V Brně se v sobotu konala Pouť smíření. Asi tři stovky vesměs mladých lidí se vydaly po stopách „pochodu smrti“, při němž čeští dělníci z brněnské Zbrojovky hnali na 20 tisíc německých žen, dětí a starých lidí z Brna směrem k rakouským hranicím. Za první noc proud vyhnanců dospěl k obci Pohořelice, kde je nyní v blízkosti dálnice jeden z masových hrobů těch, kteří byli buď cestou ubiti, nebo zemřeli vyčerpáním. Nejnižší odhady počtu obětí mluví o 1700 mrtvých.
Tento masakr nebyl zdaleka jediný. Střelbu do bezbranných Němců zažilo Ústí nad Labem, v Postoloprtech se odehrávaly masové popravy, při nichž byli zabíjeni i patnáctiletí chlapci. Masakrování Němců a lidové soudy vedli vesměs komunističtí agenti, jako třeba masovou popravu v jihočeské Tušti na Doudlebsku, kde lidé často ani příliš nerozlišovali, zda jsou Češi, či Němci, a mezi popravenými jsou běžně i česká jména. Obecně se má za to, že při tzv. divokém odsunu zemřelo na 30 tisíc občanů předválečného Československa.
Tragédie sudetských Němců je v Česku stále ještě nepochopenou a záměrně zkreslovanou kapitolou našich dějin. Komunistům se totiž hodilo do krámu, aby byl narušen právní řád a aby mohli rozdávat zkonfiskovaný majetek svým podporovatelům. Jenže samotnou myšlenku vyhnání Němců propagoval prezident Edvard Beneš, který tím chtěl odčinit mnichovské trauma a zabezpečit české země výlučně pro etnické Čechy. Atmosféra po děsivé válce a nacistickém teroru se mu jevila jako vhodnou příležitostí pro etnické vyčištění Čech. Získal k tomu zdrženlivý a různě podmiňovaný souhlas západních spojenců a zároveň nadšený souhlas v Sovětském svazu.
Pro Stalina bylo řešení národnostních problémů jistým zvráceným koníčkem. I na území Sovětského svazu rád převážel celé malé národy a etnické skupiny z místa na místo. A obvykle na Sibiř. Komunisté si také dobře uvědomovali, že taková akce jim silně pomůže na cestě k moci, protože pomůže zlikvidovat občanské pojetí právního řádu, v němž je soukromý majetek stejně jako život jednotlivce nedotknutelnou hodnotou.
Vina sudetských Němců
Sudetští Němci se v době před mnichovskou krizí z významné části přiklonili k nacistickému Německu, což jim těžko mohli Češi jen tak odpustit. Celý problém je ovšem složitější a Beneš nikdy neměl dát průchod masovému násilí a nikdy neměl připustit uplatnění principu kolektivní viny.
Pobyt Němců na území českých zemí měl staletou tradici. Kořeny německé kolonizace sahají do období posledních Přemyslovců, tedy do dvanáctého a třináctého století. Němci významně ovlivňovali českou kulturu, a to od nejmenších drobností až po zásadní kulturní výkony. A Češi zase ovlivňovali zdejší Němce tak, že po jejich vyhánění z Čech a Moravy se na ně mnoho původně říšských Němců dívalo jako na cizí národ.
Čeští Němci nemohli přijmout jednoduše vznik Československa v roce 1918. Ocitli se v roli národnostní menšiny, a to menšiny nepříliš žádoucí, což se projevovalo při pozemkové reformě, v níž úřady silně nadržovaly Čechům. Celý koncept „československého národa“ byl vlastně vytvořen proto, aby Čechů společně se Slováky byla jednoznačná většina, která vytvořila „státní národ“, čímž se tři miliony sudetských Němců staly národem „nestátním“. Ze strany české politické reprezentace se jednalo o nerozumnou, nicméně pochopitelnou emancipační snahu. V době Rakouska-Uherska se totiž mnoho Němců chovalo vůči Čechům jako nadřazený národ. Do jaké míry se tato řevnivost týkala statisíců obyčejných zemědělských, řemeslnických či dělnických rodin, to už nikdo nezjistí.
Když se na šedesát procent Němců v posledních předválečných volbách přiklánělo na stranu radikálních henleinovců, tak vesměs netušili, že tím podporují krvavý teroristický režim, a zprávy z Německa o pronásledování politických odpůrců si vesměs nepřipouštěli. Viděli v Německu oporu pro své zájmy a svoji vlastní emancipaci. Navíc volili legální stranu, a nedopouštěli se tedy žádného zločinu v kriminálním slova smyslu, za nějž by mohl následovat trest ve smyslu práva. Také nelze jasně říci, kolik sudetských Němců se zúčastnilo předmnichovských násilností na Češích. Z povahy věci lze však jasně říci, že šlo o drtivou menšinu. Pro Čechy je asi nejméně stravitelným obrázkem masové vítání Adolfa Hitlera v českoněmeckých městech, kde šťastní Němci hajlují a propadají nacionalistické euforii. Kolektivní morální selhání zde nelze oddiskutovat. Ale podle práva, které musí lpět na principu individuální a prokazatelné viny, nelze takové selhání postihnout. Lze ho postihnout jen jako akt msty, a tudíž prostřednictvím bezpráví.
Česká pomsta a její důsledky pro Čechy samotné
K takovému bezpráví došlo. Češi již dnes připouštějí, že „divoký odsun“ provázelo násilí. Ale ještě nedospěli většinově k nazření, že celý proces „vylikvidování“ německé menšiny – jak tomu rád říkal Edvard Beneš – je popřením civilizovaných norem. Již samo slovo „odsun“ je hluboce nemorální, protože má zakrýt faktickou podstatu toho, co se dělo v masovém měřítku: zbavení majetku, zbavení domova, vytržení z jejich kraje. Jednalo se o vyhánění, které bylo nejprve živelné a strašné a posléze organizované a už „jenom“ hrozné.
Představa Čechů, že skrze nelidskou akci lze dospět k lepším poměrům v poválečném Československu, byla falešná. Prolomení právního pořádku vzhledem k Němcům logicky připravilo půdu k prolomení právního pořádku vzhledem k početným vrstvám nepohodlných Čechů. Vyhánění Němců tak bylo tragickou předehrou ke komunistickému puči a k zabavování majetku na třídním principu. Tyto dvě události by mnozí Češi rádi oddělili, ale ony jsou k sobě svázány železnou logikou východního barbarství.
Argument, že vyhnání sudetských Němců je třeba chápat v souvislosti s nacistickými zločiny, je účelový a nacionalisticky podmíněný. Sudetští Němci nebyli z více než devadesáti procent ti samí lidé, kteří páchali teror v českých zemích. Faktičtí nacističtí činitelé utekli již před koncem války, nebo byli uvězněni a souzeni mimo probíhající masové deportace. Ohromné množství sudetoněmeckých mužů zaplatilo za svoji touhu být občany třetí říše svým životem na frontě, často přímo u Stalingradu. Odhaduje se, že v povinné službě wermachtu zahynulo na 200 tisíc sudetoněmeckých vojáků, zatímco občané protektorátu za Hitlera umírat nemuseli. Museli jen pro něj pracovat, jako již zmínění dělníci v brněnské Zbrojovce, kteří byli za okupace navíc obzvláště dobře živeni.
Cesta k dospělosti vede skrze smíření
Česko-německé soužití bylo po staletí příběhem vzájemného obohacování a také vzájemného potýkání. České země však byly po kulturní stránce kompletní, když v nich žily tři entity: Češi, Němci a Židé. Německá i židovská kultura zásadním způsobem přispěly k našemu kulturnímu dědictví, německé a židovské rodiny se podílely na utváření této země. Hitler zlikvidoval Židy a Stalin pomohl Čechům vyhnat Němce. Výsledkem byla po desetiletí zpustošená krajina, ale hlavně zpustošená morálka celé české společnosti. Pokřivené hodnoty, kulturní úpadek a odsunutí českých zemí v duchovním smyslu směrem k východní periferii Evropy. Sovětizovaná, zglajchšaltovaná a unifikovaná společnost, masa pracujících. To je to, co nás potkalo a z čeho se tak těžce již čtvrtstoletí snažíme vybabrat.
Každá akce, která vede k navázání přátelství se sudetskými Němci a ke zmírnění minulých křivd, je nesmírně důležitá a svědčí o tom, že tu existuje snaha dostat českou společnost na úroveň dospělých národů. Protože udržování nenávisti svědčí o mentální nedospělosti a nízkém sebevědomí. Navázání přátelských vztahů se sudetskými Němci je také velmi důležité pro naši celkovou západní a liberální orientaci.
Pavel Šafr
