Brutální carský útisk a odvody mladých Poláků do ruské armády, kde umírali za cizí zájmy, to byly hlavní příčiny polského povstání v lednu 1863, jehož 160. výročí si letos připomínáme. Polsko jako samostatný stát zaniklo na konci 18. století a bylo rozděleno do tří záborů, ruského, pruského a rakouského, přičemž situace v ruském záboru byla z hlediska národnostního útlaku nejhorší.

Češi si tenkrát za vlády Habsburků žili proti Polákům pod ruskou tyranií jako v ráji. Lednové polské povstání vzbudilo ohlas v celé Evropě a samozřejmě i v českých zemích. Vždyť Poláci a Rusové byli rovněž příslušníky slovanských národů. Je pozoruhodné, jak tato událost dokázala Čechy tenkrát rozdělit, asi stejně jako loňský ruský vpád na Ukrajinu.

Jedni fandili Polákům, mezi nimi hlavně liberálnější mladočeši, ke kterým patřili Julius Grégr, Karel Sladkovský a další. Ti vyznávali obecně lidské hodnoty a občanská práva, tedy právo každého národa na svobodný rozvoj, právo na spravedlivý soud, svobodu projevu, svobodu vyznání atd. Pochopili, že to jsou hodnoty, za něž bojují i stateční Poláci, a mají vyšší hodnotu než jakási falešná slovanská vzájemnost.

Na opačné straně stáli konzervativní staročeši zastoupení Františkem Ladislavem Riegrem a jeho tchánem Františkem Palackým. Ti vzbouření Poláků proti carskému útlaku odsoudili. Podle nich to narušovalo myšlenku panslavismu, tedy jakéhosi pochybného bratříčkování Slovanů na základě příbuznosti krve, a také nevěřili v úspěch této akce. Byli zkrátka v zajetí nesmyslného bludu tzv. slovanské jednoty, která měla být nade vším. Proto Rieger prohlásil polské povstání za neštěstí, a dokonce vyjádřil obavy z toho, že by polští povstalci mohli proti Rusům povolat Němce.

Palacký své postoje zformuloval v deníku Národní listy 9. června 1863. Mimo jiné uvedl: „Nevíte, jak nám sympathie projevené k Polákům škodí v Petrohradě. Já vidím spásu Slovanstva jen v ruském caru.“ Dále pak míní, že Rusko spolu s Anglií jsou jedinými zeměmi, které mohou dokonale provozovat samostatnou politiku, a na tom se nic nezmění. V závěru svého textu pak napsal, že věří: „… že i vláda ruská zanedlouho podlehne vlivu zásad slovanských, a tudíž svobodomyslných.“ Palacký se v tomto případě velmi mýlil. On totiž vycházel z vymyšleného předpokladu jakési tradiční slovanské demokracie, která ovšem existovala jen v jeho myšlenkách. A Rusko se také nestalo svobodomyslnou zemí, jak si vysnil.

Když srovnáme tyto postoje, tak František Palacký zaujímal podobné stanovisko, jaké v současnosti reprezentuje výzva Mír a spravedlnost, která údajně volá po míru na Ukrajině. Agresorovi a utiskovateli je třeba vydat se na milost a nemilost, v zájmu jakýchsi vyšších cílů. Jak „otec národa“, tak současní mírotvorci vycházejí z nesmyslných předpokladů o údajné síle Ruska, které prý nejde porazit. U Palackého se tomu divím. V té době už přece věděl, že zaostalé Rusko prohrálo v roce 1856 krymskou válku a muselo přijmout potupné mírové podmínky. Nejednalo se tedy o žádnou supervelmoc, ale o kolos na hliněných nohách. Rusko sice v roce 1864 dokázalo potlačit polské povstání, ale Polsko bylo později obnoveno a získalo nezávislost.

Stejně k nepochopení jsou i nynější mýty o ruské neporazitelnosti. Současná Putinova říše se také zmítá v problémech a rozhodně se dá porazit. Za necelý rok bojů ruská armáda nedosáhla proti Ukrajině výraznějších úspěchů, naopak se musela s hanbou stáhnout od Kyjeva, Charkova a Chersonu. Nejhorší ze všeho je prvoplánové poraženectví a zbabělost.