HISTORIE / Říjnové dny roku 1950. Začíná soudní proces, o němž veřejnost nemá ani tušení. Ti, jejichž sportovní nasazení ještě před časem obdivoval celý svět, nyní sedí na lavici obžalovaných. Mají za sebou mučení, ponižování, zažili hlad, strach i nejistotu. Jejich martyrium přitom teprve začíná. Soud totiž jedenáct mladíků pošle celkem na 74 let a osm měsíců za mříže.

Vrcholný akt celé tragédie československých hokejistů se odehrál o více než půl roku dříve, v polovině března 1950, mezi zdmi pražské hospody U Herclíků poblíž Národního divadla, přezdívané Zlatá hospůdka. Původně zde několik členů týmu mělo slavit narození syna jednoho z nich, nakonec spíše splachovali smutek. Jeden jediný telefonát z nejvyšších stranických míst od Gustava Bareše, tajemníka ÚV KSČ pro ideologii, zmařil sen, že se postaví na londýnský led, aby obhájili zlaté medaile ze Stockholmu. Místo toho přišel zákaz startu, konec sezóny, rozpuštění reprezentace.

Žádnej není tak hezkej…

Čím více prázdných sklenic hospodský odnášel, tím víc v hráčích narůstala míra zklamání a vzteku. „Jsou to syčáci, lumpové a lháři. My chceme býti volní jako rackové a odletět, ale ty svině komunistický vědí, že bychom se nevrátili. Nechceme míti řetízky na rukou. Na režim se vyserem, na komunisty taky!“ pokřikovali podle vyšetřovacího spisu. Ministru informací Václavu Kopeckému dokonce zpívali: „Žádnej není tak hezkej, jako Venca Kopeckej!“

Neuvědomovali si v tu chvíli, že je neposlouchají jen místní štamgasti. „Byla na nás učiněna past. Ovšem nechali jsme se do ní chytit tím, že jsme se trošku napili a vyvolávali protistátní hesla – řvali jsme: ‚Smrt komunismu.‘ Byli jsme mladí dvacetiletí kluci, takže si to dovedete představit,“ vzpomínal později hokejista Augustin Bubník pro Českou televizi. „Lítala mezi námi piva a dost jiného alkoholu, okolo hrála harmonika, dudy a my během toho nadávali na režim. Poté jsme s Václavem Roziňákem šli na chvíli před hospodu a mezitím se od jiného stolu zvedli dva další muži a ti nám venku řekli, že musíme jít s nimi.“

„Když začali cloumat s Vaškem Roziňákem, vložil se Zlatko Červený do sporu přesným direktem. V tu ránu se v ruce jednoho estébáka objevila pistole, zatímco druhý vyběhl pro posilu. Zelený anton s desítkou příslušníků dorazil do Pštrossovy ulice během chvilky,“ dodal Bubník. Zatčen byl on, Václav Roziňák i Zlatomír Červený. Někdo stihl zavčasu utéct z hospody přes dvorek, jiní odešli domů už před zásahem. Estébákům však nakonec neunikli.

Vytáhli jej z postele

Během dalších dnů polapili i je. „Myslel jsem si, nechytili mě v hospodě, nechají mě být. O to víc jsem byl překvapený, když k nám za deset dní dorazili po deváté ráno nějací dva chlapi a vytáhli mě z postele,“ vzpomíná Stanislav Konopásek v knize Hráč, který přežil. Želízka zaklapla i na rukou majitele Zlaté hospůdky Mojmíra Ujčíka, bývalého hokejisty. Pro neoznámení trestného činu byl nakonec odsouzen k třem rokům odnětí svobody. 

V osidlech komunistické „spravedlnosti“ skončilo jedenáct hokejistů, z nichž devět bylo mistry světa. Unikli jen čtyři moravští členové týmu, kteří se událostí ve Zlaté hospůdce neúčastnili. Z dopadených měl největší štěstí Čeněk Pícha, neboť jej čekal „jen“ tvrdý výslech.

Otazníky se dodnes vznáší nad kapitánem týmu Vladimírem Zábrodským. Podařilo se mu vyhnout se nepříjemnostem, v celém procesu vystupoval jako pouhý svědek a vysloužil si jen krátký zákaz činnosti. Zda měl dobré známé na vlivných pozicích, či jej chránil sám ministr Kopecký, jeho velký obdivovatel, je nejasné. Z protokolů a výslechů vyplývá, že svým spoluhráčům nijak nepřitížil. Sám se v rozhovorech ke kauze nechtěl nikdy vracet.

Ve sportovních kruzích se zvěsti o zatýkání a věznění rychle šířily. Zpočátku se zdálo, že hokejisté platí jen za svou nerozvážnost – výtržnictví, opileckou a mladickou naivitu, s níž uvěřili, že dokážou mít nad režimem navrch. Jenže netrvalo dlouho a Státní bezpečnost zaklepala i na dveře pražského bytu Bohumila Modrého. Ten už přitom rok dres národního týmu neoblékl a ani se osudného večerního posezení nezúčastnil. Přesto právě on měl být podle obžaloby hlavou celého „spiknutí“.

Z hrdinů úhlavními nepřáteli

Smutný příběh konce československé hokejové reprezentace se ve skutečnosti začal psát už celé týdny a měsíce před březnovým zátahem.

Po druhé světové válce se zdálo, že nastává zlatá éra československého hokeje. Výjimečná generace hráčů vydobyla své první zlato na domácím mistrovství světa v roce 1947, rok poté slavila stříbrnou medaili na olympijských hrách ve švýcarském Svatém Mořici. Jejich slibný vzestup však poznamenala tragédie – roku 1948 šest hráčů zahynulo při havárii letadla nad kanálem La Manche. Jejich těla se nikdy nenašla, což už tehdy vyvolalo spekulace, zda sportovci ve skutečnosti nezůstali za hranicemi. 

Při návratu z mistrovství světa ve Stockholmu v únoru 1949 se zlatým pohárem v rukách je nadšeně vítaly davy fanoušků. „Českoslovenští hockeyisté se ukázali být skutečnými reprezentanty lidově demokratické republiky,“ velebilo je Rudé právo. „Každý jim chtěl stisknout ruku a poděkovati za to, že se tak skvěle zasloužili o dobré jméno naší republiky za hranicemi. (…) Hlavní zásluhu na našem vítězství mají Modrý, Trousílek a Konopásek, kteří byli našimi nejlepšími hráči.“

Veřejně je pochválil také ministr Kopecký: „I podle slov pana prezidenta přispěli jste k proslavení naší lidové demokratické Československé republiky.“ Své zlaté postavení měli o rok později obhajovat na mistrovství světa v Londýně. Místo toho na ně ale čekali bachaři, aby se z nich pokusili vymlátit zdraví, důstojnost i budoucnost. 

Ještě v lednu 1950 každý z členů národního hokejového týmu skládal slib, že „k mistrovství světa v ledním hokeji ode dne 13. do 22. března 1950 v Londýně se co nejpečlivěji připravím, abych mohl hájiti čest a slávu lidově demokratického Československa s úspěchem“. Fanoušci hokeje byli jak na trní, komunistické špičky také – ovšem ze zcela jiného důvodu. 

„Hokejový odbor Československé obce sokolské jako by o úspěšnou obhajobu neměl zájem. Letní příprava by úplně odpadla, kdyby si ji sami hráči důrazně nevynutili,“ podotýká pro Český rozhlas sportovní publicista Jiří Macků. „Opory týmu v čele s kapitánem Zábrodským se už delší dobu netajily přáním působit v zahraničí, dokonce se o této možnosti hlasovalo. (…) Ještě než se vrátili, už o tom věděla všechna zainteresovaná místa včetně ministra informací a osvěty Kopeckého, pověřeného vedením tělovýchovy.“ V hlasování sice vyhrál návrat do Československa, ale to na věci nemohlo nic změnit. 

Ostuda, která se nesměla stát

Špičkových sportovců, kteří se rozhodli do totalitou sevřené domoviny už nevrátit, totiž přibývalo. Za hranicemi zůstal v únoru 1950 tenista Jaroslav Drobný a pouhých pár dnů před chystaným odjezdem hokejistů emigrovala krasobruslařka Alena Vrzáňová. Kdyby se do země nevrátilo celé mužstvo mistrů světa, byla by to pro komunisty a jejich režim celosvětová potupa. Přišli proto s plánem, jak této blamáži zabránit.

Hokejisté měli do Londýna odletět 11. března. Na letišti jim však bylo řečeno, že Britové nevystavili vstupní víza československým rozhlasovým reportérům Josefu Lauferovi a Otakaru Procházkovi. „Vedení výpravy a funkcionáři hokejového odboru Sokola se nás snažili přesvědčit, že jsme kolektiv, jedna parta, a proto musíme odletět spolu. Oponovali jsme, že jejich víza není náš problém, my potřebujeme trénovat, oni mohou přiletět dodatečně, tak jako kdykoli předtím,“ vzpomínal Bubník. Britská ambasáda se navíc hájila tím, že víza i pro novináře vydala včas.

„To je všechno v souvislosti s Alenou. Je chytrá, ale měla s tím počkat, až bude naše mužstvo v Anglii, takhle nám to všechno zkazila,“ povzdechl si podle Jiřího Macků obránce družstva Přemysl Hajný. Na jeho slova došlo už o dva dny později, 13. března, v Tyršově domě v Praze. Zde si družstvo vyslechlo konečný verdikt – zákaz startu, nikdo z nich nikam nepoletí. 

Když byli toho večera a během příštích dnů pozatýkáni, mysleli si, že se celá věc brzy vysvětlí a režim mistrům světa jejich pokřikování odpustí. Místo toho se však stali obžalovanými ve vykonstruovaném procesu s takzvanou protistátní skupinou Modrý a spol.

Jejich vyšetřování probíhalo ve dvou liniích. „Část zatčených skončila ve vazbě krajského velitelství StB v Bartolomějské, šestici hokejistů, kteří vykonávali vojenskou prezenční službu, si převzaly vojenské orgány a držely ji v nechvalně proslulém hradčanském Domečku,“ uvádí ve své studii badatel Roman John. Nenápadná jednopatrová budova, kterou už za války využívalo gestapo, sloužila po únoru 1948 jako vyšetřovací věznice, nebo přesněji řečeno mučírna. 

„Doba, kterou jsem zde prožil, tedy od 15. března až do začátku května 1950, kdy skončili vyšetřování a kdy jsem byl převezen na soudní oddělení Pankrác, byla nejhorší doba v mém životě,“ svěřil se Bubník v rozhovoru pro spolek Političtí vězni. „Nejkrutější byla kobka pod schody, kde když mu vyšetřovatelé dali příkaz, tak nás, tedy speciálně mě (ale i druhé chlapce, ale je ne tolik jako mě), šoupl do té kobky, která byla tmavá, kde nebylo vůbec denní světlo ani žárovka. Byla to jen taková udusaná kobka, mokrá a zavřená. Tam člověk byl v díře jako myš, kterou nechali napospas do té doby, než přinesli kafe nebo kousek chleba, jestliže mi vůbec dali najíst.“

Nejhorší prý byl sadistický správce František Pergl. „Jakmile jsme zašli do Domečku, použil násilí, například pendreku, měl takové důtky, kde na konci byly kuličky. Tím člověka mlátil zezadu a zepředu, kolikrát až jsem upadl a on se choval jako bestie, která se tam na nás krutě vyžívala. (…) Jednou mu prý dali takový železný pásek kolem hlavy a ten utahovali, že si člověk myslel, že mu rozdrtí hlavu. Svázali vám ruce, takže jste se nemohl nijak bránit, a dělali si z vás, co chtěli. Já jsem opravdu za tu dobu, co jsem tam byl, ztratil třicet kilo váhy,“ popisoval. „Faktem je, že nám dávali nějaká projímadla do kávy a hrozně jsme hladověli. Pamatuji si, že Tonda Španinger dokonce říkal: ‚Já kdybych chytil ptáka na římse, tak bych ho snědl.‘ Tak kruté to tam bylo.“

Kliky, dřepy, bití, hlad

Vladimír Kobranov v rozhovoru s Jiřím Macků v knize Zapřené generace líčí: „Prováděli s námi neuvěřitelné věci, někdy byly noci, že nevím, co se dělo, čas byl ohraničen jenom světlem, tmou a vyzváněním Lorety. Tenkrát jsem skutečně myslel, že to nevydržím, že je prostě konec.“

I Antonín Španinger přiblížil pro Paměť národa jednu z forem trestu: „Tři dny a tři noci světlo. Chodit dokola. Kavalec jsem musel vyndat na chodbu. Bez jídla, beze všeho, tři dny a tři noci jsem musel chodit dokola. Každou hodinu se otevřely dveře. Kliky, dřepy.“

K završení likvidace hokejového týmu došlo v říjnu roku 1950. Marné byly kladné posudky z míst bydlišť a pracovišť. Podle státní prokuratury „většina obžalovaných potvrdila svým chováním během líčení správnost názoru obžaloby, že se jedná o flinky, kteří se dostali do národního mužstva nedopatřením a nedostatečnou bdělostí vedoucích“. 

Bohumil Modrý dostal trest patnáct let za mřížemi. Augustin Bubník si vysloužil čtrnáct let, Stanislav Konopásek dvanáct, Václav Roziňák s Vladimírem Kobranovem po deseti letech, Josef Jirka šest, Zlatomír Červený tři, Jiří Macelis dva, Přemysl Hainý a Antonín Španinger jeden rok a Josef Štock obdržel osm měsíců. Hokejistům byl také zabaven majetek a přišli o svá občanská práva. 

„Byli to lidé, kteří obhajovali Československo nejen proto, že finančně na tom byli mnohem lépe než ostatní pracující, ale hlavně měli určité možnosti ještě okrádati republiku, kterou však při tom sprostým způsobem hanobili. (…) Tito tzv. ,sportovci‘ byli mnohem horšími nepřáteli než lidé, se kterými se u Státní bezpečnosti setkáváme,“ stojí ve vyšetřovacím spisu. Nad mistry světa se definitivně zavřela voda. Pár propagandistických řádek v novinách a od té doby už o nich veřejně nikdo nepromluvil.

„Když jsi ten mistr světa, tak mi uděláš sto dřepů!

Hokejisté skončili v komunistických lágrech a uranových dolech, kde ztratili nejlepší roky své kariéry, života a mnozí i své zdraví. „Měli radost, že mohou ponížit nás, mistry světa,“ vyprávěl podle webu totalita.cz Zlatomír Červený. „Vzpomínám si na jednoho, kterému to dělalo obzvláštní radost: ‚Ty seš mistr světa?‘ vyřvával. ‚Víš, co ty pro mne jsi? Dobytek! Ale když jsi tedy ten mistr světa, tak mi tady uděláš sto dřepů! Ale hezky pomalu, ať si to můžu vychutnat!‘ Nezbylo než je udělat, pokud člověk nechtěl riskovat, že mu dozorce rozbije obličej anebo nakope ledviny. To byly Bory…“ Teprve v roce 1955 se dočkali milosti od prezidenta Antonína Zápotockého.

Modrý, který se vrátil domů s podlomeným zdravím, zemřel v roce 1963 v necelých sedmačtyřiceti letech. Cejch provinilců nesli hokejisté až do roku 1968, kdy byli rehabilitováni. Na led se většina z nich vrátila, do druholigových i prvoligových mužstev, někteří se později stali trenéry. Mnoha lidem ovšem byli stále trnem v oku.

Vykonstruovaným procesem utrpěl i samotný československý hokej – fanoušci si museli na další medaili ze světového šampionátu počkat až do roku 1955, na další zlato pak dokonce ještě o sedmnáct let déle.

Promiňte mi, mládenci, ale já za to nemohu…

Absurditu a tragičnost celého procesu shrnul Augustin Bubník povzdechem jednoho ze svých hokejových kamarádů: „Tak kluci, vidíte to? Před rokem nás vlak také zavezl na první nástupiště, tady nás vítala vláda, Zápotocký, všichni ministři, celá Praha nám klečela u nohou. A dneska nás vyvezli zase do toho stejného salonku, ale už jen jako odsouzené vězně, kteří si jedou možná pro lepší rozsudek.“

Na chodbě po jednání podle svých slov zastavil Bubník jednoho ze soudců s otázkou, proč byli odsouzeni, když je vše očividně nesmysl. Dr. Michal mu výmluvně odvětil: „Promiňte mi, mládenci, ale já za to nemohu. Museli jste být odsouzeni pro výstrahu všem ostatním sportovcům. O tom se rozhodovalo jinde než tady v soudní síni…“