Výročí vstupu do NATO: Studená válka pokračuje

V minulých dnech jsme si připomněli výročí vstupu České republiky do NATO. Členství v této organizaci je pro naši zemi životně důležité, přesto se v NATO pořád chováme jako host, který se rád nají u společného stolu, ale za to, co spořádal, nechce platit. Neschopnost českých politiků přijmout odpovědnost se projevuje také v systémovém házení klacků pod nohy domácímu obrannému průmyslu. 

Nedávno jsem zaznamenal názor jistého znamenitého myslitele z řad domácí „nové levice,“ podle kterého je NATO posledním pozůstatkem studené války a jako takové by mělo odejít na smetiště dějin. To je mimořádně hloupý názor, a nic na tom nezmění fakt, že výše zmíněný znamenitý myslitel ho podával se vší slovní a argumentační ekvilibristikou, která je tomuto druhu „nových“ intelektuálů vlastní. 

Studená válka totiž neskončila, pokračuje. Nabrala na sebe pouze podobu špatně čitelného hybridního střetu mezi oligarchizovanými státními útvary, které vnějškově připomínají demokracii, ale ve skutečnosti jde pořád o „staré dobré“ diktatury, a demokraciemi skutečnými. Jak jsme mohli vidět například v případě Ukrajiny, Rusko coby jedna z moderních diktatur neváhá použít sílu, jakmile vycítí na druhé straně slabost. 

Celé Pobaltí si užívá období bezprecedentního společenského i ekonomického rozvoje jen díky tomu, že jeho suverenitu chrání deštník NATO. A co se Česka týče, to sice s Ruskem přímo nesousedí, ale nikdy nepřestalo patřit mezi jeho zájmové oblasti, v nichž chce prosazovat svůj vliv. Na svou šanci Rusko muselo čekat až do okamžiku, kdy se českým prezidentem stal Miloš Zeman, který svůj politický comeback vyobchodoval za krytí pro byznys napojený právě na Moskvu. 

Nejde tu jen o notoricky známou postavu Martina Nejedlého. Zeman se jak známo v dobách, kdy ho ještě bylo možno transportovat, účastnil jednání na ostrově Rhodos. 

V NATO tedy zůstáváme a dokud v něm budeme, budeme chráněni před nejhoršími dopady ruských pokusů udělat z Česka opět nejzápadnější gubernii. Potíž je, že nejen že neplníme závazky, k nimž jsme se slavnostně přihlásili, ale také podkopáváme možnost českého obranného průmyslu přispívat k naší vlastní obranyschopnosti. Dlouhodobým faktem je, že česká politika nedokáže pro obranný průmysl najít adekvátní způsoby podpory. 

České firmy na poli obranného průmyslu vyvíjejí mimořádně zdařilé produkty, přičemž pracují s vysokou přidanou hodnotou i inovacemi vzniklými na základě vlastního vývoje. V málokteré oblasti je Česko tak konkurenceschopné jako na poli obranného průmyslu. Stačí se podívat na skvělou pověst, kterou mají třeba výrobky firmy Retia z holdingu Czechoslovak Group nebo pasivní radary, které vyvíjí Era z holdingu Omnipol – a jmenovat by bylo možné i mnoho dalších. 

Házení klacků pod nohy domácímu obrannému průmyslu se stalo systémovým nastavením zejména za ministrování Lubomíra Metnara. Pod jeho vedením se dokonce i pro českou armádu pořizuje zahraniční výstroj tam, kde existuje adekvátní domácí alternativa. V poslední době ale začali domácí firmy z oblasti obranného průmyslu okopávat už i poslanci ze sněmovního obranného výboru. Šokující mi přišel třeba výstup Pavla Růžičky, poslance hnutí ANO, na webu Security Magazín.

Poslance Růžičku jsem zatím znal jen jako hulváta, který v mailech nadává voličům, a také politika, jehož jeho působení v zastupitelstvu města Postoloprty dostalo až před soud. Jak se nyní ukazuje, poslanec Růžička své působení ve výboru pro obranu chápe zejména jako příležitost k tomu poškozovat český obranný průmysl, jemuž má být partnerem. Je to znepokojivý jev. Na jedné straně se Růžičkův stranický boss Andrej Babiš fotí u nového Aera L39NG, na druhou stranu Růžička celý tento projekt znevažuje a zpochybňuje. Jsem zvědav, zda se pan Růžička se stejnou vehemencí pustí třeba do tatrovek, za jejichž ambasadora se veřejně označil Miloš Zeman, nebo jestli stejně napadne Českou zbrojovku, které se nedávno podařil husarský kousek, když koupila americký Colt. 

Obranný průmysl je klíčem k podstatě našeho členství v NATO a členství v NATO je klíčem k naší budoucnosti coby liberální demokracie. Je na nás politicích, abychom se v takto klíčových záležitostech chovali opravdu zodpovědně. Do dalších let musíme zajistit dvě věci. Za prvé je nutné, aby Česko plnilo svoje závazky vůči NATO. A za druhé, aby obranný průmysl mohl růst jako mimořádně výkonný segment, který celé české ekonomice přináší schopnost vyvíjet a vyrábět vlastní technologie a inovace. Za první republiky jsme byli uznávanou veličinou v této oblasti. Bylo by skvělé, kdyby tomu tak bylo znovu. Stačí málo. Když už někteří politici neumí pomáhat, tak ať aspoň nedělají nic a neškodí.  

Autor je místopředseda TOP 09