HISTORIE / „Co si to dovolujete, vy svině studentský, s tímhle jsi skončil se školou! Půjdeš do dolů, nebo k lopatě!“ poslouchal mezi ranami a kopanci Pavel Janda, v říjnu roku 1967 student Fakulty stavební Českého vysokého učení technického. Po několika úderech do hlavy upadl do bezvědomí a svezl se k nohám svých trýznitelů, příslušníků Veřejné bezpečnosti. Jeho provinění? Se svíčkou v ruce spolu s dalšími studenty volal v ulicích Prahy po lepších podmínkách k žití, volal po světle. 

Touha vymanit se, či alespoň uvolnit pevné sešněrování komunistickým režimem, v šedesátých letech v Československu nabírala na síle. Nejen ve společnosti, ale i uvnitř samotné komunistické strany se ozývaly hlasy volající po změně, po reformách zkostnatělé totality. Konzervativní vedení v čele s prvním tajemníkem a prezidentem republiky Antonínem Novotným však tvrdošíjně odmítalo názory umírněnějšího křídla, které si uvědomovalo, že bez větší otevřenosti bude důvěra lidí v socialismus stále klesat.

Nebylo divu. I po letech jeho budování ekonomika stagnovala, cenzura a propaganda jely na plné obrátky, jakýkoliv nesouhlasný názor byl ihned umlčen a potrestán. V červnu 1967 na sjezdu Svazu československých spisovatelů jeho účastníci – Václav Havel, Ivan Klíma, Antonín Kliment, Pavel Kohout, Milan Kundera, A. J. Liehm nebo Ludvík Vaculík – otevřeně požadovali svobodu slova, zrušení cenzury a demokratizaci života v Československu. Místo dialogu padli do hledáčků Státní bezpečnosti, dočkali se výslechů, zákazů publikování nebo vyloučení ze Svazu československých spisovatelů.

Dále čtěte

Co je teď úkolem demokratů? Vyhrát příští volby a ukončit éru Andreje Babiše. A začít se musí hned

VÝZVA / Petr Fiala, ačkoli nakonec nebude sestavovat vládu a nebude pokračovat jako premiér, měl velice dobrý finiš předvolební kampaně.

Prezident Novotný v jednom z projevů v září roku 1967 prohlásil, že „liberalismus spojený s objektivismem je nutné odsoudit“ a stejně tak je zapotřebí umlčet „názory vycházející z buržoazní ideologie a propagující různé kapitalistické směry v politické praxi, ekonomice, kultuře a vůbec v životě lidí“.

„Musíme dbát a zasadit se o to, aby byly všude na všech místech uplatněny socialistické zásady,“ hlásal. Věděl, že se při vynucování starých komunistických pořádků může opřít o armádu či složky Sboru národní bezpečnosti – což o měsíc později pocítili vysokoškolští studenti ze strahovských kolejí na vlastní kůži.

Vzorné stavby socialismu

Areál vysokoškolských kolejí na pražském Strahově byl původně projektován jako provizorní ubytovna pro cvičence spartakiád. První vysokoškoláci se v něm ubytovali po skončení spartakiády v roce 1965 a záhy se museli potýkat s řadou nepříjemností. Často netekla voda, topení zůstávalo studené, elektřina vypadávala.

„Šetřením bylo prokázáno, že prvořadá příčina nedostatků spočívá v použití nevhodných kabelů na elektrorozvodné síti a v nedbalosti při jejich montáži,“ uvádí historik Jaroslav Pažout ve své studii pro revue Paměť a dějiny.

Zima, tma a odvaha

Říjen roku 1967 byl nebývale studený, teploty klesaly pod bod mrazu. Obyvatelé kolejí se snažili zahřát u provizorních přímotopů z topných spirál, kterými nahrazovali nefunkční topení. Jenže dodávky elektřiny se přerušovaly v té době už každý den. Provizorní vedení nefungovalo – buď samo od sebe, jindy kvůli přetížení.

Frustrace studentů rostla, jejich pokoje připomínaly tmavé, studené kobky. Když okolo deváté hodiny posledního říjnového večera světlo ve strahovském areálu znovu zhaslo, rozhořčení studenti začali se svíčkami v rukách vycházet ze svých bloků ven. V hloučcích si stěžovali, zpívali, skandovali: „Pojďme ven!“, „Chceme světlo!“, „Chceme více světla!“ i „Chceme studovat!“ Přidávali se další a další, až se z neorganizovaného shluku mladých lidí vytvořil průvod, který zamířil do centra Prahy.

Malý 17. listopad

K průvodu se v pražských ulicích připojovalo stále více lidí, převážně studentů z jiných kolejí a fakult, a cestou Nerudovou ulicí k Malostranskému náměstí už čítal na dva tisíce hlav. Volání po světle na pokojích, ale i po světle jako symbolu svobody a naděje sílilo. A to si režim nemohl nechat líbit, zvláště když na Pražském hradě zrovna zasedal Ústřední výbor KSČ.

„Studenti se chovali vcelku pokojně, uhýbali veřejným i soukromým dopravním prostředkům včetně jednoho policejního vozu,“ podotýká Pažout. V horní části Malostranského náměstí je zastavil zátaras několika hlídkových vozů Veřejné bezpečnosti. Po krátké diskuzi příslušníci VB začali svými vozidly dav zatlačovat zpátky do Nerudovy ulice. Jenže jak dodává historik, zpočátku byl dav tak hustý, že studenti v nejbližších řadách neměli kam ustoupit, a proto najíždějící vozy zadržovali rukama.

Dále čtěte

Snímek, který v Číně nesmějí vidět. Muž s igelitkami vzdoroval tankům a zaplatil za to

HISTORIE / Po pekingské třídě Chang’an Avenue se pomalu sune kolona tanků. Po masakru, který si vyžádal stovky, možná tisíce…

Ve chvíli, kdy se dav obracel zpátky ke kolejím, udeřila brutalita komunistické moci naplno. Esenbáci ze svých vozů bili vracející se studenty obušky a stříkali na ně slzný plyn, ti pěší navíc ještě přidávali kopance. Neřešili, zda tlučou chlapce či dívku, zda se mstí studentu z průvodu, nebo někomu, kdo se vrací na koleje z Klementina a vůbec neví, co se děje. Na jejich sprosté nadávky jako „vy svině gestapácký“ odpovídali demonstrující voláním: „Fuj!“ nebo „Hanba jim!“ 

„Viděl jsem chlapce, který byl celý zkrvavený, po obličeji mu tekla krev,“ vzpomínal na jaře příštího roku Ivan Touška z Fakulty strojní ČVUT v Československém filmovém týdeníku. „Skočil jsem před studenty a křičel, že nejsme dobytek, že nemůžou jen tak tlouct lidi, že tady pro nic nemůže téct krev. ‚Pojďte všichni zpátky, říkal jsem, na koleje přece za námi nemůžou. Myslím, že se mi podařilo dav na chvíli uklidnit, ale pak příslušníci znovu zahájili útok. Někdo vykřikl: ‚Sedněte si, nic nám nemůžou udělat!‘ Ale nebylo to nic platné – bili i sedící kluky a děvčata přes hlavy, kopali do nich.“

Onen večer mu připomínal výjev z nějaké kovbojky. „Utekl jsem, myslel jsem, že už je konec. Ale když jsem se vracel na kolej, někdo zakřičel: ‚To je on, ten tam taky křičel!‘ Skočili po mně dva příslušníci. Jeden mi zkroutil ruku, druhý řval: ‚Ty svině jedna, po tobě jdu od začátku, konečně jsem tě dostal!‘ Bil mě přes záda, přes ledviny. Pak mě odvlekli do auta a odvezli na stanici.“

Nepřestali, i když jsem křičel, že s nimi půjdu dobrovolně.

Příslušníci VB pronásledovali utíkající studenty až ke kolejím, ve dveřích jednotlivých bloků vznikaly tlačenice a chaos. Ty, kteří se nedostali dovnitř včas, odtahovali strážci zákona pryč, aby je zbili a zkopali. Podařilo se jim proniknout i do některých bloků a uvnitř se paradoxně dožadovali rozsvícení. Mlátili studenty na schodištích, snažili se dostat do pokojů, a to i na dívčích blocích. 

„S výkřiky ‚ty kurvo studentská, já ti dám, gestapáku!‘ mě táhli ven z bloku za stálého bití,“ vzpomínal Pavel Janda z Fakulty stavební ČVUT. „Nepřestali, i když jsem křičel, že s nimi půjdu dobrovolně. Venku si mě přebrali další – asi si ještě nebouchli, tak mě také začali řezat. Po třetí ráně do hlavy jsem spadl na zem a omdlel.“

Dále čtěte

Objednejte si plakát Putinův zlý sen a ukažte všem, jak bude vypadat rozdělené Rusko

Chcete si doma pověsit opravdu vydařený plakát? Chcete mít něco, čím vyjádříte svůj názor? Tak právě pro vás je tu…

„Rozběhl jsem se po schodech nahoru,“ popisoval Pavel Dvořák z Fakulty elektrotechnické ČVUT. „Stačili nás ještě postříkat slzným plynem a začali nás bít. Dostal jsem první ránu do hlavy a hned druhou. Viděl jsem jen kolečka a jiskřičky, podlaha se ke mně přiblížila, přes brýle mi tekla krev. Druhý nebo třetí den mě kamarádi přemluvili, abych šel k lékaři – neslyšel jsem totiž vůbec na levé ucho.“

Celá řada vysokoškoláků utrpěla zranění, někteří skončili v celách, mnozí byli nuceni odejít ze studia. „Soudruzi, když jsme my za první republiky protestovali, taky jsme někdy utržili nějakou ránu,“ obhajoval zásah Martin Vaculík, tajemník městského výboru KSČ v Praze. A nejen on.

Ministr vnitra Josef Kudrna se například nechal slyšet, že šlo o potlačení spiknutí, které mělo vyvrcholit 17. 11. dalším „protisocialistickým“ vystoupením studentů. Prezident Novotný pak celou situaci přirovnal k protikomunistické demonstraci studentů v únoru 1948, na jejímž potlačení se sám podílel, a označil ji za vyvrcholení negativní politické situace na vysokých školách v posledních zhruba pěti letech.

Zvedla se vlna nevole

Zprávy o brutalitě zásahu veřejnost šokovaly, ve zjitřené atmosféře doby působily jako rozbuška. Tehdejší tisk sice kritizoval formu protestu, ovšem jeho kruté potlačení otevřeně odmítal. Postup státní moci odsoudili i akademičtí hodnostáři většiny pražských i řady mimopražských fakult, bouřili se sami studenti. Pozice zastánců prezidenta Novotného rapidně slábly, reformní křídlo posilovalo. 

Dále čtěte

Vybojovali zlato, estébáci je odměnili mučením a hladem. Životy hokejových mistrů zničili komunisté

HISTORIE / Říjnové dny roku 1950. Začíná soudní proces, o němž veřejnost nemá ani tušení. Ti, jejichž sportovní nasazení ještě…

V lednu příštího roku byl Novotný z funkce prvního tajemníka odvolán. Podle historika Pažouta mu politický vaz zlomily právě i strahovské události – spolu s neúspěchem při řešení hospodářské krize, s ostrými spory se Slováky i s představiteli kulturní scény.

Vystřídal jej Alexandr Dubček, symbol „socialismu s lidskou tváří“. V dubnu byl přijat Akční program KSČ, který otevřel možnosti rekonstrukce hospodářství s prvky tržní ekonomiky, posílil svobodu tisku, uvolnil a nakonec i úplně zrušil cenzuru – ovšem se zachováním „vedoucí úlohy KSČ“. 

Původně apolitické volání po světle, brutálně umlčené, tak nevědomky ještě více podnítilo panující nespokojenost s režimem a stalo se předzvěstí reformního procesu, pro nějž se vžilo označení „pražské jaro“. Procesu, který ještě v srpnu téhož roku nekompromisně zastavily tanky vojsk Varšavské smlouvy.