Kůň jako výraz svobody (Alena Kučerová, kolorovaná matrice grafiky) FOTO: Jan Šícha (se svolením autora)
FOTO: Jan Šícha (se svolením autora)
Česká sezóna v Drážďanech pomalu spěje k velké výstavě, která se dočká vernisáže 24. února 2023. Pod vedením historika umění a kurátora Jiřího Fajta se do Drážďan svážejí reprezentativní díla současného českého umění i naší klasické moderny. Věkový rozdíl mezi žijícími osobnostmi, jejichž díla budou vystavena, činí téměř šedesát let. K nejstarším patří přední česká grafička Alena Kučerová, která se v minulém roce dočkala krásné reprezentativní výstavy v Litoměřicích. Jiří Fajt na vernisáž z Litoměřic do Drážďan odvezl katalogy a pozvánky. Výstavní linie Litoměřice-Drážďany nám připomíná, že Labe je opět spojnicí mezi Čechy a Němci. Rozhovor s Alenou Kučerovou vznikl pro publikaci, která o České sezóně v Drážďanech brzy vyjde, a v mnohém je výjimečný. Navštívil jsem ji v polabské Lhotě.
Zvenku se vchází rovnou do světnice. „To už jsou čtvrtá prkna. Poslední měla dřevomorku, byla na nich zespodu krásná bílá pavučina.“ Říká Alena Kučerová, umělkyně zastoupená ve všech relevantních českých sbírkách umění a na řadě míst v zahraničí. Ve světnici se topí v malých kamnech a vaří na malém elektrickém vařiči. Před oknem stůl posetý dírkami od ševcovských šídel. Vedle stolu postel. Dům připomíná obydlí pro panenky s kouzelnou zahradou. Stodola za domem je rozlehlá, mělo tu být seno pro koně.
Na jednu ze židlí se posadí Jiří Fajt, zapřede rozhovor o umění a životě. Domek, tehdy o jedné místnosti, postavil dědeček paní Aleny, když s rodinou jako Čech musel v roce 1938 odejít z Liberce. Fajt nabízí odvoz na vernisáž v Drážďanech a zpět. Rozhovor začíná jeho vzpomínkou: „Když jsme tu byli naposledy, kreslila jste tady na stole na karton. Do kartonu jste razila šídlem…“
K čemuž výtvarnice poznamenala: „Tady u stolu sedával děda a ševcoval. Dírky do plechu jsem dělala, protože jsem měla šídla a další nástroje. Jinak dírky a prořezávání plátna v umění používalo víc lidí. Zkoušela jsem to, co na stole dělal děda. Adriena Šimotová také v umění zkoušela dírky, ale utekla od nich. Brzy toho nechala. Rodina mého dědečka byla už v Liberci dobře usazená. Měli tři syny. Poprvé jsem tu musela být, když mi byly čtyři roky, to se dům stavěl. Jako malinká jsem tady pásla kozy.“
Dědeček si tady otevřel ševcovskou dílnu?
Ne, pracoval v kuchyni. Měl tu verpánek, seděla jsem u něho a zatloukala hřebíky. Za války nebyla kůže ani guma. Sedláci v okolních vesnicích věděli, že tady dědeček je, a že jim udělá nové podrážky z pneumatik. Vymyslel podrážky z pneumatik, a sedláci byli rádi. Potřebovali mít hutnou podrážku. Roznášela jsem s ním třeba v zimě boty a sedláci nám dávali chléb se sádlem. Ale fantastickým sádlem.
Je to tady můj napůl rodný dům. Druhý je v Praze, v Hradešínské ulici číslo 41 na Vinohradech. Bydlel tam stařičký pán, který obchodoval s obrazy, jmenoval se Harlas. Táta mě k němu rád bral. Než obrazy prodal, visely u něj. Dnes jsou to hodně drahé obrazy. Měl třeba paletu od malíře Brožíka, půlku palety, kde na jedné straně byla hlava jeho milované modelky.
Jaké byly osudy vašeho tatínka?
Po válce tátu povolali roztočit fabriku, textilní továrnu. Snažili se ji uvést do provozu, nešlo jim to, proto nějaký národní výbor povolal mého tátu. Za války se v té fabrice vyráběly letecké kabiny. Táta tam dával zpět textilní stroje, spřádací i tkalcovské. Dal fabriku do pořádku. Když tam dosadili jako ředitele komunistu, táta mu řekl, že s ním nebude mluvit o textilu, když je holič. Tak po dvou letech letěl. Pak ho zavřeli, protože převáděl lidi. Dostal nejdřív trest smrti, potom pětadvacet let.
Po jedenácti letech ho pustili, měl totiž rakovinu. Byl zavřený s generály, kteří byli odsouzeni od komunistů, například s Karlem Kutlvašrem. A také s katolíky. Vyprávěl mi to, ale nestihl vyprávět dost, protože ho na jaře pustili, a na podzim umřel. Ten rok se mi narodil chlapec, táta ho ještě viděl. Dcera Anička už byla na světě. Otec po propuštění nesměl bydlet v Praze. Pobýval tady v domku se svou stařičkou matkou. Našel si na těch pár měsíců, co mu zbývalo, místo ve Spolaně, v továrně.
Jak vypadaly vaše návštěvy u tatínka ve věznicích?
Někdy jsme tatínka viděli, někdy ne. Museli jsme třeba jet až na Slovensko, do Leopoldova. Vraceli jsme se bez návštěvy, řekli nám, že zlobil. Pořád zlobil. Nenaučil se, jak se má chovat. Jeho matka, babička, pořád psala žádosti: „Prosím vás, pusťte mi syna, už tu dlouho nebudu.“
Odpovídali jí, že ještě není „narovnanej“. Pustili ho, až když měl zemřít. Když se vrátil, šel se mnou k profesoru Míčkovi. Asi druhý den poté, co se vrátil. Měla jsem odevzdávat grafiky na výstavu do Japonska. To byly moje první výstavy. Tátu pustili, když jsem dělala grafiku Disk, v roce 1965. Přišel do pokoje, když jsem píchala dírky do plechu. Tatínek stál za mnou a povídá:
„Alenko, máš inspiraci?“ „Mám,“ povídala jsem, a dělala jsem dál. Grafiku Disk měl v šedesátých letech u sebe v pokoji Pavel Tigrid, český exulant, redaktor časopisu Svědectví v Paříži. Grafiku mu asi dovezl historik umění Arsén Pohribný.
Měla jste dojem, že se vaše tvorba tatínkovi líbí?
Nevím. Asi mu to v hlavě trochu kvasilo. Jak se k tomu má stavět? Nebyl zasvěcený, jak teď vypadá umění. Obrazy naposledy vídal s panem Harlasem v Hradešínské ulici, a to byly hlavně krajiny z devatenáctého století. Měli jsme od něj na stěnách menší obrazy od Josefa Mánesa, a pak různé mořské nymfy, od Beneše Knüpfera. Za protektorátu se Češi hodně snažili vydávat dobré knihy. I třeba velká alba obrazů z Národní galerie. To jsem všechno díky tátovi viděla.
Proč vás komunisté nechali dostudovat, když jste měla ve vězení otce, a po určitý čas i matku?
Studovat jsem začala, než tátu zavřeli. Myslím, že mě tam chtěli udržet, aby zjistili, jestli jsem také neměla nějaké styky. Z archivních materiálů je jasné, že mě sledovali. Píše se tam třeba, že slečna Kučerová je zvláštní, protože nechodí s žádným mladíkem.
Jak vypadaly vaše kontakty s teoretikem umění Jindřichem Chalupeckým?
Myslím, že Chalupecký mne a sochařku Evu Kmentovou měl rád. Léta jsem Jindřicha Chalupeckého a jeho ženu, básnířku Jiřinu Haukovou, vozila na jejich chalupu, když jsem jezdila do tohoto domku za babičkou. Chalupecký mi o mých věcech nic neříkal, měl je rád. Byl jako otec. Když někam jel, poslal mi pohled. Vyzvedla jsem je vždy pod náměstím Jiřího z Poděbrad, ani nevím, jestli svým druhým nebo třetím autem.
Odjezdila jsem sedm auťáků. První jsem vyhrála v Itálii. Dostala jsem milion lir, koupila jsem si Renault 8, akorát to stačilo. Byla to první a jediná cena na mezinárodní výstavě Premio internationale Biella v roce 1967. Bylo tam osm set lidí a vyhrála jsem. To bylo opravdu zvláštní. Posílala jsem to v takové roli, normální poštou.
Na začátku vaší monografie, kterou vydala Galerie Pecka, je fotografie, jak jedete lesem na koni…
Koně jsem si koupila v roce 1984. Zlobil mě manžel, Vladimír Kopecký, známý umělec. Řekla jsem mu, že ho nechám být, ale ať mi dá na koně. Hledala jsem, hledala, nebylo to ono. Jezdit jsem uměla, asi od patnácti let. Řekli mi: „Tak vás pošleme do ďáblické jízdárny, tam mají jednoho zlobivého koně. Dejte si na něj pozor.“ Šla jsem tam, a hned mi řekli, že kůň je slušný, ale svéhlavý. Když se zastaví, nejde. Přišla jsem blíž, všechny koně se začali plašit, jen jediný ne. A to byl on. Když nechtěl jít, nešel, to byla pravda. Ale já jsem ho nechala.
Jeli jsme jednou v krásné přírodě. Vedla jsem ho na krásnou trávu. Nechtěl, vydal se jinam. Nechala jsem ho. Tam, kde jsme původně měli jet, najednou zapraskal a spadl strom. On už to slyšel. Byl hodně chytrý. Měla jsem ho šestnáct let. Napřed tady v lese, u hajného. Koupala jsem se v jezeře, a kolem jel muž na koni. Povídám mu: „Pane, to je váš kůň?“ Dal si ruku v bok a řekl pyšně: „Ano.“ Dohodli jsme se, že si u něj můžu ustájit koně, až ho koupím. Zůstala jsem u hajného pět let, choval se ke mně jako džentlmen. V okolí se o něm říkalo, že je známý zlosyn, ke mně byl úžasný. Když byli pryč, starala jsem se tam o býky, několik psů, prase, slepice, kachny, pávy, koně. Pak jsem koně na pět let přesunula do jízdárny ve Staré Boleslavi. Jízdárna je starodávná, jezdí se po loukách, podél Labe. Lesy jsou tam listnaté.
Všechno, co vyprávíte, se odráží ve vašich pracích. Koupání, to je vaše téma, koně, krajina…
Zvířata zvládám. Tedy vlastně už ne, už nemám sílu.
Kromě koní jsou na vašich grafikách kachny a třeba kočky.
Moje teta Františka, sestra mé babičky, psala pohádky. Ale nevydávala to. Myslela, že to někdy vydám, chtěla, ať jí k tomu udělám obrázky. Tak vznikla kresba kočky. Když ilustrace viděl profesor Antonín Strnadel, líbily se mu.
Proč jste začala tvořit abstraktní kompozice?
Některé věci nešly vyjádřit postavou. Třeba když se děti uzdravily z horečky. Dělala jsem pak takové díky. Za to, že se uzdravily. Udělala jsem to, ani nevím jak. Není to vázáno na nějaké abstraktisty. Je to poděkování. Nebo jsem se dověděla, že zahynuli francouzští námořníci z Minervy, z ponorky, to bylo v roce 1968. Dělala jsem zrovna lvy, tak jsem lvovi obrátila hlavu. Nebo jsem udělala něco o třech astronautech, kteří se upekli v kabině. To také nešlo udělat věcně nebo konkrétně.
Jak jste se v padesátých letech s přáteli stýkali, když všude řádili udavači?
Zažili jsme útlak. Když je člověk mladý a stojí na správné straně, je to lepší. Matka byla také zavřená, něco přes rok. Měla jsem v bytě volnou místnost. Scházeli jsme se tam. Ve škole všichni profesoři byli výborní. Někteří se vrátili z koncentráku. Byli zavření s Emilem Fillou. Scházeli jsme se ve škole, u Křižovníků, u nás v bytě. Kamarádka mě tam namalovala, jak pracuji. Scházeli jsme i s kluky, u nás Na dlouhém lánu. Hrálo se na piano. Čestmír Janošek a Antonín Tomalík, společně jsme přemýšleli a tvořili. Dělala jsem i sochy. Samozřejmě koně. Muselo to být ošklivé, sochu jsem neuměla.
Když se maminka po roce a dvou měsících vrátila, musela se spolubydlící Jarmila Koudelková odstěhovat k jiné mé kamarádce. Informel mě nezajímal. Adriena Šimotová mě zatáhla do skupiny UB12. Působila jsem tam tak zvláštně. Vystavovala jsem s nimi, ale třeba ve Stanislavu Kolíbalovi bylo něco přísného a dokonalého. Na rozdíl ode mě.
Nechtěla jste po osmašedesátém roce odejít?
Tatínek v roce 1954 chtěl, abych s ním odešla, když tajně přešel hranice. Já tady ale nechtěla všechny nechat. Zůstala jsem, úplně samozřejmě. Můj bratr Pepík odešel v roce 1968. Jarmila, co u nás bydlela, mu dala hudební nástroje. Jinak se učil zedníkem. Stal se z něho známý jazzový hudebník. Joe Kučera. Žije v Berlíně.
Jak vznikla vaše umělecká reakce na sebeupálení Jana Palacha?
Palacha jsem dělala postupně. Nijak drasticky. Něco se vzneslo nahoru. Nad všechny lidi, kteří něco takového neudělali. Zůstali na zemi. V katastrofální době.
Jaké to pro vás bylo po osmašedesátém roce? Nesměla jste vystavovat…
Hrozně smutné. Nikdy mi neřekli, co jim vadí. Možná ještě vadil otec. V komisích byli umělci. Byli po ruce něčemu, co se ani jim samým asi nelíbilo. Šili do mě: „Tohle? To si nechte.“ Někdy něco vzali, třeba dvě věci za rok. Pomalu se jsem se stala známá ve světě. Roury s grafikami jsem posílala za čtyřicet korun poštou. Jako vzorek bez ceny.
Nevím, jak je možné, že mi ze světa pořád posílali výzvy k účasti na výstavách, ze Španělska, Francie, Německa, odevšad. Komunisté mě dost nenáviděli. Byli jsme v domku, který jsme dostali přidělený od Svazu výtvarných umělců. Dole keramik, vedle dobrý sklář Šotola. Prostor v Řásnovce. Přečkala jsem tam komunismus.
A po roce 1989?
Když nastala svoboda, dům někdo koupil, řekl, že to opraví, a my se pak vrátíme. Vyhodili mi stroj z okna, aniž by mi to hlásili. Velký stroj, osmdesátka. Nešla rozdělat, byla zatavená. Velký stroj, ruský, všelijak udělaný, ale dobrý. To si nedovolili ani komunisté. Těm jsme jenom museli podepsat, že na tom netiskneme politické věci. Prohlášení, že stroj nebudu zneužívat, jsem podepsala, a mohla v klidu tisknout. Pak mi tiskařský stroj v době svobody vyhodili oknem. Jsem grafička, komunisté mi v tisknutí nezabránili, svobodné poměry ano. Od té doby nedělám grafiku a nebydlím v Praze. Dodatečně se zjistilo, že se dům vůbec nesměl prodal. Patřil umělcům.
Začala jsem adjustovat matrice ke grafikám. Mám je raději než tisky. Také jsem vyšívala. Po mamince malířky Marie Blabolilové zbyly bavlnky úžasných barev, co už dnes nejsou. Barvy, to se nedá vypovědět. Mluvila bych o nich do večera, a ještě druhý den. Použila jsem je. Dnes už nevyšívám. Když si mám něco zašít, je to umělecké dílo. To je tak zašmodrchané… Na asambláže, které jsem dělala z věcí, které jsem tady našla, jsem používala barvy Industrol. Nejobyčejnější barva na všechno. Hodí se na mnoho věcí. Mé věci nejsou děsivé, nejsou zlé. Nejsou naturalistické, ale jsou ze skutečného života.
***
Návštěvníkům vernisáže v Litoměřicích, která se konala 10. listopadu 2022, umělkyně vzkázala: „Myslela jsem, že do Litoměřic přijedu, těšila jsem se. Teď mi nezbývá než nechat pohovořit moje dílo a ze srdce poděkovat těm, kdo se o výstavu zasloužili. Po zhlédnutí výstavy by návštěvníci měli cítit blaho.“
Jan Šícha je publicista a výstavní kurátor, někdejší státní úředník a diplomat, který zakládal České centrum v Mnichově. Později působil v Collegium Bohemicum v Ústí nad Labem. Publikuje knihy osvětového obsahu a píše zejména pro Deník Referendum a nyní i FORUM 24, přednáší v Německu a věnuje se opravám a praktickému provozu památek v českém pohraničí.
