Neporušená premoderní krása? Česká společnost (a církev) má různé podoby (Svatojánské slavnosti Navalis v Praze) FOTO: FB Navalis
FOTO: FB Navalis
Při pohledu na třicet let od listopadu 1989 bychom mohli jmenovat mnoho domácích i zahraničních úspěchů naší země na poli diplomatickém, hospodářském, sociálním, kulturním i sportovním a také osobnosti, které dobře reprezentovaly naši vlast i daleko za jejími hranicemi, byť doma sklízely často i trpké plody závisti a malosti. Za všechny jmenujme Václava Havla. Jen při smrti Jana Pavla II. a právě Václava Havla (a snad ještě Nelsona Mandely) přinesla zprávu na předním místě média celého světa a přes hranice kultur a světadílů se objevily spontánní projevy úcty.
První třicetiletí po komunismu bychom tak mohli popsat jako zdařilý příběh. Česko je svobodná země a její tvář se proměnila ze zaprášeného „reálného socialismu“ v upravenou pestrost. Lidé se stali citlivějšími k životnímu prostředí, je tu zdravější klima a nesrovnatelně důstojnější životní styl naprosté většiny občanů. Mladé generaci se otevřely možnosti vzdělání a cestování, o nichž jsme před třiceti lety nemohli ani snít. Z toho, co nás právem trápí, nemůžeme obviňovat cizí mocnosti: spoluzodpovědnost za kvalitu vládnutí nese každý volič.
Tato zodpovědnost je obrovská. Na přelomu 20. a 21. století byla učiněna se souhlasem většiny občanů dvě zásadní rozhodnutí, která zůstávají základními mezinárodními garanty svobody, demokracie, právního řádu, bezpečnosti a ekonomické prosperity naší země: Česko se stalo členem NATO (1999) a Evropské unie (2004). Je logické, že oslabit identifikaci občanů naší země s těmito institucemi a jejich odhodlání udržovat a rozvíjet spojenecké závazky je hlavním cílem intenzivní propagandistické války, která je proti nám vedena z Východu a podporována řadou vědomých podporovatelů ruských (a čínských) zájmů.
Vzpoura proti elitám a nový populismus
Hlavní zbraní v této hybridní válce jsou nové sociální sítě a hlavním nebezpečím mediální negramotnost nemalé části občanů, neschopnost kritické práce s informacemi. Politolog Tom Nichols ve svém článku „Smrt expertizy“ (2017) upozornil na nový a nesmírně závažný fenomén, který lze nazvat jako „agresivní nevědomost“. V rámci „vzpoury proti elitám“ se objevuje agresivní pohrdání experty, vzdělaností a procesem učení a korigování vlastních názorů: přibývá lidí ochotných lpět na svých předsudcích tváří v tvář evidentně protiřečícím faktům. Experti, říká Nichols, se pak stahují do svých komunit a přestávají komunikovat s veřejností. Tím je veřejnost ještě více vydána napospas populistickým politikům, kteří kriticky přemýšlející a vzdělané lidi, kteří je nevolí, nepodporují a jsou jim potenciálně nebezpeční, systematicky dehonestují a označují za povýšené elitáře („pražskou lumpenkavárnu“, „lepšolidi“ apod.).
Zrod této krize komunikace souvisí patrně s krizí procesu globalizace. Globalizace, která měla jistě pozitivní vliv na rozpad totalitního komunistického režimu, zřejmě dosáhla na počátku 21. století svého vrcholu. Proces globalizace sice vedl ke vzniku elit, které byly schopny pružně reagovat na civilizační změny, narostl však počet lidí, kteří při pohledu na tyto elity – neustále přítomné vlivem médií – pociťovali rostoucí hněv, frustraci a pocit zneuznání. Sociální sítě daly tomuto „tekutému hněvu“ hlas a populističtí politici slíbili proměnit tento hlas v moc.
Tekutý hněv se proměňuje v ideologii, která neguje hodnoty liberálních elit, jež byly hlavními nositeli globalizace – akcentuje nacionalismus, náboženský fundamentalismus a propaguje „neliberální demokracii“ (de facto nahrazení demokracie autoritativními režimy s „volebním rituálem“). Tento nový populismus slaví úspěchy nejen v postkomunistickém světě (zejména v Maďarsku a Polsku), ale i v tradičně demokratických zemích (vítězství Trumpa v USA, brexit ve Velké Británii).
V postkomunistických zemích je hlavním terčem populistů vedle kriticky smýšlejících intelektuálů nezávislost veřejnoprávních médií, soudnictví (zejména ústavních soudů), bezpečnostně-informačních služeb a školství (zejména univerzit). Tlaky tímto směrem v České republice – zejména z okolí prezidenta Zemana, lidí, kteří mají své ekonomické zájmy v Rusku a Číně – v posledních letech výrazně sílí.
Exodus z „normalizace“ do normality: případ českého křesťanství
Když se v roce 1989 otevřely brány svobodného života, většina společnosti byla novou situací zaskočena. Mnohé společenské skupiny slepovaly urychleně nedozrálé koncepce a projekty, mnozí „převlékali kabáty“. Ještě léta po listopadovém převratu si politici stýskali, že tu „chybí vize“. Katolická církev měla tehdy v rukou vlastní projekt, totiž tzv. Desetiletí duchovní obnovy (1987–1997), který byl šancí nabídnout společnosti nejen „vizi“, nýbrž konkrétní program, odpovídající na naléhavé otázky tehdejší doby. Tenkrát měla církev opravdu velkou historickou šanci a hodně se od ní očekávalo, v širokých vrstvách společnosti měla navíc morální autoritu a věrohodnost.
Jenže jen málokteří představitelé katolické církve byli schopni věrohodně komunikovat se sekulární veřejností a vysvětlovat, co církev chce a může společnosti nabídnout. Ve veřejnosti pak převládl dojem, že v církvích – a pozornost byla stále upjatá hlavně na katolickou církev – převládl restaurační duch, že se náboženské společnosti uzavřely do sebe a svých zájmů a pozornost veřejnosti mohou upoutat především negativními jevy.
Jak se celá společnost postupně rozdělovala na nepřátelské tábory, tak pomalu narůstalo i rozdělení mezi křesťany, tentokrát ovšem nikoliv mezi církvemi, ale napříč a uvnitř nich. Ukázalo se, že značná část věřících byla natolik poznamenána komunistickou perzekucí, že „nedovedla žít bez nepřítele“ a po pádu komunismu usilovně hledala nové nepřátele jak okolo sebe, tak ve vlastních řadách. Protože většina křesťanů měla minimální možnost cestovat na svobodný Západ a hlouběji poznat a pochopit velké změny, jimiž církev prošla v půlstoletí po reformním Druhém vatikánském koncilu (1962–1965), mnozí utrpěli při letmém setkání se západní společností a církví „kulturní šok“.
V roli nepřítele se nyní ocitl „zkažený Západ“ a „zkažená“ západní církev – a najednou tito dlouholetí odpůrci komunismu nevědomky převzali rétoriku komunistické propagandy, která po desetiletí vpravovala obraz „zkaženého Západu“ intenzivně a všemi kanály do českých hlav. K obrácení nemalého procenta věřících k tzv. tradicionalismu a konzervatismu přispěly i mise západních konzervativců, kteří v křesťanech postkomunistických zemí viděli pohádkovou Šípkovou Růženku, která šťastně prospala desetiletí reforem a již oni nyní zázračným polibkem probudí k neporušené premoderní kráse.
Tomuto vývoji ovšem nahrávala i jistá povrchnost aplikace koncilových reforem v české katolické církvi – reforem, které se omezily většinou jen na liturgii. Reformy Druhého vatikánského koncilu ovšem vyrostly z duchovního úsilí několika generací předních katolických myslitelů. Protože jejich díla byla v zemi, kde vládla tvrdá cenzura a násilná izolace od Západu, minimálně dostupná a známá, prováděly se reformy bez znalosti intelektuálního kontextu většinou zcela formálně (otočení oltáře, zavedení mateřského jazyka) jako prosté „nařízení shora“. Není divu, že se pak určitá část kléru i laiků, včetně některých mladých, obracela s romantickou nostalgií k předkoncilnímu katolicismu – ovšem v novém kulturním kontextu jej už nemohla rekonstruovat či resuscitovat, a tak předváděla jen jeho nechtěnou karikaturu.
Česká společnost začala být považována za jednu z nejateističtějších na planetě. Ve skutečnosti je však tento dojem mylný. Mezi lidmi, kteří v průzkumech veřejného mínění či v rámci sčítání obyvatel odmítají uvést svou náboženskou orientaci nebo se označují za ateisty, nalezneme celou škálu různých postojů, mezi nimiž rozhodní ateisté netvoří větší procento než v ostatních západních zemích. Najdeme tu agnostiky i příznivce různých synkretických spiritualit a kultů; největší procento však zřejmě tvoří dvě skupiny, „apatheisté“ (lidé, kteří vůči víře a věřícím vcelku nic nemají, nepokládají však náboženství za relevantní pro svůj život) a církevně nezakotvení duchovní hledači („seekers“), mezi nimiž je asi nejvíce „něcistů“ („v Boha, o němž mluví církve, nevěřím, avšak ‚něco‘ je nad námi“). Za nálepkou „ateista“ se většinou skrývá člověk odmítající církve, nebo přesněji řečeno, své vlastní představy o církvi/církvích a náboženství.
Budoucnost křesťanství v České republice zřejmě rozhodne schopnost církví oslovit „hledače“. Patrně se jim nepodaří spoléhat na tradiční či netradiční „misie“ a „nové evangelizace“, patrně je nepřivedou do svých stávajících institucionálních a myšlenkových struktur; mohou se však stát „doprovázejícími“ na cestě oboustranně naslouchajícího a obohacujícího dialogu bez „proselytických úmyslů“.
Avantgardou tohoto druhu služby církve je tzv. „kategoriální pastorace“ (nemocniční, vězeňští, armádní a univerzitní kaplani), kteří jsou v daném prostředí připraveni sloužit všem, přes konfesionální hranice i všechny pofidérní hranice mezi „věřícími“ a „nevěřícími“. Tato služba vychází z poznání, že každý člověk má duchovní dimenzi života a že lidé jsou obzvláště duchovně senzitivní v mezních životních situacích. A tato dimenze se v době „prolínání světů“ vymyká tradičním jednoduchým a jednoznačným kritériím. Nejde o to, druhé „obracet“ ve smyslu „náboru“ do náboženských institucí, nýbrž obracet jejich pozornost a životní orientaci od povrchu k hloubce s respektem k tomu, jak oni sami budou tuto hloubku nazývat. Druhé můžeme zkušenostmi svými nebo vycházejícími z pokladu našich tradic obohacovat a inspirovat k jejich dalšímu hledání, a naopak se nechat inspirovat jimi.
Česká společnost po pádu komunismu ještě zdaleka nezavršila svůj exodus z dlouholeté „normalizace“ do stavu, v němž bude opět považováno za normální plnění Masarykova hesla „nebát se, nelhat a nekrást“. Možná se za slábnutím tradiční religiozity probouzí potřeba nové a hlubší duchovnosti. Bude-li tato potřeba společnosti rozvíjena a kultivována, pak poroste i má naděje, že společně jako Češi přijmeme a naplníme úkol, který vyplývá z našeho postavení v srdci Evropy. A tento úkol má své vzájemně propojené duchovní, kulturní i politické aspekty.
Esej vychází z mojí studie „Exodus – zpráva z poločasu?“, která byla publikována zde: Petr Hlaváček (ed.), Nesamozřejmý národ? Reflexe českého třicetiletí 1989–2019 (Academia 2019).
