Režisér Marek Bouda v Galerii Cyrila Boudy v Kladně, pojmenovaném po jeho otci. FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
ROZHOVOR / Byla asi otázka času, kdy se to tu objeví, jen stále doufám, že to rychle vyšumí, komentuje v rozhovoru pro deník FORUM 24 propalestinský aktivismus na mnoha českých vysokých školách režisér, filmový dokumentarista a pedagog Marek Bouda, který působí na katedře režie Filmové fakulty Akademie múzických umění. Právě FAMU se v posledních týdnech stala jedním z ohnisek „propalestinismu“, když studenti vyvěsili v její budově na výročí protižidovského pogromu ze 7. října spáchaného teroristy z Hamásu palestinské vlajky a protiizraelské transparenty.
V čem vidíš příčinu masivních projevů lásky k Palestině na vysokých školách, a naopak růst nenávisti nejen ke Státu Izrael, ale i k židovským vědcům, umělcům, studentům, institucím i jednotlivcům, kteří ani nejsou izraelští občané?
Tak byla asi otázka času, kdy se to tu objeví, jen stále doufám, že to rychle vyšumí. Všimněme si, že je to v Česku spjato takřka výlučně se studenty, případně okrajovými politickými stranami, jako je KSČM, u kterých je „láska“ k „palestinskému osvobozeneckému hnutí“, případně také s tradičními neonacisty. Což je opravdu prazvláštní průsečík skupin a řekl bych, že i to něčem vypovídá. Potutelně se směji. Různé podoby antisemitismu a dnes zejména izraelofobie mají známé spojnice.
U mladých lidí jde o jakousi touhu po spravedlnosti, svobodě a absolutních „nárocích“, která je však hodnotově velmi neukotvená a bez schopnosti si uvědomit konotace a problematiku, které jsou s takovými nároky a pojmy spojené. Schází životní zkušenost, co vše jde schovat pod takové pojmy, a často to může být i pěkné svinstvo. Jde tu o někdy pochybnou vzdělanost nebo bídnou schopnost kriticky zhodnotit informace. Ideologizace společnosti. Mladí jsou náchylní k různým manipulacím a demagogii, k čemuž patří i touha po společenství a dobrodružství s pocitem morálního nadřazení.
Ale je tu i prastarý antisemitismus, který nikdy nevymizel, protože se chová podobně jak virus, znovu a znovu se objevuje, ač je jinak maskován. Skoro nikdo z nich vám neřekne, že je antisemita. Kdepak. O antisemitismu mají často jen elementární a historizující představu. K tomu různé frustrace, které si lidé kompenzují právě i antisemitismem. Myslím, že mezi nimi bude i řada vyloženě nebezpečných lidí, kteří „propalestinství“ mají jen jako jeden z bodů svého světonázoru a jejichž cílem je destrukce demokratického systému a západních civilizačních hodnot. Židé jsou tradiční cíl. Izrael pro ně představuje kolonialismus, kapitalismus…, nic nového. Pamatujeme si antisionistickou propagandu za normalizace, která často doslovně zrcadlí dnešní izraelofobii. Jako bych omládl a byl znovu v sedmdesátých letech.
Studenti se často ohrazují proti obvinění z antisemitismu. Nedávno jsem narazila na krajní případ, kdy studenti na sociálních sítích vinili Židy z vražd všech údajných nepřátel, od komunistů po křesťany. Židé stále častěji čelí obvinění, že podporují genocidu, a to i tehdy, když pouze odsuzují teroristické akce Hamásu. Antisemitismus a genocida se staly hesly ideového střetu. Dochází ke zneužívání pojmů a k matení jazyka?
Zcela souhlasím! Dochází k naprostému zmatení a zneužívání pojmů, hodnot a jazyka, ale i mnohého ostatního, například v otázkách kolem genderové problematiky, což je dáno léty relativizace zmíněného, a to nejen v akademickém prostředí. Nechci generalizovat, ale zvýšená náchylnost k emocím a iracionalitě se u nás na uměleckých a humanitních školách vyskytuje asi ze své podstaty, snad je to i větší nejistotou vzhledem k budoucímu uplatnění, jistou mentální bezbřehostí… Bude toho více. Na školách exaktního ražení je to prý okrajový jev. Je pro mě někdy úlevou bavit se například s přírodovědci. Je to téma pro neideologické sociology a psychology.
Také u postižených pozoruji orwellovský „doublethink“, často v krystalické podobě: „Ne, rozhodně nejsem antisemita, mám přece nastudované koncentráky, jiné genocidy, mám několik židovských kamarádů, kteří si myslí totéž co já, v Izraeli jsem byl, ale Izrael je nacistický stát, páchá genocidu, však o tom píšou i Izraelci.“ Následuje výčet levicových deníků a autorů. Milují Židy, nejlépe ty umučené, anebo ty levicové a kající se. Kam se to hrabe na takový ten tradiční antisemitismus, to už je takřka muzeální exponát za vitrínou.
V současnosti spojujeme propalestinské akce studentů převážně s levicovou agendou. Pozoroval jsi, že by se prolínaly argumenty levicové fronty s argumenty krajní pravice, například v karikatuře hamižného židovského kapitalisty? Nebo se pravicoví extrémisté mezi studenty neobjevují? Jak si vysvětlit jejich odmítání Fialovy vlády s odůvodněním, že podporuje genocidu?
To je pro mě zajímavá otázka, ale nemohu říci, že bych na FAMU přímo zkoumal politické preference studentů. Až dosud jsem se víceméně věnoval se studenty tzv. filmovému umění, vesměs spíše apolitického charakteru. Ale lze to odvodit z jejich aktivit po škole, asi to bude různé. U kolegů je to zřejmější. Spíše levý střed až levice, ale někdy i tradiční liberalismus. Liší se to i s věkem: u nás starších panuje konzervativnější postoj. Také tu hraje úlohu jistá míra pedagogického populismu. U těch studentů, soudě dle jejich aktivismu, více až hodně doleva.
Ale i na FAMU bude „šedá zóna“ či mladí lidé konzervativní orientace. Nejvíc jsou ale slyšet levicoví a progresivističtí aktivisté všeho druhu. FAMU znám, s nějakou mezerou, co jsem tam nebyl, od první poloviny devadesátých let, kdy jsem tu studoval. Výrazně se to tu proměnilo, zejména za poslední léta, směrem k aktivismu všeho druhu a takové té ideologické „uvědomělosti“. Ale opět bych nechtěl generalizovat. Odmítání demokratické vládní koalice z důvodu „podpory genocidy“ je dáno tím zkratkovitým, ideologizujícím chápáním skutečnosti, které se u propalestinské skupiny objevuje snad až stádně.
Vystudoval jsi katedru režie na FAMU, nyní na téže katedře učíš. Zaznamenala jsem, že právě na uměleckých školách, zejména na AVU a FAMU, proběhly nejbouřlivější projevy podpory Palestiny. Na ně pak reagovaly dopisy absolventů a významných umělců, kteří se od některých akcí distancovali, jiní naopak propalestinské akce podpořili. Proč myslíš, že právě umělci v takové míře sdílejí protiizraelskou, a dokonce veřejně deklarovanou protižidovskou averzi?
To je mi do jisté míry záhadou, protože zrovna tuhle uměleckou skupinu pamatuji z minulosti jako spíše opačného ražení. Do nějaké doby bych až řekl, že umělci a humanitní vzdělanci bývávali spíše filosemitští a proizraelští. To přetrvávalo docela dlouho i po pádu komunismu. A najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, je to naopak, s tím opakujícím se dovětkem: „Nejsme antisemité.“ Jistě to ale bude zmiňovaným progresivismem, třeba woke hnutím, které zahnízdilo v těchto skupinách, a z důvodů, o kterých jsme se již dříve bavili.
Na jazyk se mi dere slovo „infantilizace“ společnosti a ztráta obranných mechanismů. Očkování proti antisemitismu vyprchalo. Zkušenost s tragédiemi minulosti a tradičním antisemitismem se vytrácí. Bojujeme za nové svobody, nyní palestinské, ačkoli o Arabech nevíme v podstatě nic. Někdy ani to, kde ta místa na mapě jsou. Často vidím reakce typu Pavlovových psů a mentálních zkratek, selektivního vnímání: rozbombardované město, Gaza, genocida. Nulové vědomosti o problematice městské války s ohromnou sítí tunelů a s populací ve své většině nenávistnou k Izraeli. Příkladů by se našlo více. Modelovým příkladem je fotografie smrtelně vyhublého dítěte s nápisem Gaza. Skoro nikdo nezkoumá pravdivost snímku, odkud je a zda není podezřelé, že matka, které nebožáka drží v náruči, je normálně živená. A už je divák extrémně pobouřen.
Prudkou reakci vyvolalo vyvěšení transparentů a palestinských vlajek v prostorách vysokých škol v předvečer tragického výročí pogromu na izraelské civilisty 7. října 2023. Transparenty a vlajky tam zůstaly od 6. do 7. října, tedy právě v den, který je pro židovské studenty i vyučující traumatizující připomínkou nejstrašnějšího masakru od šoa. Jak toto své gesto studentští, případně pedagogičtí aktivisté zdůvodňují?
Pozor, na FAMU palestinské vlajky a transparenty byly sedm dnů! Pak je strhli dva moji starší kolegové-pedagogové. Snad za prskotu několika aktivistických studentů. Právě 7. října jsem se tam byl podívat a ta výzdoba byla od přízemí po třetí patro po centrálním schodišti. Opravdu rozsáhlé. Musím přiznat, že jsem byl šokován. Taková okupace veřejného prostoru. Aktivisté, někteří z nich jsou i v akademickém senátu, samozřejmě hovoří o tom, že začátek školního roku v Gaze uzmula izraelská genocida. To datum fakticky kolidující s pogromem v Izraeli je pro ně jakási shoda okolností. Sice prý někdo o tom přemýšlel, ale „však jsme to vyzdobili o den dříve!“. Něco prý doplnili ještě 7. října, ale to je detail. Začátek školního roku na FAMU je sice 1. října, ale i to je detail… Kdy byl začátek školního roku v Gaze, nevím a pochybuji, že aktivisté ano. Neuvěřitelná drzost. Snaha o záměnu obětí a vrahů. A to slyšíte od těch aktivistů, pedagogů i studentů! Ukázka demagogie, manipulace a ideologie.
Dokonce o několik dnů později o tom datu „přemýšleli“ členové akademického senátu… a byl to jen detail… hlavně jde o tu genocidu. Výzdobu podpořili a přihlásili se též k výzvě Iniciativy za kritickou akademii (IZKA), která též za akcí stála, a žádají i bojkot: „Nespolupracujme s institucemi, které se přímo podílejí na útlaku či násilí, profitují z něj nebo na něm nesou spoluvinu.“ Za dalších několik dní tu akci kostrbatě posvětilo i vedení FAMU, bez podpisů a s řadou frází o netoleranci. A pod své „vyjádření“ rovnou přidalo vyjádření studentských aktivistů! Pozoruhodně genderově korektní. Od 9. října jsem poslal děkanovi, rektorce a akademickému senátu tři protesty. Dosud žádná odpověď. Vyjádření vedení a té iniciativy najdete na webových stránkách pěkně pohromadě, jak manžela s nevěstou o svatbě. Doporučuji si to přečíst, včetně kuriózního názvu „FAMU – prostor pro dialog“.
Jsou za vlnou protiizraelských akcí na FAMU i někteří vyučující, nebo jde výhradně o studentskou aktivitu? Můžeme hovořit o generačním střetu? V argumentech aktivistů někdy nacházím projevy ageismu ve smyslu, že „staří sionisté musí zmizet“, že „až dědkové vymřou, společnost se očistí od genocidního myšlení“. Sympatizují s aktivisty i starší vyučující?
Za tou akcí budou pravděpodobně i někteří pedagogové, ale nevím konkrétně kteří. Každopádně v akademickém senátu zasedají i pedagogové a ti akci posvětili spolu s jeho studentskými členy. Tady není o čem dumat. A v seznamu IZKA jsou také pedagogové z FAMU. Do hlav aktivistů nahlédnout nemohu, ač bych rád, o ageismu jsem ale dosud neslyšel. Nedivil bych se, ale to je jen domněnka. O starších sympatizantech z řad pedagogů nevím. Miloš Vojtěchovský, sedmdesátník, který ještě nedávno na FAMU učil a dostal Cenu Ministerstva kultury ČR, začal být propalestinský okamžitě, intenzivně po Facebooku, Palestinu snad zmínil i při děkovné řeči, když dostal tu cenu.
Jsou všichni účastníci těchto aktivit členové akademické obce FAMU, nebo se na nich podíleli také lidé odjinud? Víme, že na veřejné protesty přijíždějí ve velkém množství aktivisté z celé Evropy, ale mohou bez problémů proniknout do budov vysokých škol? A pokud ano, není to bezpečnostní riziko?
Nebyl jsem ve škole, když tam aktivisté dorazili. Kolegyně ale říkala, že se tam většina z nich dostala zvenku, že nikdo jí nebyl povědomý, a ne vždy rozuměla, co skandují, chvíli si nebyla jistá jazykem aktivistů. K té akci se ale hrdě přihlásili i naši studenti. Obsadili celé schodiště a pak se vyfotografovali před školou. Tím se chlubila, tuším, IZKA na svém webu nebo kde. Vzhledem k řádění propalestinských aktivistů v cizině, jak je známe z videozáznamů, považuji propalestinské akce za skutečně velké bezpečnostní riziko. Navíc podpořené vedením. Pro mě je to naprosto absurdní, jako kdyby se mi to snad zdálo.
Po střelbě na FF UK by měla být věnována zvýšená pozornost péči o bezpečnost na školách, nejen ochraně před násilnými činy, ale také před šikanou. Namísto toho se rozmáhá institucionální šikanování těch, s nimiž aktivisté nesouhlasí. Diskuse bývají mařeny hlasitými projevy, strkanicemi, vpádem vlajkonošů a urážkami. Mnohým z nás to připomíná ostudnou scénu, kdy studenti umlčovali Masaryka. Myslíš, že je vedení FAMU natolik silné a moudré, aby dokázalo vrátit diskusi k věcnému dialogu?
Co očekávat od vedení po tom, co jsem zmínil?! Žádná diskuse nebyla, ve věcný dialog moc nevěřím. S „propalestinci“ to ani nejde. Viděl jsem jejich demonstrace a snahu pár lidí s nimi polemizovat. Snad se chystá jakési setkání akademické obce. Ale kdo ví, jak to bude vypadat, jsem v tom velmi skeptický. A vedení nás, oponenty „propalestinců“, v podstatě ignoruje nebo považuje naše stanoviska za nevhodná. Děkan David Čeněk pro Seznam Zprávy v této souvislosti řekl, že u několika jednotlivců z pedagogického sboru zaznamenala fakulta nevhodné nebo politizující projevy ve výuce.
Přímo cituji: „Vnímám jako problematické, pokud se takové postoje objevují z pozice vyučujícího, který je vůči studujícím v hierarchicky nadřazeném postavení. Tyto případy řešíme interně, v souladu s vnitřními předpisy a s ohledem na důstojnost výuky i důvěru mezi vyučujícími a studujícími.“ Co dodat? Slovo „bezpečné prostředí“ je dobovou ideologizující frází bez obsahu. Žádné takové prostředí nikdy neexistovalo a ani nebude. Nicméně alespoň v tom deklaratorním smyslu evidentně patří jen některým.
Pro mnohé z nás byla šokem zpráva, že během přednášky o současném antisemitismu, která následovala po projekci oscarového filmu Obchod na korze, se někteří studenti cítili být „obviněni a umlčeni, ponižováni, obviňováni a zranitelní“. Jejich reakcí bylo kromě odchodů z přednášky též oznámení o následném bojkotu tvé výuky a žádost, abys byl předvolán k etické komisi. Jak si jejich reakci vysvětluješ?
Mohu hovořit jen o tom, co jsem na projekci viděl a slyšel. Nevím nic o těch studentech, kteří tam nebyli. Prostě ti postižení považují vše, co jim nejde pod nos, za „nevyvážené“ a „útočné“. Jak to řeknu, tak se hned ozve někdo z nich, že to není pravda, ale a ale… Očekával jsem, že problém může nastat, ale realita výrazně předčila očekávání. Prostě neschopnost, ba přímo odpor jen vyslechnout jiný názor byla pozoruhodná a ty následující stížnosti neuvěřitelné – a samozřejmě částečně anonymní. Ale nejsem si jist, zda většina odešla na protest, nebo z jiného důvodu. Jedna osoba naopak se mnou souhlasila a má nyní problémy s některými spolužáky, protože je pak považována za podporovatele – čeho? Genocidy.
Určitě lze mluvit u mnohých o vzorku „sněhových vloček“. Skoro vždy se ta „citlivost“ či „zranitelnost“ užívá i jako manipulace. A to jak od studentů, tak pedagogů. Woke a progresivismus vytvořily model jakési dialektické či „doublethink“ sebeobrany, kdy stačí říci, že jsem znevážen, a už jsem nedotknutelný. Myslím, že by se tomuto fenoménu měla věnovat větší pozornost. Jakmile se na takové argumentační faulování přistoupí, je vlastně konec jakékoliv potenciální smysluplné debaty. Maximálně snad u psychoterapeuta. Také nevím, jak si takoví lidé představují svůj další život mimo školní bublinu, kde se na tento model přistoupilo. A jak se s takovým přístupem chtějí dobrat k nějaké hlubší umělecké pravdě. Vůbec v rámci celého ideologického progresivismu a souvisejících projevů se nabízí řada otázek po jeho smysluplnosti. Stále mi to připadá jako ve svých v důsledcích destruktivní ideologie.
Jak se celá kauza vyvíjí? Nalezl jsi podporu ve škole? Jakou roli dnes hrají na vysokých školách akademické senáty a etické komise? Nejsou zneužívány k šikaně a zastrašování vyučujících, kteří nenaplňují představy aktivistů?
V sobotu jsem obdržel další nepodepsané prohlášení studentů, že mne už nechtějí hnát k akademickému senátu, ale zároveň opakují své výtky, někdy až v jakémsi protiřečení a s nepřesnými údaji, litují, že se věc medializovala. Co kde řekl děkan nebo senát, se dovídám z novin. Ale to už jsem zmínil. Ve škole jsem podporu našel – u podobně smýšlejících kolegů, kteří se i hlasitě vyjadřují. Všichni až na jednoho jsou z jiných kateder. Je nás ale hrstka. A někteří nás podporuji ve skrytu. Ve společnosti máme podporu, myslím, opravdu velkou. Ta propalestinská akce po školách se nelíbila hodně lidem a vlastně poukazuje na hlubší problémy zejména uměleckých škol. K tomu mířil i protestní dopis absolventů FAMU a jiných uměleckých škol, který podepsala řada opravdu zvučných jmen. Díky jim!
Osobně mám i mimo školu překvapivě velkou a milou podporu. Dostal jsem i krásné e-maily od lidí, které jsem dosud neznal. Skutečně si toho moc vážím a všem děkuji. Shodou okolností den před schůzí katedry ve čtvrtek 23. října vláda vydala materiály strategického boje s antisemitismem, kde je i řada bodů týkajících se antisemitismu a Izraele. Na té schůzi, kde byli i studenti, jsem tento materiál zmínil, ale příznačně to nikoho nezajímalo. Člověk se sice v takových chvílích cítí sám, což asi znáš, ale ti lidé, co smýšlí podobně, existují. A to je povzbuzující.
Akademické senáty fungují asi podle typu školy. Na medicíně prý je to bezproblémový orgán, ale jinde skutečně může sloužit k šikaně apod. A předpokládám, že se tak může dít i s etickou komisí. Vždy záleží, kdo v těch orgánech zasedá, kdo a za jakým účelem je tam zjedná. Nejsem sám, kdo si myslí, že ten současný konstrukt akademických senátů skrývá nebezpečí ideologizace, často se stávají předmětem boje až politického charakteru jednotlivých křídel pedagogů a studentů. Jak je na tom senát na FAMU, jsem už zmínil… Někteří aktivisté zcela jistě chtějí některé pedagogy vytlačit. To jsem pozoroval už dávno při jiných sporech. FAMU má v tomto dost temnou a rozporuplnou minulost. Nedávno dokonce docházelo ke krádežím soukromých e-mailů, odposlechu místností… To opravdu nesvědčí o zdraví této instituce. Ale snad se najdou i aktivisté, kteří nechtějí vyhánět své oponenty.
Můžeš popsat své dojmy, když jsi na chodbách FAMU viděl protiizraelské transparenty a palestinské vlajky? Jak na tebe působí vyhrocená, nenávistná atmosféra na škole, kde přednášíš? Poznamenává to nějak negativně tvé kontakty se studenty a chuť pracovat?
Když jsem viděl tu výzdobu, tak to bylo až šokující. Viděl jsem pár fotografií, než jsem tam dorazil, ale realita byla výrazně horší. Fotil jsem si to, ale cítil jsem se skoro v ohrožení, že třeba někdo na mě začne hulákat. Výzdobu od přízemí po třetí patro jsem vyfotografoval a padal pryč. Nedovedl jsem si představit, že tam mám ještě chodit. Připomínalo mi to svým rozsahem a neomaleností počátek nacismu, padesátá léta anebo sídlo Hamásu. Ty vlajky člověk tolikrát viděl při zcela agresivních výstupech „propalestinců“ v zahraničí. Doprovázely ničení majetku a útoky na židovské studenty a pedagogy. Útoky na kohokoliv, kdo se jim znelíbil. A teď to vidím v den toho pogromu v Praze… Pak to schválí akademický senát a děkan! A část studentů mě kvůli tomu griluje.
Vlastně tomu dosud nechci uvěřit. Ve škole se samozřejmě dobře necítím, ale snažím si říkat, že takový je život a vlastně to šlo očekávat. Ostatně můžu odejít. To by jistě někteří i uvítali. Samozřejmě to poznamenalo mé kontakty se studenty, ale také s pedagogy. Ale jak s kým. A nevím, jak to bude dál.
Můžeš shrnout argumenty, kterými oponuješ radikálním propalestinským studentům, tedy hlavní body svého komentáře ke slavnému filmu Obchod na korze? Jak bys charakterizoval nový antisemitismus?
Po projekci jsem asi půl hodiny rozebíral samotný film a jeho poetiku, pak jsem začal s antisemitismem a jeho formami. Vycházel jsem ostatně i z tvých materiálů, takže to snad není třeba rozebírat. Jak jsem ale zmínil izraelofobii, nějak jsem cítil dusno. Vyprávěl jsem i o osudech tvůrců. Spolurežisér Kadár přežil jako Žid šoa, představitelka staré židovské obchodnice Kaminská přežila v emigraci, ale v roce 1968 emigrovala znovu spolu s dalšími 25 tisíci Židy z Polska, kde probíhala masivní antisionistická kampaň po šestidenní válce Izraele s arabskými zeměmi. Také jsem zmínil vlastní zkušenost s StB, která mě otravovala právě kvůli židovství. Tehdy jsem i já uvažoval o emigraci.
Ale jak jsem řekl, že zásadně nesouhlasím s tou propalestinskou výzdobou na škole a že to považuji za antisemitské, začali studenti odcházet. Nakonec tam zbyl jeden, ten sice říkal, že se v tom nevyzná, ale že ti mrtví v Gaze znamenají genocidu, a druhý mi začal citovat z mobilu něco z Al Jazeery nebo Guardianu, ze zdrojů, ke kterým se hlásil. Na otázku, zda považuje bombardování nacistického Německa za genocidu, jsem se dověděl, že ano. A na otázku, kde měl vzniknout Izrael, zněla odpověď, že na pustém ostrově… Zmínil jsem mu, že to plánovali nacisté, ale vůbec se ho to nedotklo. No moc jsem toho nenapovídal, protože skoro všichni odešli.
