Vzkaz Vodičkovi kvůli Terezínské tryzně: Uprchlíkům berete tvář, osud i člověčenství

Předseda Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslav Vodička (archiv F24)

Předseda Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslav Vodička | FOTO: archiv F24

Petr Rejchrt napsal otevřený dopis pplk. Jaroslavu Vodičkovi. Ten ve svém projevu na Terezínské tryzně hovořil o uprchlících, které nazval nebezpečnou vlnou a invazí. Pan Rejchrt mu adresuje vzkaz, kterým připomíná osudy československých emigrantů a zve jej do své obce, v níž již 25 let funguje uprchlický tábor.

Vážený pane podplukovníku Vodičko,

obracím se na Vás v reakci na Váš terezínský projev, a to především s důrazem na Váš původ, tedy jako na Volyňáka. Vy si na mě už asi nebudete pamatovat, ale já na Vás ano. Seděl jsem za Vámi v roce 2007 v letadle při letu do Rovna, kde byl odhalován pomník Svobodovcům, tudíž jsem si moc dobře vědom, koho oslovuji. Mého otce jste ale znal, byl dlouholetým předsedou Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel.

Předem mi dovolte, abych se vrátil k osudům Volyňáků. Naše rodina odešla koncem 17. století, protože už nemohla snášet násilné pokatoličťování a chtěla svobodně vyznávat svou víru. Cesty osudu ji zavály až do obce Michalovka, poblíž Rovna, kterou právě evangeličtí exulanti vybudovali. Sami se nazývali exulanty a dodnes mám v paměti, jak mi otec vyprávěl o tom, jak se na tzv. austiráky, tedy ekonomické migranty, kteří přišli z tehdejšího Rakouska-Uherska na Volyň za lepším, dívali. Přišli bez jakýchkoliv ideálů, jen za lepším bydlem.

Po reemigraci, která byla zejména umožněna tím, že můj strýc vstoupil v 17 letech ne zcela dobrovolně do Svobodovy armády, byly osudy naší rodiny také zajímavé. Strýc, který byl v den jeho 18. narozenin raněn na Dukle, byl z tehdejší znovu nabyté vlasti prakticky vyhnán, neboť se ze studenta vysoké školy stal přes noc popelářem. Proč? Byl jedním z vůdců pochodu studentů, v kritických únorových dnech roku 1948, na Hrad za prezidentem Edvardem Benešem. Po dlouhém živoření v ilegalitě nakonec odešel jako uprchlík do Kanady, kde si prožil své; dostal se totiž na farmu bývalého esesáka, který si schválně vybíral z vládního uprchlického programu bývalé vojáky z protistrany.

V roce 1968 až 1969 emigrovali další 2 sourozenci mého otce, čímž byla z vlasti vypuzena už polovina dětí z rodiny, která se teprve v roce 1947 vrátila do Československa. V mé generaci je už poměr emigrantů k těm, co zůstali, 6:3 ve prospěch uprchlíků.

Vzpomínám si na to, jak mi vyprávěla má babička z matčiny strany, mimochodem Podbořaňačka (koupili statek a pivovar na náměstí ještě před válkou, kterou pak strávili pro změnu ve vnitrozemí – jako uprchlíci), o tom, jak se chodili na Volyňáky dívat na nádraží, když přijeli po několika týdnech strávených v dobytčácích i se zvířaty. A byl to prý pohled jako v zoologické. Vzpomínám si na vyprávění mého bratrance, který odešel v roce 1969 přes Rakousko do Kanady, jak spával v zimě ve Vídni pod mostem, odkázán na milosrdenství kolemjdoucích. Tehdy do Rakouska přišlo okolo 250 000 československých uprchlíků. Vzpomínám si i na mou, už fešáckou emigraci koncem osmdesátých let, kdy nás bylo ve vesnici o necelých 2 000 lidech ubytováno asi 8 000 uprchlíků z celého světa – taky se na nás chodili dívat místní, co že jsme to zač, byť jsme si připadli úplně normální.

To všechno jsou osudy uprchlíků z různých období. Vy radíte všem těm nynějším uprchlíkům, kterým berete jejich tvář, osud i člověčenství tím, že je všechny souborně nazýváte „VLNA“, aby bojovali se zbraní v ruce za svobodu své vlasti. A tak bych se Vás, pane podplukovníku, rád zeptal:

  1. Mám si přestat vážit mého dědečka, protože se nepostavil se zbraní v ruce Rudé armádě při okupaci Volyně po napadení Polska Sovětským svazem a hitlerovským Německem?
  2. Mám si přestat vážit mého dědečka, který si prošel celou 1. světovou válkou a zbyl ze všech bratrů jediný, protože se nepostavil se zbraní v ruce okupujícímu Wehrmachtu?
  3. Mám si přestat vážit mého dědečka, který prošel s Čsl. legiemi celou jejich cestu až do Vladivostoku, kde ho nevzali na loď, protože měl ruský a ne rakousko-uherský pas, a šel pak 2 roky revolučním Ruskem zpátky na Volyň sám, že se nepostavil se zbraní v ruce Banderovcům?
  4. Mám si přestat vážit mého pradědečka, c.k. důstojníka, těžce zraněného v Haliči, za to, že se nepostavil se zbraní v ruce Wehrmachtu, který mu zabíral nejen vlast, ale celé těžko vybudované živobytí?
  5. Mám si přestat vážit mého strýce, hrdiny od Dukly, protože se nepostavil se zbraní v ruce proti nastupujícím komunistickým hrdlořezům?
  6. Mám si snad přestat vážit mého dědečka i pradědečka za to, že bez jediného výstřelu si nechali zabrat statky (v jednom z nich jste Vy za normalizace pracoval)?
  7. Mám si přestat vážit mých tet a jejich manželů, protože se nepostavily se zbraní v ruce při invazi „spojeneckých vojsk“ do ČSSR v roce 1968?
  8. Mám si přestat vážit vás, protože jste se, jako mladý důstojník ČSLA, nepostavil se zbraní v ruce proti invazi „spojeneckých vojsk“ do ČSSR v roce 1968?

Vážený pane podplukovníku, na tyto otázky si asi každý rozumný člověk odpoví sám. Kola dějin nezastaví skutek jednotlivce, ale politici. Dokud se nenalezne politické řešení situace na Blízkém východě, kterou způsobila mimochodem „naše civilizace“ (počínaje Angličany, Francouzi, přes USA a Sovětským svazem konče), válka tam neskončí. Tahle válka se totiž nedá vyhrát zbraněmi. A dokud nepřestanou být dárcovské konference UNHCR jen přehlídkou „Slibotechen“, tak se příliv uprchlíků do Evropy nezastaví. S několika se znám od nás z vesnice. Do Evropy, zcela odlišného kulturního i jazykového prostředí, daleko od svých i domova, se jim nechtělo. Ale když byly dávky jídla sníženy (z důvodu neuhrazení naslibovaných darů UNHCR) pod hranici, kterou dostávali vězni v koncentračních táborech hitlerovského Německa, když pro děti nebylo několik let zajištěno ani to nejelementárnější vzdělání, tak se prostě vydali za poslední peníze na cestu.

Vážený pane podplukovníku, tímto Vám nabízím, přijeďte k nám do vsi, kde je uprchlický pension již 25 let. Je to k nám z Krásného Dvora asi 500 kilometrů. Dohodnu Vám setkání s naším starostou, s náčelníkem policie i návštěvu uprchlického zařízení. Přijeďte se přesvědčit na vlastní oči, co je ta „VLNA“ vlastně zač. Ubytuju Vás u mě zdarma a klidně Vás pozvu i na lahvinku něčeho tvrdšího. Třeba bude Váš příští projev už poněkud smířlivější a nebude urážet nejednoho z československých emigrantů (a že jich mezi Volyňáky je, že?).

Ve Fieberbunnu, Rakousko, dne 18. května 2016

Petr Rejchrt

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]