Ministr pro místní rozvoj a vicepremiér Ivan Bartoš (Piráti), zastupitelka Moravskoslezského kraje a kandidátka do europarlamentu Zuzana Klusová (Piráti) FOTO: Profimedia / Zuzana Klusová / se souhlasem
FOTO: Profimedia / Zuzana Klusová / se souhlasem
ROZHOVOR / To s vámi nebudu souhlasit, odmítá vicepremiér a ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš (Piráti) tvrzení, že by se nedařila digitalizace. Podle něj současný kabinet dohání deficit, který vznikal za bývalé vlády. V exkluzivním dvojrozhovoru pro deník FORUM 24 společně s krajskou zastupitelkou Zuzanou Klusovou, která je kandidátkou Pirátské strany do evropských voleb, hovoří také o stavebním zákonu, dostupnosti bydlení i situaci v „problémových“ regionech.
„Naší vizí je digitálně kompetentní stát pro každého. Digitalizaci je nutné uchopit v plné šíři a nezanedbat revizi procesů. Skenovaným formulářem to neskončí – půjde o celkové digitální propojení úřadů, po kterých běhají data a ne lidé.“ Takové věty jsem našel ve volebním programu Pirátů se Starosty z posledních parlamentních voleb. Když se podíváme, jak se to vyvíjí, tak to úplně nevypadá, že by se tyto věty nějak dařilo naplňovat.
Bartoš: To s vámi nebudu souhlasit. Já moc nedám na marketingové claimy, ale nikdy se nedigitalizovalo tak rychle jako teď. Ať už na úrovni jednotlivých ministerstev a jejich portálových řešení, tak i v rámci centrální digitalizace. Doháníme deficit, který tady vznikal od schválení zákona o právu na digitální službu, kdy se v podstatě tři roky, za bývalé vlády, nic nedělo, všechny projekty byly naplánovány až na rok 2025. Když se podívám například na statistiky využívání digitálních služeb, tak v České republice jsme nad průměrem EU. 83 procent lidí využívá pro vyřešení svých životních situací nějaké služby eGovernmentu. Na Portálu občana byl za poslední půlrok nárůst půl milionu uživatelů. Myslím si, že tak, jak se ty věci postupně soutěží, ať už eDoklady, Portál dopravy u ministra Martina Kupky, služby ministerstva práce a sociálních věcí na portálu Jenda, tak skutečně překlápíme ty nejčastější služby do užívání lidem.
To je vnější digitalizace, pak je samozřejmě státní digitalizace, a to jsou sdílené datové fondy. Spousta formulářů, třeba i resortních, se předvyplňuje daty, které stát má k dispozici. Záleží samozřejmě na jednotlivých resortech, zda ta data vystavují, ale i na svolení jednotlivých uživatelů, zda se data mohou dále použít.
Hodně se ve veřejném prostoru mluví o projektech, které dělá ministerstvo práce pod vedením pana ministra Mariana Jurečky, vám naopak lidé třeba na sociálních sítích vyčítají, že i přesto, že jste vicepremiér pro digitalizaci, tak to vypadá, že digitalizaci dělá někdo jiný, nikoliv vy.
Bartoš: Ona to asi není soutěž, jo. Digitalizace agend konkrétních resortů jde přeci vždycky za konkrétním resortem. To není, že Bartoš někde sedí a nějaký jeho „software house“ vyvíjí služby na portálu ministerstva práce a sociálních věcí. Stejně tak, jako já jsem zodpovědný za digitalizační projekty ministerstva pro místní rozvoj, například digitalizace stavebního řízení, portál eTurista, portál pro soutěžení veřejných zakázek, tak například ministr financí Zbyněk Stanjura má svůj portál Moje daně a v budoucnosti třeba Jednotné inkasní místo. Role vicepremiéra pro digitalizaci je, aby byla jasná digitální strategie, využívaly se systémy, které stát má a mají být sdíleny, aby se naplňovala strategie Digitální Česko, která samozřejmě má na jednotlivých resortech své stakeholdery.
My samozřejmě v centrální digitalizaci děláme projekty nadresortní, jako jsou třeba European wallet a současně již zmíněné eDoklady, a když jsem měl možnost to představovat na úrovni Evropské komise, tak říkali, že jsme vlastně šampioni, jedni z mála, kteří jsou takto připraveni. Ale není to tak, že Bartoš někde sedí a řeší digitalizaci zdravotnictví, to je skutečně resortní věc. I proto máme federalizované portály, to znamená Portál občana, který má vlastní nadresortní služby a zároveň odkazuje na jednotlivé portály konkrétních resortů. Mimochodem těch služeb je v tuto chvíli asi 600. Je to o tom, dodávat za méně úsilí a méně peněz kvalitní služby pro občany. To je moje role.
Jak to vlastně aktuálně vypadá s digitalizací stavebního řízení?
Bartoš: Dodávají se tři systémy, u kterých jsme stanovili nějaké termíny. Tím prvním je portál stavebníka, ve kterém ten, kdo staví, zadává dokumentaci, na jednom místě, ve webovém rozhraní přihlášení pomocí eGovernmentu nebo bankovní identity. Druhým je agendový systém pro úředníky stavebních úřadů a dotčené orgány. V něm se zpracovávají případy samotného stavebního řízení. Třetím je pak portál pro územní plánování NGÚP (Národní geoportál územního plánování, pozn. red.). Já už jsem oznamoval termíny prvních dodávek a věřím, že od poloviny května bychom měli mít možnost školit úředníky v obsluze zmíněných portálů, které jsou významně intuitivní, kopírují velmi zjednodušený stavební zákon, který se mi podařilo mimo jiné prosadit se souhlasem celé poslanecké sněmovny a senátu, což je trošku rozdíl oproti minulé vládě.
A zmíněný geoportál územního plánování by měl být kdy?
Bartoš: Spatřit světlo světa by měl někdy v červnu. Od 1. července letošního roku začíná platit nový stavební zákon, který už od prosince školíme. Do 1. července budou připraveny jednotlivé vyhlášky, některé už jsou na notifikaci u Evropské komise a je známý jejich obsah, tedy jak mají vypadat stavby. Technické parametry vycházejí z evropské legislativy, byť – což moc nezaznívá – je tam překlenovací období až do roku 2027, kdy se dá jet podle těch starých vyhlášek. My jsme si ale řekli, že budeme mít k danému datu všechny vyhlášky schváleny do 1. července. Samozřejmě všechny zahájené stavby, zahájená řízení před tímto datem budou dál běžet podle těch starých vyhlášek.
Můžeme tedy očekávat, že se stavební řízení zrychlí?
Bartoš: Jen samotný zákon redukuje objem úkonů na běžných stavebních úřadech asi o 40 procent a dost věcí zjednodušuje. Je tam například zrušení „ping-pongu“, kdy úřad „posílá míč“ na rozhodnutí, ten to posílá zpátky, jsou tam fikce pro stanoviska dotčených úřadů a je jenom jedno řízení o povolení i umístění stavby. Takže já očekávám, že se stavební řízení významně zrychlí. Při náběhu jsou tam nastaveny lhůty – řekněme – velkoryseji, ale do konce roku se srovnají na 30, 60 dní. Už teď, podle relevantní studie, kterou dělala ČKAIT (Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků, pozn. red.), se povolení pro běžný bytový nebo rodinný dům dostává do nějakých rozumných mezí pod jeden rok. Takové to, že se čeká sedm let, než dostanu stavební povolení, není pravda.
Aktuálně se řeší ještě zákon o podpoře v bydlení. Ten je aktuálně v jaké fázi?
Bartoš: Prošel jednotlivými komisemi Legislativní rady vlády a chceme ho v květnu předkládat vládě. Je to jedna z mých priorit. Premiér to označil za velmi důležitý zákon, má podporu také prezidenta republiky, který se k němu vyjádřil kladně. Takový zákon tady chybí třicet let, může významně pomoci se situací i v regionech, které na tom v tuto chvíli nejsou dobře, a zároveň v místech, kde jsou vysoké nájmy nebo drahá výstavba. Umožňuje pracovat i s nástroji, které nejsou v České republice úplně standardní. Třeba v Belgii, v tom kvazi bytovém fondu, což je jeden z nástrojů toho zákona, je 20 tisíc bytů, se kterými obce disponují podle svých potřeb. Je to i speciální bytové poradenství pro lidi, kteří se neorientují, jaké mají možnosti ve chvílích, kdy jsou ohroženi ztrátou bydlení. Takových je u nás asi 1,6 milionu. Skrze poradenství na úrovni obcí s rozšířenou působností je možné zabránit tomu, aby spadli někam na ubytovnu.
Můžeme to trochu rozvést, kdybychom to měli vysvětlit lidem z těch „problémových“ regionů…
Klusová: Například u nás na Karvinsku není nedostatek bytů úplně problém, naopak je jich tam přebytek. Přesto v nich ale lidé nebydlí, protože většinu bytů drží společnost Heimstaden (bývalé byty OKD, které před lety vlastnil podnikatel Zdeněk Bakala. Jde o největšího poskytovatele nájemního bydlení v Česku, v Moravskoslezském kraji firma vlastní více než 42 500 bytů, pozn. red.). Minimálně tedy v Karviné. Havířov neudělal strategickou chybu a na rozdíl od Karviné nerozprodal bytový fond, nějaké byty drží také Bohumín. Město potom může vytvářet nějakou konkurenci tomu dominantnímu pronajímateli. Ivan (ministr Bartoš, pozn. red.) zajistil několik miliard pro obce na výstavbu nového bydlení. Já bych si třeba moc přála, aby to využila právě města, jako je Karviná. Jenomže ta to neřeší, a lidé, kteří tam bydlí v bytech Heimstaden, tam za ty vysoké nájmy bydlet nechtějí, ale nemají jinou možnost.
Naše Strategie regionálního rozvoje jako celek, je fakt dobrá. Ať už update, který jsme dělali, ale i předtím to byl kvalitní strategický dokument. Nicméně v České republice je takový nešvar.
Ministerstvo pro místní rozvoj dělá to, že dává celou škálu možností, jak si s takovými situacemi může obec poradit. Může si například za téměř minimální úrok půjčit na pořízení nových bytů a řešit tím sociální situaci, která je největší problém třeba našeho regionu. Pokud nechtějí přistoupit k výstavbě, tak mohou využít systém garancí – což není pouze pro obce, ale například i pro zmíněný Heimstaden nebo jiného pronajímatele. Je určen pro ty, kteří se obávají vzít do bytu někoho, kdo už někde dlužil, kdo měl nějaký škraloup, že by jim jejich nemovitost nějak znehodnotil. Podle mě je to klíčová věc, která umožní udržet lidi v klasickém bydlení, aby nekončili na ubytovnách.
Já jsem teď pracovala rok v nízkoprahovém zařízení, hned vedle ubytovny, kde čtyři lidé – dva dospělí a dvě malé děti – platili v jednom pokojíčku bez záchodu, zdůrazňuji bez sociálního zařízení, 20 tisíc korun měsíčně. 7,5 tisíce za jednoho dospělého, 2,5 tisíce za jedno dítě. Žili v naprosto tragických podmínkách, navíc ve špatně zaizolovaném objektu, takže ještě platili hromadu peněz za energie. To jsou ty problémy, které lidi dostávají do situace, ze které už se prakticky nemůžou dostat ven. Za mě Ivan v tomhle udělal obrovský krok kupředu, byť se ten zákon bude ještě možná nějak diskutovat, upravovat.
Bartoš: Česká republika má více než šest tisíc sídel, tedy měst a obcí, a situace v daných regionech, ale třeba i v daných obcích, je specifická. Má to vždy několik aspektů. Jedním z nich, který je velmi důležitý, je tamní politická reprezentace, zda chce, nebo nechce. V minulém volebním období, například u problematiky sociálního bydlení – kdy za ministryně Kláry Dostálové byl na stole zákon o sociálním bydlení a padl – se obcím nutil nějaký způsob řešení situace, byť třeba ani problém se sociálním vyloučením neměly. A z mých zkušeností vychází, že politik může vytvořit prostředí, možnosti a zdroje, ale jak se rozhodne v obci, jak rozhodnou politici v místě, to stát nevyřeší. Může pomoct, může nabídnout poradenství, může nabídnout prostředky, třeba na přípravu těch projektů, ale pokud místní politická reprezentace nemá vůli, tak s tím z pozice státu nic neuděláte.
Mým partnerem jsou starostky a starostové velkých měst i malých obcí, kteří se různě sdružují. Ta představa, že se takhle luskne a někde se něco zásadně změní, je nesmyslná. Vždycky musí být spirit té změny. Jeden z handicapu regionů – byť se to mění – je, že se tam politici nedívají dopředu, tvoří se tam taková udržovací politika poškozeného regionu. Když se podíváte například na dotační politiku v Moravskoslezském kraji, tak vidíte, že tam mají ty šampiony, což je třeba Ostrava. Někde vůle je, jsou tam kompetence, kdy dokážete financovat třeba celou novou bytovou výstavbu. Ale téměř 70 procent obcí neví jak, nemá zdroje, nemá aparát, aby to připravily. A cílem je, vytvořit prostředí, aby se věci staly. Někde potřebujete podat pomocnou ruku víc, někde míň. Ale když není zájem, tak je to zase na občanech v daném regionu, aby se ozvali při volbách vedení obcí, měst a kraje, aby se na to dívali s nějakým výhledem do budoucnosti.
Já rozumím, že je pro každého důležité, aby měl dostatek peněz, aby měl kam posílat děti do školy, ale teď se bavíme o nějaké perspektivě rozvoje regionu. To si myslím, že by měla být role centrální vlády a zejména ministerstva pro místní rozvoj, pracovat na strategii regionálního rozvoje, kterou máme, ale vyžaduje to partnery, které těžko z centrální úrovně ovlivníte.
Jsem rád, když jsou někde akční politici, v kraji, ale někdy je to těžké. Když máte dopředu hledícího politika, který dokáže reagovat na potřeby, tak zdrojů, ať už se bavíme o evropských dotacích nebo nástrojích, které poskytuje stát, je mnoho. Když víte, co chcete, tak se na projekty shánějí peníze daleko lépe než obráceně: tady máte nějaké „helicopter money“. Což byl mimochodem problém předchozích vlád směrem k Moravskoslezskému kraji. Takhle to nemůže fungovat.
Mě zaujalo, že například Karviná nebo Krnov tady má poměrně vysoké čerpání dotací, když to srovnám třeba s druhým největším krajským městem Havířovem.
Klusová: Když se podíváte na strukturu těch dotací, tak jsou vidět priority, což je podle mě ten problém. Celkový objem investic je, dejme tomu, velký a člověk by si řekl: tak co tam jako řešíte? Ale v případě Krnova a Karviné je ten největší objem peněz z Operačního programu Doprava, to znamená obchvaty. Až se udělá obchvat v Havířově, tak mu to taky vyskočí. Ale podívejme se na tři největší investice v Karviné za posledních asi dvacet let. Obchvat za miliardu, který jsme podle mě nepotřebovali, protože doprava fakt není hlavní problém, přesto jsme do něj investovali obrovské úsilí – v Krnově je jiný případ, tam obchvat neřeším.
Další investice v Karviné byla necelých 400 milionů do rekonstrukce krytého bazénu, který je velmi kontroverzní, a tou třetí je fotbalový stadion. Takže ano, ministři mohou nastavit podmínky, Evropská unie může dát peníze, ale obce si musí stanovit priority. A pokud nějaká řekne, že je to obchvat, ve městě, kterým prakticky neprochází žádný hlavní tah, tak se tím ministerstva řídí. A bohužel nejsou žádné páky – nebo možná bohudík – jak přimět lidi, aby si zvolili takové vedení, které ty vládou nastavované podmínky dokáže dobře využít. To je ten problém našeho regionu, že se nedaří zvolit si takovou reprezentaci, která dokáže volit priority podle toho, jaké jsou reálné problémy města.
Když mluvíme o regionech, aktuálně se řeší peníze z Operačního programu Spravedlivá transformace, který vy, paní Klusová, pravidelně kritizujete. V čem je podle vás problém?
Klusová: Má největší výtka se týká toho, jak rychle a špatně se udělalo rozhodnutí dát víc než polovinu peněz na velké strategické projekty. Na jejich podání byl navíc de facto měsíc, a pak už se tam nikdo nemohl nějakým způsobem včlenit. Nekritizuju rozhodně všechny projekty, třeba v Karlovarském kraji mají Piráti skvělý projekt 4K agentury (Agentura pro kulturní a kreativní průmysly Karlovarského kraje, pozn. red.) na podporu kreativního průmyslu, to znamená na budování přidané hodnoty. Tohle považuji za velmi smysluplné. Pokud jde o náš kraj, který znám nejlépe, nekritizuju projekty univerzit, ať už jde o CEPIS v Karviné (Centrum podnikání, profesních a mezinárodních studií Slezské univerzity, pozn. red.) nebo LERCO v Ostravě (vědecko-výzkumný hub Ostravské univerzity, pozn. red.). Ale jsou projekty, kde je vazba na politické strany. Dokonce i někteří kolegové se bavili o tom, že kdyby Piráti byli ve vedení kraje, tak si taky mohli vymyslet svůj projekt. Já jsem ale říkala, že to přeci nemají být projekty politických stran, ale mají být vzešlé z nějaké diskuze, participace občanů a nějakých stakeholderů v tom území. Má to být skutečně široká debata o tom, co jsou slabé stránky a jak to chceme proměnit. To se ale vůbec nestalo.
Za mě úplně nejhorší je projekt PODOLUPARK, což říkám od začátku. Nějaké plasmatické zplyňování za osm miliard. Pro firmu, která v regionu vůbec nepodniká a nikdy nedělala podobný projekt. Součástí vedení byl karvinský radní Radim Slíva, takže tlak ze strany SOCDEM. Od začátku bylo jasné, že ten projekt je velmi diskutabilní, že prakticky neodpovídá tomu, jak je výzva vypsána. To stejné je třeba u projektu EDEN, což je dítě ODS, náměstka hejtmana Jakuba Unucky. Byť je to super nápad, všichni říkali, že tam je hromada problémů. Dvakrát se měnila lokalita, kde ten projekt má být. Teď už víme, že je problém s veřejnou podporou, na což já jsem od začátku upozorňovala. Takže se stane to, že Karvinsko o peníze, které by měly jít na tyto projekty, přijde.
Za mě to ale vůbec nemělo takhle být mířené. Když si přečtete materiály o Spravedlivé transformaci v angličtině a podíváte se, co se dělá například v Řecku nebo v jiných zemích, tak jde opravdu o velké zastřešující projekty úřadů práce na rekvalifikace na nějaký upskilling, u nás máme velký problém s tím, že děti nedokončují základní školy, pak nemají už absolutně žádnou možnost se rekvalifikovat. Těch možností, kam se mohlo zacílit, je spousta. Já jsem navrhovala i větší zaměření na tvorbu energetických komunit, že by se odkoupily nějaké nemovitosti, nebo i byty Heimstadenu. To jsem říkala proto, že pořád byla otázka, co bych tedy chtěla dělat, byť ji považuji za nesmyslnou. Fakt to nemá být o tom, že si politici dělají svoje vysněné projekty, má to vycházet z analýzy území, což se nestalo.
Bartoš: Já si k tomu dovolím obecný komentář. Jak se říká, dvakrát měř, jednou řež. Naše Strategie regionálního rozvoje jako celek je fakt dobrá. Ať už update, který jsme dělali, ale i předtím to byl kvalitní strategický dokument. Nicméně v České republice je takový nešvar – a to je zase o politické reprezentaci – že když jsou k dispozici nějaké peníze, tak původní strategické plánování je odloženo stranou a jde se utrácet. Nějaká změna se reálně udělá, minimálně se něco postaví, odvede se daň a chvíli to dá práci nějakým lidem. Otázkou pak je, zda to plní ten účel. I European Court of Auditors, tedy Evropský účetní dvůr, říká: měřte výsledky, které z toho chcete. Pokud je navíc na využití peněz velmi krátký čas, tak jen ti největší v daném regionu dokážou realizovat projekt, který splní to, abychom ty finance čerpali. A to není úplně správné. V rámci národní strategie, i v rámci nastavení nového programovacího období, musíte vědět, co chcete dělat, a pak na to sháníte peníze.
U Fondu spravedlivé transformace, který jsme nestartovali my, si nemyslím, že strategické projekty byly nejšťastnější. Vidím to v Ústeckém kraji, kde v daném čase nikdo nedokázal dát dohromady projekty, které by znamenaly změnu globálně. A to, že vyměníte jednu výrobnu za druhou a uhlí za plyn nebo vodík, situaci v regionu nějak výrazně nezmění. Ano, pokud je tam vyšší náročnost kvalifikace u zaměstnanců, tak do regionu možná přijdou nějací lidé, kteří odpovídají svým vzděláním potřebám, nebo se rekvalifikují ti stávající zaměstnanci. Může to mít také efekt na životní prostředí, pokud je to nějaký čistý zdroj energie. Ale faktická změna se musí dít v regionu jako celku. Je to o tom, že máte kam poslat dítě do školky, že tam máte k dispozici dané služby… Spravedlivá transformace má přinést celkovou změnu regionu, který je poškozený historickým vývojem, industrializací a státy to řeší různě kvalitně.
Třeba v rámci Národního plánu obnovy jsem si vydobyl zpátky komponentu 4.1. – kterou Andrej Babiš nepochopitelně vyhodil – která umožňuje financovat přípravu projektů. Stejně tak řeším bydlení, o kterém jsme se bavili. Já potřebuju, aby obce měly peníze a byly schopny ty projekty připravit, a pak se sáhne při realizaci na nějakou půjčku, zaplatíte to ze svého. Musíme mít připraveny ty projekty v zásobníku a stejně tak strategie, které chceme realizovat, ty peníze se následně už dají sehnat. Bude zde Modernizační fond, Sociální klimatický fond na zmírnění dopadů zelené transformace a další zdroje.
