Ilustrační foto. FOTO: Pixabay/ClaudioGR
FOTO: Pixabay/ClaudioGR
Dominantním rysem dnešní doby je nejistota, a to nejen jako dopad globální covidové pandemie. I dříve stabilizované země zažívají nebývalé vnitřní pnutí. Rozdíly uvnitř společnosti se prohlubují, dialogy a diskuse nezřídka střídají hádky a sváry. Jsme svědky ještě jiné pandemie a tou je pandemie demagogie. Má různé podoby, někdy jde jen o prvoplánový populismus, jindy o velmi rafinovaný produkt hybridní války. Snem všech manipulátorů je stav, kdy nikdo nevěří ničemu a nikomu.
Více než kdy jindy si začínáme klást základní, někdy až existenciální otázky, tedy ty, které se týkají bytostných struktur a smyslu života. Můžeme vždy volit mezi svobodou a nesvobodou. Můžeme volit mezi tím, co považujeme za správné, a tím, co je pro nás momentálně výhodné. Můžeme zvolit konzum místo prožívání. Můžeme volit mamon (nezřízenou touhu po majetku), nebo střídmé bytí. Můžeme volit víru i nevíru, můžeme volit naději, klid a harmonii, nebo taky permanentní stres, souboje a napětí. Můžeme volit fakta, nebo chiméry. Můžeme volit podporu potřebným, slabším, trpícím a nemohoucím, nebo cynickou lhostejnost. Můžeme volit rozum, nebo nerozum.
Můžeme volit bytí ve falši, jež popírá racionalitu. Můžeme odmítat prokazatelnou pravdu tím, že budeme odvádět pozornost emocemi, avšak pravda v tichosti přežívá dál. Nepotřebuje souhlas, protože podobně jako gravitace funguje sama o sobě, bez nutnosti protipólu. A to i tehdy, když je účelově pokrouceně interpretována jako něco nemožného a nepatřičného. Důležité jsou naše úhly pohledu, míra intenzity vnímání, naše zkušenosti, schopnost racionální analýzy a víra v hodnotový půdorys naší existence a také naše neochota přistoupit na mravní relativizaci a kult konzumu. Tato schémata platí nejen v osobních vztazích, ale doslova ve všech dalších, včetně těch mezinárodněpolitických.
Svět je komplikovaný, nepřehledný a také nebezpečný. Mocenské siločáry se proměňují. Z globálního hlediska je zřejmé, že posiluje Čína, ekonomicky, ale zejména vlivově. Má úzké spojení nejen s Ruskem, ale i s Íránem. Ve hře je také trojský kůň v NATO Turecko, s ambicí obnovení své osmanské významnosti. Spojenci této mocenské osy jsou zakavkazské republiky bývalého Sovětského svazu, s výjimkou Arménie, v Evropě je to až příliš pragmatický Orbán, ale i Srbsko, dále Bělorusko a ve světě Venezuela, Kuba, nevyzpytatelná KLDR… Tato disharmonie v diplomatických vztazích je novou podobou studené války, která někdy přerůstá až v otevřené nepřátelství a výhružky, viz Írán vůči Izraeli, ruské hrozby Ukrajině, čínské trestání Litvy aj.
Nemůžeme předpokládat, že všichni ostatní přemýšlejí stejně jako my, že mají podobné hodnoty, motivy a standardy. To bychom se pak mohli šeredně přepočítat. Navíc vychytralí predátoři považují naše pojetí demokracie za naši slabost a přežitek. Upřímnost je jim zcela cizí. Mísení kultur je jistě žádoucí tam, kde je společná vůle, vzájemný respekt a vzájemná důvěra, jinak to nefunguje. Země, jako je ta naše, si musí vybrat svoji zájmovou a vlivovou sféru a pak se v ní chovat jako srozumitelný a spolehlivý partner. To není žádné vazalství, to je předpoklad naší bezpečnosti a stability. Ostatní úvahy jsou nezodpovědným hazardem, anebo dokonce záškodnickou cílenou službou jiné mocnosti. Stačí se podívat na naši veřejnou a politickou scénu a ihned nám naskočí některá jména. Než začneme zase poučovat jiné, a to i naše spojence, tak bychom si měli nejprve udělat pořádek na našem dvorečku, abychom alespoň věděli, kdo je kdo.
Doba je nejistá, tím spíše je třeba rozlišovat věci podstatné a ty podružné, a hlavně neustupovat zlu a nedělat s ním žádné rádoby výhodné dohody.
