Vyhlídka do voleb: v říjnu nás může čekat Waterloo

Premiér Andrej Babiš (ANO) (ČTK)

Premiér Andrej Babiš (ANO) | FOTO: ČTK

Tématem dne je teď tornádo. Není divu, je to velké neštěstí, které postihlo tisíce lidí. A taky velká příležitost pro různé papaláše, aby si na něm honili triko. Nechci ho nijak bagatelizovat, jen připomenout, že se na nás z dálky valí ještě další pohroma. Je sice na první pohled méně nápadná, ale ve svých důsledcích může znamenat větší neštěstí pro nás pro všechny.

Bylo by proto velmi neblahé, kdybychom teď podlehli zpěvu různých politických a novinářských sirén z babišovin i z tábora Pravdy a Lásky, které by rády – podobně, jako to činily v době rozpuku koronaviru loni v předjaří – znovu vypochodovaly s hesly „musíme si pomáhat“ a „padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina“. A snažily se stejně jako tehdy odvést pozornost k dnešnímu neštěstí, které je jistě veliké, od něčeho, co je sice zatím vzdálenější, ale ještě daleko hrozivější.

()

Titulek jsem zvolil křiklavý. Místo nějakého poučného a apelativního, např. „Tyto volby nesmějí proběhnout ve znamení nechumelismu!“ či podobně. Waterloo si jistě nepřeju. Zároveň bych považoval za nemravné tuto docela pravděpodobnou vyhlídku se vší vážností nepřipomínat. „Nás“ přitom znamená obecně nás všechny, tj. Českou republiku.

Moje motivace je zcela osobní. Jsem starý člověk. „Praktickou“ politikou jsem se zabýval jen pár let svého života: v letech 1987–1993. První dva roky přitom probíhaly v nepříjemných kulisách hroutícího se bolševismu, za soustavné pozornosti tehdejší „chytré karantény“ (tenkrát se jmenovala operativa StB). Pak jsem deset let učil na vysoké škole a skoro čtvrtstoletí psal do novin a časopisů. To mne opravdu bavilo. A teď mi nejde o to, dělat nějakou „zaagitaci“ (řečeno slovy Josefa Švejka). Chci jen mít koho volit a dát najevo, jakého politika a jakou politiku bych si volit přál, i když to nejspíš nepůjde.

Nejdřív malinko naděje

Doba se teď poprvé za osm let babišovských a zemanovských „Nových pořádků“ malounko pohnula a proměnila. Preference ANO viditelně, i když nikoli dramaticky poklesly. Na první místo se dostali nejprve Piráti, pak ale přidala taky koalice SPOLU. Obratnou propagační akcí dosáhli Babišovi píáristé toho, že oholili Piráty o část preferencí, ale vydělalo na tom spíš než oni SPOLU. Síly na čele jsou tedy zatím vyrovnané, ANO přitom padá, SPOLU stoupá. Zda z toho něco bude a co to bude, není nijak moc jasné.

Rekapitulace marasmu

Pro pořádek přehledně rekapituluji náš pád do bahna babišismu a buranokracie. Za nějakou dobu po listopadu 1989 jsme zjistili, že nový režim pro nás není dost fajn. Zasloužili bychom si přece jiný, daleko lepší. Svoboda a demokracie, jíž jsme poměrně snadno nabyli, měla své chyby. Ze zklamání vznikaly různé divoké, paranoidní projekty. Nejvýraznější a perspektivně nejúspěšnější z nich byl projekt policejního a prokurátorského státu s lidskou tváří. Jakési slaboučké náznaky náběhu k němu bylo cítit už v dávných utopických představách Václava Havla, že je zapotřebí překonat jak „posttotalitarismus“ (rozuměj bolševismus), tak „chcete-li buržoazní“ demokracii, a že zkostnatělé politické strany je třeba nahradit skupinami vznikajícími ad hoc z iniciativy osobností nadaných přirozenou autoritou. Ježíšmarjá! Nakonec se to povedlo!

Bohumil Doležal (archiv)

Má jít o přímý výkon spravedlnosti bez zbytečné okliky přes politiku. Na počátku je „občanská společnost“ (různé nezávislé iniciativy, jež se nakonec zhmotňují v náměstí plná rozlícených občanů). Munici k nespokojenosti rozdávají „whistlebloweři“ (nejčastěji z řad investigativních žurnalistů a zklamaných a neuspokojených úředníků, kteří ztratili zbytečné zábrany, např. pokud jde o loajalitu). Zásobují výkonnou moc, jež je v tomto pojetí zhmotněna v policii, a justici, tj. prokurátory. Důsledkem je i mimořádný rozkvět toho, čemu lid ošklivě říká práskačství.

Nezávislá soudní moc (soudy) má v tomto ideálním systému poměrně snadnou úlohu a lze doufat, že v budoucnu bude jako nadbytečná odstraněna.

Velká protikorupční revoluce

Za „Starých pořádků“, řečeno slovy pana Babiše, (tj. v polistopadové demokracii) se tento systém prosazoval jenom ztuha. Např. v pokusech o pořádání monstrprocesů za přítomnosti televizních kamer, kdy dění v soudní síni průběžně ze studia komentují novináři. Nejhoršímu se zpravidla podařilo zabránit (odvolací proces s Karlem Srbou). I proto rostla veřejná nespokojenost, nabuzovaná i tehdy obvyklým pojetím politiky jako nelítostného třídního boje dobra se zlem, jež sdílela „levice“ i „pravice“.

Změna nastala v roce 2013. Symbolicky ji otevřela prezidentská volba Miloše Zemana. Pokračovala svržením vlády, k němuž dal podnět policejní přepad jejího úřadu. Mocně zapůsobily i okázalé tiskové konference (některých!) policistů a prokurátorů nad případy většinou ještě neotevřenými. Byly plné ideologických spekulací, např. o korupční hydře prorůstající celým státem. Že by bylo možné někoho zavřít třeba i za ně, nikoho nenapadlo. Poslanecká sněmovna se sama rozpustila a prezident si na půl roku najmenoval vlastní vládu. Všechno dovršily volby, které překreslily politickou scénu.

Definitivní úprava „Nových pořádků“ (terminologií Andreje Babiše), které vystřídaly polistopadovou demokracii, se dokonala za čtyři roky. Představa rozlícených idealistů, že svoboda a demokracie se nám po listopadu nepovedla, je ji tedy potřeba rozmlátit a vystavět znova, byla dovršena. Podaří se s tím letos něco udělat? Tj. změnit rybí polívku zpátky v akvárium?

Revoluční mesianismus po česku

K velkému dění neodmyslitelně patří spasitel. Jsou lidé, kteří už jednoho mají a žádného jiného nepotřebují (např. já). Jiní vytrvale hledají: není to pracné, nabízí se jich dennodenně spousta.

Týdeník FORUM | FOTO: FORUM 24 (FORUM 24)

Tradiční představa spasitele je tato: pro Historii s velkým H nezajímavý člověk. Dějiny ho v jeho době vlastně přehlédly. Neoslovil tolik lidí jako různí tehdejší papaláši a revolucionáři. Jeho vlastní lidé ho práskli a vydali potupnému usmrcení. Byl málo atraktivní pro kariéristy. K tomu, aby mu patřil celý svět, musel napřed umřít.

Dnešní mesiáš (přesněji řečeno falešný mesiáš, ten atribut k němu neodmyslitelně patří, obecně vzato v politice nemají mesiáši co dělat) to má podstatně jednodušší: není to nuzák, nýbrž naopak zbohatlík. Jeho poselství je stručné a přehledné: dosud nám vládli politici, co nemakali a kradli. Teď přicházíme my obyčejní lidé (náš mesiáš je shodou okolností miliardář), abychom udělali pořádek. Jeho vize je ryze revoluční: dosud bylo všechno špatně, je třeba to postavit z hlavy na nohy.

Dnešní mesiáš neklade velké nároky na intelekt a morálku těch, kteří v něj věří. Věřící se např. utvrzují: ten přece už nepotřebuje krást, už má dost (svatá prostoto!). Nebo: ne že bych ho přímo zbožňoval, jenom mi prostě nevadí (na rozdíl např. od takových, jako je Miroslav Kalousek).

Máme tu zjevně model „mesiášem snadno a lehce“. Je to role nenáročná. Dvakrát nic mu nehrozí. Že by ho někdo chtěl křižovat, je krajně nepravděpodobné (nanejvýš ho možná zavřou, a to ještě kdoví jestli). Jeho přitažlivost pro veřejnost je i proto obdivuhodná. Přitahuje také různé souputníky a napodobitele. Tak u nás ovládli politiku Miloš Zeman, komunisté, Tomio Okamura, Piráti, to nejhorší z ČSSD. A nejnověji se prosazuje i politický potěr (Trikolóra, Přísaha). Jediná nevýhoda je, že celý tenhle mesianistický model tentokrát nejspíš nevydá na tisíciletí: už po pouhých osmi letech se otřásá, zatím bohužel jen lehce.

Kdo všechno se spustil s falešným spasitelem

To, o co jde, je učinit konec této maškarádě. První příležitost je v říjnu.

Bohužel, spasitel byl velmi úspěšný a zadali si tu s ním skoro všichni. Někteří o tom nevěděli vůbec, jiní aspoň trošku (na úplně nevinné moc nevěřím).

Andrej Babiš s Milošem Zemanem (ČTK)

Pirátská strana vycházela (a soudím, že dosud vychází) ze stejných premis jako spasitel. Dosud nám vládli politici, co nemakali a kradli, teď přicházíme my obyčejní lidé, abychom udělali pořádek. S komunisty odhlasovali hanebné poslanecké usnesení o „zločinech privatizace“ a nestyděli se v předvolební kampani naznačovat, koho (mj. i ze svých politických oponentů) zavřou. Jinak staví na odbornosti. Tak vypadá „babišismus s lidskou tváří“.

Prokurátoři (spisovně státní zástupci, ovšem že ne všichni a ne stejnou měrou) na rozdíl od Pirátů nejsou přímí konkurenti na politickém kolbišti. Spoušť, kterou po sobě zanechali v české politice, však výrazně předčí nedávné moravské tornádo. Chtělo by to možná trochu autoreflexe.

Neurčité uskupení, kterému se většinou říká Pravda a Láska, je programově améba. Zahrnuje širokou škálu aktivit od nezávislých skupin přes média jako Respekt, Aktuálně.cz, Hospodářské noviny po masová nepolitická hnutí jako Milion chvilek. Má jistou podporu ve veřejnoprávních médiích, v kulturním a vědeckém světě. A má navíc jednu obrovskou kliku: tito lidé nenesou vůbec žádnou formalizovatelnou zodpovědnost a s chutí toho využívají.

O sociálních demokratech raději vůbec nemluvím. Jsou loajální součástí nynější vládní koalice. Mnoha z nich to asi nejde pod nos, ale dávají si velmi záležet na tom, aby to na nich nikdo nepoznal. Přiznám se, že mi to je dost líto.

A konečně zvláštní kapitola, pro kterou už nějakou dobu razím označení nechumelisté.

Jejich prvním výrazným představitelem na vysoké úrovni byl někdejší prezidentský kandidát a nynější senátor Jiří Drahoš. Dokázal v prezidentské volbě kandidovat proti Miloši Zemanovi, aniž by to „proti“ dal nějak příliš najevo. Jeho heslem bylo: jenom nic „ad personam“. A byl v tom úspěšný: lidé sice už měli Zemana plné zuby, ale protikandidáta si moc nevšimli, takže Zeman těsně vyhrál.

Je mi líto, ale mám velmi intenzivní dojem, že ve stopách pana Drahoše kráčí ODS. Je doširoka rozkročená, snad ještě víc než dnešní katolická církev. Od Petra Fialy přes Martina Kubu po Jana Zahradila. Pan předseda to jistě myslí dobře, zejména ve srovnání s ostatními právě vyjmenovanými. Avšak po neúspěchu Jiřího Drahoše v prezidentské volbě se dal slyšet (v Lidových novinách), že nesnáší řeči o ohrožení demokracie v ČR a že nepotřebujeme žádné zásadní reformy. Takový politický subjekt může člověk, zajímající se o politiku, se zájmem sledovat. Je však velmi nesnadné jej volit.

Já prosím nechci všechny tyto lidi zatracovat. Předpokládám, že mnohé z nich vedly (také, většinou) dobré úmysly. Je však poměrně těžké ty úmysly vystopovat. A hlavně: nikdo není dokonalý. Každý z nás smrtelníků tu a tam, více či méně, hřešíme. Lišíme se navzájem jenom tím, že jen někteří z nás jsou ochotní si to jasně a viditelně přiznat (a vyvodit z toho pro sebe i pro druhé nějaké důsledky).

Samozřejmě, volební kampaň nemůže být cvičením v sebemrskačství (oblíbené zaklínadlo všech nestydů v naší vlasti). Ale nějaký malý signál tu a tam by ani ve volební kampani, a zvlášť v této, navíc po osmi letech koncentrované ostudy, vůbec nezaškodil. Je třeba říci jasné slovo, se vším všudy.

A vyhlídky do říjnových voleb

Takže: politický spasitel se nám tak nějak vyčerpal. Jenomže to nestačí. Je zapotřebí, aby tu byl někdo jiný, kterému je možné dát s klidným svědomím důvěru. Pokud tu nebude, mohou lidé jen ze setrvačnosti volit někoho z těch, kteří se v posledních osmi letech zkompromitovali. Nebo si najít nového falešného spasitele. Nabídka je zrovna teď poměrně široká.

Bohumil Doležal (archiv)

Napsal jsem na začátku, že mi jde o to, koho mám volit. Nejsem moc náročný. Stačilo by mi:

a) Kdyby významnou součástí jeho politického programu byl jednoznačně Antibabiš a Antizeman. Proč se za to stydět? Je to legitimní a důležité.

b) A kdyby se stejně jednoznačně hlásil k polistopadové demokracii, kterou jsme si sami zničili, a k proevropské a proatlantické orientaci naší země, kterou z indolence soustavně bouráme.

Upřímně přitom vyznávám, že si v těchto základních věcech tři měsíce před volbami ani jedinou z našich stran a koalic vůbec nejsem jistý a že jim více či méně nedůvěřuji.

Není třeba být maximalista. Naše země je v hlubokém politickém rozvratu a potrvá to minimálně pár let, než se z toho všeho zase vyhrabeme. Nemusí tu být hned strana, která vyhraje tak, že Miloš Zeman bude muset pověřit jejího politika funkcí premiéra. Stačí, když se pro začátek aspoň dostane do poslanecké sněmovny. Měla by však být jednoznačná a spolehlivá.

A teď už jen docela na okraj: Ve volbách nezáleží jen na politicích a na artikulované nabídce, s níž přicházejí. Záleží i na voliči a na představě, jakou má o těch, jimž by dal důvěru. Je legitimní si ji v tom či onom zkoušet formulovat. Proto jsem psal tento článek. A proto znovu připomínám výzvu našeho Klubu na obranu demokracie „Podzimní volby: zpět k demokracii“. Není to žádný politický program, nemáme takové ambice. Je to jen připomenutí pár základních požadavků, u nichž bychom nechtěli, aby ve volební kampani spadly pod stůl. Prosíme ty, kteří s námi souhlasí, aby pod ně připojili svůj podpis. Výzvu najdete zde, podpis můžete připojit zde.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]