HISTORIE / Moderní dějiny ledního hokeje se začaly psát v Kanadě, když se 3. března 1875 uskutečnil v Montrealu první veřejný hokejový zápas. V roce 1884 se ustálila herní pravidla a od konce 19. století se tento dynamický týmový sport šířil do evropských zemí. Na mistrovství Evropy roku 1911 v Berlíně se zúčastnila čtyři mužstva reprezentující Německo, Čechy, Švýcarsko a Belgii, přičemž český národní tým získal zlatou medaili. Je příznačné, že právě pro Čechy se sportovní klání, včetně hokeje, stala ještě za Rakouska-Uherska výrazem národní a politické emancipace, kterou tímto způsobem demonstrovali i na mezinárodní scéně. Češi hokej prostě milují a není to pro ně jen zábava. Politické dějiny československého hokeje nastiňuje Petr Hlaváček ve svém textu v novém čísle měsíčníku FORUM 24+. Přinášíme ukázku, která se věnuje zápolení se Sovětským svazem.

Čechoslováci proti „Rusákům“

(…) Ostrý nástup sovětského hokejového „komanda“ se odehrál na šampionátu ve Stockholmu roku 1954. Sovětští „gerojové“ deklasovali Čechoslováky skórem 5:2, ve finále 7. března 1954 dokonce porazili favorizovanou Kanadu 7:2 a získali tak svou první zlatou medaili. Rudé právo sovětské vítězství hned následující den komentovalo s očekávanou servilitou: „Stadionem zaznívají tóny sovětské hymny. Na stožár vítězů stoupá rudá vlajka se srpem a kladivem. Oči všech přítomných se upírají k této vlajce. K vlajce Sovětského svazu, jenž vychovává takové příkladné sportovce.“

Komunističtí novináři dávali Sověty československým hráčům za vzor, což pro zdejší hokej, zdecimovaný perzekucí, muselo být obzvláště bolestivé. Odveta se našim hokejistům zdařila až roku 1961 na mistrovství světa v Ženevě, kde 7. března, paradoxně na narozeniny T. G. Masaryka, zdolali sovětské mužstvo poměrem 6:4 a skončili stříbrní za vítěznou Kanadou.

Rudé právo následující den informovalo ze Švýcarska zprávou lakonickou i oslavnou: „Vítězný čs. kolektiv podal obětavý a nadšený výkon. Vítězství je dílem opravdu celého kolektivu. Pokud jde o sovětské reprezentanty, tentokráte – poprvé v historii mistrovství světa – byli v utkání s mužstvem ČSSR poraženi.“

Odveta za sovětskou okupaci

Do moderních českých dějin se jako legenda zapsalo Mistrovství světa v ledním hokeji v roce 1969, jehož pořadatelem bylo Švédsko. Původně se mělo konat v Československu, ale to se pořadatelství kvůli sovětské okupaci zřeklo. Československo bylo od srpna 1968 obsazeno Sovětskou armádou a rychle se rozjížděla sovětizace a mentální rusifikace země.

Ve Stockholmu skončili sice Čechoslováci až třetí, za zlatým Sovětským svazem a stříbrným Švédskem, ale zásadní byl fakt, že ČSSR zvítězila hned dvakrát nad sovětským mužstvem, a sice 2:0 a 4:3. K odvetnému zápasu nastoupili někteří členové československého týmu, mimo jiné útočník Jaroslav Holík, s přelepenou pěticípou hvězdou v „socialistickém“ státním znaku na dresech. Po zápase nepodali Čechoslováci ruce poraženým Sovětům. Jiří Holík, Jaroslavův bratr, k tomu později poznamenal: „Lidi potřebovali něco, čím bychom Rusům ukázali, že nejsme tak porobení.“

Hokejové vítězství oslavovalo ještě v nočních hodinách 28. března 1969 v pražských ulicích 150 tisíc občanů, z nichž někteří se vrhli na kancelář sovětské společnosti Aeroflot na Václavském náměstí a zdemolovali ji. Demonstrovalo se i v Liberci, Plzni, Brně, Olomouci, Teplicích či Mladé Boleslavi a dalších desítkách měst. Útok na Aeroflot byl nejspíše vyprovokován Státní bezpečností.

Komentář v deníku Lidová demokracie se neubránil podvratné ironii: „Hokejová moudrost, že mužstvo Sovětského svazu je možno porazit, ale ne porážet, je vyvrácena.“ Sověti ovšem zuřili a situace byla natolik vážná, že se hovořilo o „hokejové aféře“, jíž se věnoval i Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu. Padl plačtivý Dubček, jejž ve funkci generálního tajemníka ÚV KSČ nahradil aktivně kolaborující Husák, v ­srpnu byl ostudně přijat tzv. pendrekový zákon. „Hokejové noci“ jakožto spouštěči perzekuce a tzv. normalizace se zevrubně věnovala i Tigridova exilová revue Svědectví, která mimo jiné napsala: „Byla to noc lidové národní veselice.“

Hokejoví rytíři splývají s národem

Hokejová klání s „Rusáky“ se stala v časech tzv. normalizace náhražkou za boj se Sovětským svazem, k němuž se Čechoslováci reálně neodhodlali, o to více jej však zástupně prožívali. Zdá se, že v Československu, výrazněji než jinde, splývala národní hokejová reprezentace s celým národem a jednotliví hráči byli vnímáni jako rytíři bojující proti orientální hydře. Jistě to byl politický kýč, který však Čechoslovákům poskytoval alespoň mlhavý pocit zadostiučinění za realitu sovětské okupace a komunistické abnormality.

Řídká československá vítězství nad „Rusáky“ se opakovala na světových šampionátech v Praze roku 1972 a ve Vídni v roce 1977. V živé paměti mnohých zůstává Mistrovství světa v ledním hokeji z roku 1985, které se opět uskutečnilo v Praze. Tým pod vedením trenérů Luďka Bukače a Stanislava Neveselého nejprve prohrál s „Rusáky“ 1:5, aby je posléze deklasoval skórem 2:1 a došel si pro zlato. Snad i skutečnost, že Čechoslováci triumfovali nakonec nad USA výsledkem 11:2 a nad Kanadou 5:3, přiměla senilního sovětského místodržícího Gustáva Husáka, aby hokejistům zaslal blahopřejný telegram „k získání titulu mistra světa a ke vzorné reprezentaci socialistického Československa.“ (…)

Celý článek a také přehled dosavadních deseti hokejových šampionátů v Praze čtěte v novém čísle tištěného měsíčníku FORUM 24+, které je v prodeji od tohoto týdne.