho věznitelé a vrazi vytáhli z invalidky číslo 13, známé tím, že v ní pobývali vězni určeni k brzké likvidaci. 

Odvlekli jej na trestný blok, donutili ho se svléknout, posadili na židli, svázali a pouštěli na něj ledovou vodu znovu a znovu, dokud jeho zubožené a nemocné tělo nevypustilo duši. „22. prosince jsme se ho s monsignorem Černým (proboštem katedrální kapituly Janem Černým, pozn. red.) pokusili navštívit a poskytnout mu poslední útěchu,“ vzpomínal Kramář. „Dovnitř jsme nesměli, a tak pootevřeným oknem jsme viděli na holé betonové podlaze ležet bezvládné nahé tělo našeho písničkáře, vyhublé na kost. Zemřel svázaný po opakovaných ledových sprchách. Bestie!“

Film Městečko na dlani měl premiéru devět měsíců po jeho smrti a sklidil u diváků velký úspěch, aniž by málokdo tušil, jaký smutný příběh v sobě ve skutečnosti ukrývá a co se vlastně stalo s jejich oblíbeným písničkářem. 

Budete žít, já umírám

Teprve po válce mohl být Karel Hašler alespoň symbolicky pohřben. Několik jeho osobních věcí spočinulo v hrobu jeho matky na Hlubočepském hřbitově. Od roku 2009 se alespoň symbolicky mohou se slavným písničkářem lidé setkat v horní části Starých zámeckých schodů v Praze. Při příležitosti 130. výročí narození Karla Hašlera zde byla slavnostně odhalena více než šest tun vážící socha z dílny sochaře Stanislava Hanzíka. U této příležitosti nechyběl ani Thomas Hasler, syn umučeného umělce.

Karel Hašler údajně nepřestal skládat písničky ani ve světě ostnatých drátů. Jedna z jeho posledních podle svědectví spoluvězňů zněla: „Hlava mi klesá uprostřed boje, dech poslední patří jen vám, vy Čechy krásné, vy Čechy krásné, ty Praho moje! Budete žít, já umírám…“