Deník FORUM 24 oslovil u příležitosti výročí 100 let od vzniku Československa známé osobnosti, aby napsaly svůj názor na to, jak se 20. století podepsalo na tom, jak žijeme a volíme v roce 2018. Přinášíme text Luboše Dobrovského.

Šestaosmdesát let jsem prožil ve státě, který chvílemi byl, chvílemi byl jen zčásti a chvílemi nebyl vůbec. A je-li dnes oním státem, demokratickým a evropským, do něhož jsem se narodil, když mu bylo čtrnáct, ne a ne se rozhodnout.

Československá republika, založená v osmnáctém roce minulého století, byl výsledek mnohaletých usilování a mnohých představ, jež se vzájemně vylučovaly nebo si alespoň zčásti stály v cestě. Představa Kramářova byla blíž poetickým všeslovanským snům Kollárovým než realistické představě Masarykově. František Palacký by se nejspíš musel velmi přemáhat, aby se smířil se třemi miliony sudetských Němců, kteří se stali československými občany, a Svätozár Štúr by asi neměl radost z jazyka československého, který Masaryk vymyslel pro snadnější překonání obav českých a slovenských herderovců, tolik toužících po vytvoření států etnicky a jazykově co nejhomogennějších. Přes všechny tehdejší překážky, jež provázely přestavbu poválečné Evropy, zdálo se, a bylo dokonce dokazováno, že ten nový stát československý bude životaschopný. Zkrátka, že se podařil a do budoucí demokratické Evropy dobře že se hodí.

Dlouho to nevydrželo. Bylo mi šest let a osm měsíců, když z té Republiky československé smlouva v Mnichově podepsaná, učinila – pro mnohé nečekaně – jakýsi hnusný plácek, kde jedni, zcela sice v rozporu s touhou zakladatele státu, si léčili svou frustraci vyléváním špíny na ty, kdo se zakladatele státu nemínili zříci. A těm prvním se velmi hodil starý známý, vždy po ruce jsoucí antisemitismus.  Nezapřu, že se mě to dotklo hluboce a do paměti se zapsalo nesmazatelně.

Také ten nacionalistický výbuch, který po pouhých sedmi dnech po ztrátě Sudet, oddělil Slovensko od zbytku zemí českých, nevymizel z mé dětské tehdy ještě paměti dodnes. Dodnes je mi vypjatý, etnický nacionalismus vůbec tím nejnebezpečnějším ohrožením všeho, co měl kdysi zakladatel Československého státu na mysli ve svých Ideálech humanitních. Zlo nacionalismu tak silně deformuje myšlení mnohých, že někteří z nich ještě dnes, po všech hrůzách z nacionalismu vyrostlých, sázejí vše na ideu národního státu a představy o jednotícím úsilí Evropské unie vedou je až k politické podpoře národovce, odmítajícího vše cizí – profesora Václava Klause.

Patnáctého března  roku tisícího devítistého třicátého devátého, přestala po stu šedesáti sedmi dnech živoření existovat zbahnělá druhá republika  a  její území, bez odporu dávno již rozpuštěné armády, okupovaly jednotky  vojsk Hitlerovy třetí říše.

Říká se tomu znásilněnému útvaru, vzniklému z nacistického násilí, Protektorát Čechy a Morava. Stát nestát. Pouhá připomínka Masarykovy republiky mohla znamenat smrt. Ti, kdo stále ještě měli v paměti a na paměti hodnoty evropské demokracie, jež republice vložil do základů  prezident Masaryk, zčásti  již prchli, hledajíce zemi, která jim svěří zbraně, jimiž  budou spolu s mnohými dalšími vyhánět okupanta. Ti, kteří zůstali a netajili se svým odporem k okupantovi, skončili na popravištích, v nacistických vězeních a koncentrácích. Většina přečkala tu dobu válečnou nečinně v úzkostech, které zbavovaly odvahy.

I protektorát skončil a naděje na obnovu toho, co měl ve smyslu lidských i politických hodnot na mysli zakladatel státu, velmi nešetrně  oslaboval někdejší zakladatelův nejbližší druh,  z emigrace  se navrátivší  prezident Beneš. Omezil počet politických stran. Podlehl tlaku nacionalistů ve věci sudetských občanů německé národnosti a nakonec, opuštěn mnohými, v něž doufal, stal se obětí politického tlaku komunistů, podporovaných tehdejším sovětským komunistickým režimem.  Republika se vrátila do svého někdejšího teritoria. Zmrzačila se všeobecným vyhnáním obyvatel Sudet, vinný nevinný, Němec jako Němec, a demokraté předali bez většího odporu politickou moc do rukou stalinisticky uvažujících nepřátel všeho, co měl  zakladatel státu kdysi na mysli.

Opět jiný stát, jiná republika. Hodnotově, politicky zcela zbavená základních demokratických institucí a záruk občanských svobod. O základních otázkách politiky a hospodářství se rozhodovalo v Moskvě, nikoliv v Praze, kde ve vládě seděli pouze jacísi místodržící. Dost ovšem mocní, aby dokázali trestat smrtí a věznit v koncentračních táborech ty, kdo na demokratickou minulost republiky nemínili zapomenout. Většina opět, znehybněna úzkostí a obavami o existenci, nebyla dlouhá desetiletí schopna účinného protestu.

Byla to, co do hodnot a principů, ještě ta republika, do níž jsem se narodil? Ovšem že nebyla. Teritoriálně snad. Ale její obyvatelstvo k nepoznání. Uvnitř plotem vymezeného  prostoru, na jehož hranicích  stříleli občané státu jiné občany téhož státu, v onom prostoru, v němž občané státu hlídali a mučili v koncentrácích jiné občany téhož státu, v němž z pouhé vůle  držitelů politické moci bylo možné kteroukoliv skupinu občanů označit za nepřátele lidu, bylo  sotva možné udržet  v mysli dojem, že  ten útvar, v němž žijeme, je onou republikou, o jejímž století se teď tolik hovoří.

A jako by toho bylo málo. Protektor v moskevském Kremlu získal dojem, že v tom našem nesvobodném státě je svobody příliš a rozhodl se poslat na pomoc svým místodržícím své vojsko. Vojsko nepochybně proměnilo stát opět v cosi jiného v hodnotovém smyslu. Marnost se přidala k úzkosti. Normalizace, jak se tomu období, trvajícímu dvacet let říká, učinila z naděje na návrat k hodnotové podstatě republiky před sto lety založené, touhu a sen stále menšího počtu těch, komu úzkost, strach a marnost nerozežraly paměť. Takových bylo málo. Ale byli. Opět se začali vzájemně nalézat a v sobě objevili nezbytnost a odvahu, dávat svou nespokojenost s nesvobodou a s pocitem marností najevo. Jejich zbraní nebyly ani pušky, ani děla, ale psací stroje, a jejich stratégy byli ti, kdo si uchovali schopnost myslet v souladu s demokratickým světem. Nakonec se zdařilo, v tom totalitním komunistickém nestátu, přimět k veřejnému odporu větší počty nespokojených občanů, než poněkud ospalí držitelé moci, jistí svou převahou, tušili.

Převrat v listopadu devětaosmdesátého roku oživil naději, že v tom roce 2018 vskutku oslavíme návrat k tomu, co měl Masaryk jako zakladatel Československa na mysli. V čele státu se s mohutnou podporou občanů ocitl Václav Havel. Člověk, který svou spisovatelskou prací, svými dramaty, poskytoval svým čtenářů a divákům možnost  porozumět příčinám a důvodům dosavadní beznadějnosti občanů a bezperspektivnosti režimu, který  v zemi vládl již čtyřicet let.  Spolu s nemnoha  sobě blízkými nabízel tím, co činil a jak za tím stál i ve vězení, důvody pro změnu, která by nás,  celou naši zemi a celou naši společnost vrátila k aktivnímu občanství, k demokracii, k Evropě a k Masarykovým ideálům humanitním.

Zprvu se zdálo, že máme vyhráno, že cíl opětného snažení svobodných občanů je zřejmý a budeme o jeho dosažení usilovat společně a bez váhání.

Škoda. Toto období nepochybného návratu k politické hodnotové podstatě první republiky, bylo poměrně brzy zpochybněno osobními ambicemi těch, kdo nesnesli vědomí, že by měli být v pořadí zásluh o stát a jeho podstatu druzí. Přišli – v čele s Václavem Klausem – s politickou ideologií národního státu, se zjednodušenou představou  o automatickém řízení národního hospodářství. Prostřednictvím útoků, až příliš osobních, na Václava Havla, vyhrabali odkudsi zaprášenou obrozenskou ideou etnicky čistého národního státu a dělali vše, aby opět se obnovující evropské, otevřené Československo izolovali od světa demokracie. Dobré spolupracovníky nalezli u slovenských nacionalistů.  Stát se rozdělil. Opět tu zbyla z onoho Masarykova Československa jen část. Kolikátá už to byla změna hodnotové a mravní podstaty?

Proces vzdalování našeho státu od onoho masarykovského z osmnáctého roku minulého století, nabýval na síle úměrně s úbytkem sil Václava Havla, toho rozhodujícího, skutečného garanta naší cesty z východu na západ. Z diktatury k demokracii.

Ten směr určil již Masaryk. Do cesty vedoucí hlouběji do Evropy se Václav Klaus jako prezident postavil v přímo manické osobní touze potlačit Havlův světový význam likvidací Havlovy proevropské politiky jako premiér a později jako prezident. Dosáhl svého. Klausova podoba Československa se vzdálila Evropě a tím také republice, kterou zakládal Masaryk. Namísto posilování našeho, již jen českého hlasu a významu v rozhodujících mezinárodních institucích, zejména v Evropské unii, neváhal zdůrazňovat svůj zájem o Rusko, které se již sice vzdalo pseudonymu Sovětský svaz, ale nikoliv své touhy opět ovládnout své někdejší satelity, mezi něž jsme dlouhá desetiletí patřili.

Bez Slovenska a s pochybným vztahem k Evropě byla Česká republika hodně vzdálená od onoho stále připomínaného masarykovského ideálu. Přesto vše však stále ještě sama podstata demokratického uspořádání nebyla dotčena a rozdílnost politických programů řešil parlament obvyklými debatami. Prezident i vlády  respektovaly ústavu a zvyklosti, jimiž byla vykládána. Stále ještě bylo možné nalézat v politickém jednání a v míře občanských svobod naději na dostatečnou blízkost České republiky k masarykovskému Československu.

K zásadní poltické změně došlo v okamžiku, kdy problematický zákon o přímé volbě prezidenta vrátil do politiky Miloše Zemana, muže, jehož pohání potřeba pomsty všem, kdo mu podle jeho fixní ideje znemožnili vstoupit na pražský Hrad místo Václava Klause. Nedali mu svůj hlas. Zatrpklý pomstychtivec, před veřejností ukrytý na Vysočině, psal tu deset let své politické pamflety a spolu s podobně zatrpklými přáteli, mezi nimiž lze nalézt kdejakého funkcionáře někdejšího komunistického režimu, vnesl do politiky nebývalou hrubost, schopnost zneužít vůči názorovému soupeři kdejakou nepravdu a po zvolení prezidentem znevážit ústavu tvrzením o idiotských ústavních zvyklostech, kterých také provokativně přestal dbát.

Hrubými útoky na celé skupiny občanů jazykem, jehož slovník vskutku nebyl a ani dnes není slovníkem jazyka, jehož užíváme ve slušné společnosti, dařilo se mu a daří se dodnes, oslovovat zejména ty občany, kteří se z mnoha – nepříliš dosud zřejmých důvodů – cítí být frustrováni, čímsi omezeni ve svých představách a životních nadějích a hledají viníky svého stavu. Miloš Zeman, nadaný manipulátor nespokojených je uměl – a dosud umí – nabídnout. Jak moc mi to připomíná druhou republiku. Tehdy také byli nevinní předhozeni frustrovaným.

Spolu se zakladatelem politického Hnutí ANO Andrejem Babišem, nyní miliardářem a někdejším agentem StB, jenž se nerozpakuje hovořit o parlamentu stejnými slovy jako Klement Gottwald, dařilo se mu – a po znovuzvolení prezidentem republiky dále daří – znevažovat demokratické instituce, právní podstatu demokratického státu a vytvářet v myslích o demokracii usilujících občanů, opět onen z dávných dob známý pocit marnosti ve sporu slušných proti neslušným a nevychovaným hrubiánům. V jazyce, který oba jmenovaní používají ve svých politických vystoupeních, jsou si zvláštním způsobem blízcí. Jeden jako druhý neváhá nadávkou nebo lží užitou ad personam znevážit jakýkoliv pravdivý argument, vyvracející nebo zpochybňující jejich tvrzení. Tak jako kdysi Gottwald učinil ze sedláků, podnikatelů a z inteligence nepřátele lidu, činí prezident Zeman ze všech, kdo se mu nepodrobí, společensky bezcenné kavárenské povaleče, kterým doporučuje zavřít ústa.

Pro mne je to vše dostatečným dokladem toho, že současná podoba politiky, jak ji provozuje prezident Zeman a premiér v demisi Babiš, vzdálila současnou Českou republiku na hony od principů, na nichž první republiku, Československo, zakládal před sto lety prezident Masaryk. Atmosféra, kterou tito dva politici vytvářejí svou neomaleností, absencí respektu k právu  a  Zeman navíc svým obdivem k ruskému autoritativnímu prezidentu Putinovi, nás vzdalují od Evropy, do níž jsme  byli včleněni Masarykem a po všech válečných a komunistických přerušeních opět Václavem Havlem.

Společenská atmosféra dneška má vskutku velmi blízko k atmosféře druhé republiky. Vrátit českému státu a současné české společnosti hodnoty a principy republiky masarykovské,  je v rukou občanů českého státu, české společnosti. Pokud naleznou v sobě sílu odmítnout to dnešní prezidentovo a premiérovo hulvátské pohrdání právem, parlamentem a občany, ztratíme se opět někde mezi novými satelity Putinovy vlády, a staneme se obchodním satelitem komunistické Číny,  kam se prezident Zeman jel učit, jak stabilizovat naši společnost.

Naše ústava obsahuje větu o tom, že veškerá moc pochází z lidu. Lid je zavádějící pojem. Volby parlamentní ukázaly, že lid není jen jeden a volba prezidenta to potvrdila. Je možné, že jeden lid volil ANO spolu s komunisty a  s tou Okamurovou partou xenofobů, a jiný lid volil ty ostatní? Je možné, že toho lidu Zemanova je pouze o sto padesát  tisíc vice než lidu Drahošova? Vraťme lidu tvář a mluvme o občanech. O těch, kteří se cítí odpovědni za to, jak zacházejí se svobodou, včetně svobody slova, a o těch, které svoboda frustruje, nutíc je nést odpovědnost za sebe sama. Ti druzí dávají před demokracií a svobodou přednost davovým řečníkům, vůdcům, nabízejícím jednoduchá řešení všeho nabídkou vypořádat se s těmi, kdo tu frustraci údajně zavinili. Mravní vzdálenost toho, co zažívám nyní v České  republice prostřednictvím vůdcovských projevů prezidentových a premiérových, vzdaluje mi první, masarykovskou republiku o mnohem více než o pouhé jedno století. Jsem přesvědčen, že by nám, občanům tohoto našeho aktuálního státu, naší občanské společnosti prospělo, kdybychom se u příležitosti stého výročí založení Československa zamysleli nad tím, proč se tak často naše občanská společnost vzdaluje demokratickým principům republiky masarykovské, jejím ideálům humanitním.

V roce stoletého výročí Československa potřebujeme více než kdy jindy svobodná média. Pomozte nám je udržet a předplaťte si Revue FORUM ZDE! Děkujeme.

 

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner
Luboš Dobrovský
Luboš Dobrovský
Další články autora