Ruský film Mrazík FOTO: Altaydedmoroz / CC BY-SA 4.0 / Wikimedia Commons
FOTO: Altaydedmoroz / CC BY-SA 4.0 / Wikimedia Commons
Filmová pohádka Mrazík z roku 1964 si často nadužívané označení „kultovní“ zaslouží. Především v našem prostředí. Je celkem zřejmé, že roli v tom hrálo poněkud přezíravé nahlížení Čechů na ruský svět. Ten se zdál být v této pohádce vykreslen s celou zdánlivě průzračnou atmosférou a našemu divákovi se jeví krásně pitomoučký a malebný zároveň. Jistě v tom byla určitá zlomyslnost a představa, že Rusko tak vypadá doopravdy a dodnes.
Letos by měla o Vánocích Mrazíka uvést televize Nova. Nezávisle na tom se téma Mrazíka objevilo v debatách na sociálních sítích. Jak se svátky blíží, pohádka se mnoha lidem vybaví. Letos je to ale v souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu v jiném kontextu.
Na twitteru můžeme najít dvě krajní polohy (citováno bez úprav – pozn. red.).
Kritická: „Doufáme, že letos už konečně nebudou na Vánoce dávat nejdebilnější film všech dob, MRAZÍK. Ten film je tak debilní, jak debilní jsou Russáci a jejich chování. A komu se film líbí, měl by přestat čichat toluen, nebo se odstěhovat do Ruska.“
Tolerantní: „Ta kultura je podvolena režimu. Je dělaná v nejlepším případě tak, aby jím prošla. Mrazík je kultovní pohádka, stěží někdo napodobí ty herce i výkony a stěží někdo vypíchne místní folklór, ty kostýmy herců, domy, sáně a další a stěží někdo jiný vyrobí ten obsah, jaký to mělo.“
Co s Mrazíkem ale řeší i na Slovensku. „Velmi citlivě vnímáme situaci týkající se ruské agrese na Ukrajině. Každý den přinášíme našim divákům objektivní, nezaujaté a důvěryhodné informace o tomto tématu v našich zpravodajských a publicistických pořadech. Vánoční svátky jsou obdobím, kdy se programová nabídka TV Markíza tradičně zaměřuje především na klasické a velmi oblíbené pohádky a rodinné filmy. Jedním z nejsledovanějších titulů je již řadu let dnes již kultovní pohádka Mrazík, bez které si mnoho slovenských rodin nedokáže představit Vánoce. Rozhodně nechceme naše diváky zklamat, a proto jim Mrazíka nabídneme i letos,“ uvedla televize Markíza pro Mediaklik.
O tom, že Mrazík je něčím jiným, než ho někteří lidé vnímají, napsal na twitter i režisér Jan Hřebejk. „Mrazík není, čím se zdá být. Jeho humor není nechtěný. Tvůrci za něj dostali cenu na festivalu v Benátkách.“
Co je na Mrazíkovi zajímavé, jsme v deníku FORUM 24 psali před několika lety. Možná je teď příležitost něco z toho připomenout.
Autorem scénáře k Mrazíkovi je Nikolaj Robertovič Erdman (1900–1970), sovětský dramatik a scenárista. Erdman se narodil v rodině pobaltských Němců a vyrůstal v Moskvě. Za občanské války byl dobrovolníkem v Rudé armádě. Umělecky byl ovlivněn Vladimírem Majakovským a Sergejem Jeseninem. Oba tito básníci odešli ze života tragicky. Jesenin, který od nadšení z revoluce přešel k depresím, podle oficiální verze spáchal sebevraždu. Možné však je i to, že byl zavražděn tajnou policií NKVD. Vladimír Majakovský, který se také nadchl pro ideály komunismu, spáchal sebevraždu v roce 1930.
Erdman básnicky tvořil od roku 1919. Psal pro avantgardního režiséra Vsevoloda Emiljeviča Mejercholda, mimo jiné velmi ceněnou hru Sebevrah (1928). Hra narazila na problémy s uvedením a psalo se samotnému Stalinovi, aby se mohla hrát. Nakonec byla stejně zakázána.
Mejerchold byl na počátku také obdivovatel revoluce, ale ve 30. letech režim podrobil kritice, což se mu stalo osudným. V roce 1939 byl zatčen a roku 1940 bez soudu zastřelen. Jeho manželka Zinajda Rajchová byla zavražděna o rok později a nikdo to ani nevyšetřoval.
Tolik ke koloritu ruské avantgardy. Erdman poté, co nemohl působit jako dramatik, psal od roku 1927 scénáře k filmům. Nakonec ale ani Erdman sám aspoň z části neunikl osudu svých kolegů. Spolu s Vladimirem Massem a Grigorijem Alexandrovem napsal scénář k filmu Veselí lidé, ale během natáčení komedie v Gagře v roce 1933 byli Erdman a Mass zatčeni. Byli uvězněni kvůli politicky citlivým básním a parodiím, které napsali a které nebyly určeny ke zveřejnění. Když jeden herec recitoval jeho ironické bajky o Stalinovi, Erdmana zatkli. Jména obou scenáristů byla z titulků filmu odstraněna.
Vyšetřování jejich případu vedl jistý Nikolaj Šivarov; rozsudek nad Erdmanem byl na svou dobu mírný – tříleté vyhnanství v Jenisejsku a pak v Tomsku. Šivarov byl bulharský novinář, který pracoval pro NKVD. Sám nedopadl dobře. Byl zatčen 27. prosince 1937 s označením „špion – zběh“. Dne 4. června 1938 odsouzen k pěti letům vězení a v táboře v Archangelské oblasti v roce 1940 spáchal sebevraždu.
Když potom Erdman pobýval v Kalininu a Rjazani, navštěvoval bez povolení Moskvu, kam nesměl, ačkoliv se za něj u mocného Stalina přimlouval spisovatel Michail Bulgakov. Místo toho byl druhý rok po vypuknutí války povolán do armády, zbraň mu ale do ruky nedali.
Nakonec skončil v „uměleckém klubu“ NKVD, kde se setkal s řadou dalších podezřelých umělců, jako byl třeba skladatel Šostakovič. Po válce pak psal neškodné scénáře a za scénář k filmu Smělí lidé dokonce obdržel Stalinovu cenu.
Jak se Erdman dostal k Mrazíkovi? V 50. letech psal i scénáře filmových pohádek a Mrazík je jeho poslední dílo. Možná by se dostal v jiné době i k něčemu jinému, ale umělec v roce 1970 zemřel.
Režisér Mrazíka Alexandr Rou (1906–1973) měl lepší osud, zřejmě měl štěstí, že se věnoval celý život natáčení pohádek. Dětství ovšem za mnoho nestálo. Své neruské příjmení dostal po otci, kterým byl irský inženýr Arthur Row pracující v Rusku na pozvání carské vlády. Když ale vypukla válka, Row zmizel do Irska a nikdy už o něm nebylo slyšet. Desetiletý Alexandr pak musel živit sebe i nemocnou matku sám.
Vystudoval dramaturgii a ještě za studia pracoval jako asistent režiséra ve studiu s půvabným názvem „Mežrabpomfilm“. Od roku 1937 pak až do konce života natáčel pohádky. Osud mu dopřál i možnost hodně cestovat, také do Afriky. Pokud se někomu vybaví jména jako Krásná Vasilisa nebo Kostěj nesmrtelný, bude je znát nejspíš z pohádek, které natočil. Zemřel jako zasloužilý a národní umělec. Na jeho životě se ukazuje, že pokud chcete za zlého režimu tvořit a přežít a úplně se neznemožnit, věnujte se radši pohádkám. Pak to s jistým štěstím může vyjít.
Osudy herců hlavních postav Mrazíka jsou známé. Natalja Sedychová (Nastěnka), dnes 74letá, absolvovala v roce 1969 Moskevskou choreografickou školu, poté nastoupila do baletního souboru Velkého divadla. Nejprve tančila v baletním souboru, poté se stala sólistkou.
Osud „Ivánka“, herce Eduarda Izotova (1936–2003) byl tragický. Ještě dvacet let po Mrazíkovi se věnoval filmům a dabingu, ale v roce 1983 ho postihla katastrofa: spolu se svou ženou Irinou Ladyženskou byl zadržen v kavárně Lira na Puškinském náměstí v centru Moskvy, když prováděl směnnou operaci dolarů za ruble, protože neměli peníze na dokončení stavby venkovského domu. V té době byl minimální trest za „valutové machinace“ tři roky. Oba skončili ve vězení. Tříleté věznění mělo na hercovu psychiku a zdraví devastující vliv. Již v roce 1988 prodělal první mrtvici, a pak celkem šest. Izotov pokračoval v práci v divadle, ale v roce 1997, po čtvrté mrtvici, začal ztrácet paměť a zapomínat texty. Nemoc postupovala, Izotov už nemohl chodit, obtížně mluvil a občas nepoznával své příbuzné. Posledních šest měsíců svého života strávil v uzavřeném psychoneurologickém penzionu. Eduard Izotov zemřel v úterý 8. března 2003 v Moskvě ve věku 67 let.
Inna Michajlovna Čurikova, dnes 79letá představitelka Marfuši, byla nakonec úspěšná a hrála v řadě filmů. K roli Marfušky se dostala náhodou, protože režisér původně vybral jinou představitelku. Z natáčení popisuje jeden silný zážitek. „Natáčeli jsme zimní scenérii na poloostrově Kola u Murmanska. Byla velká zima. A když jsem seděla pod stromečkem a čekala na Dědu Mráze, byla mi opravdu zima, protože našemu kameramanovi trvalo tak dlouho, než nastavil světlo. A pak byla v košíku z nějakého důvodu místo jablek cibule. Musel jsem do nich kousat a předstírat, že okusuju jablka, jak to bylo ve scénáři… Když jsem přišla na ozvučení filmu a poprvé se uviděla na plátně, rozplakala jsem se. Myslela jsem si, jak jsem ošklivá!“
Představitel Mrazíka Alexandr Chvylja (1905–1976), který pocházel z rodiny švédských přistěhovalců, hrával postavu Mrazíka i na novoročních oslavách v samotném Kremlu. Stalinovu cenu dostal v roce 1950, členem KSSS byl od roku 1955 a nakonec byl jmenován národním umělcem. Nehrál ale vždycky Mrazíky. V roce 1949 hrál ve filmu Konstantin Zaslonov železničního dělníka, který se na okupovaném území zdánlivě přizpůsobuje Němcům, ve skutečnosti ale provádí sabotáže.
Není žádný důvod, proč by se Mrazík dnes neměl vysílat. Je to klasická pohádka bez ideologického balastu a jeho tvůrci jsou známé postavy v kultuře své doby. Po desetiletí diváci film vnímali nepochybně ještě trochu jinak. Působil jako karikatura života země svého vzniku. Odhlédnuto od toho byl ale zdrojem toho, čemu se později začalo říkat „hlášky“, citací z filmu, které zlidověly. I to zřejmě ukazuje, že tvůrci dokázali na diváka zapůsobit i podprahově a nějakým způsobem si ho připoutali.
