Na počátku byla poptávka neboli díra na trhu.
Oligarchické období vyvolalo vysokou poptávku po flexibilních intelektuálech a dodavatelích hodnot, takříkajíc na klíč. Obyčejný miliardář z lidu, který kdysi v KSČ neměl tolik času na četbu knih, jako měli chartisté či emigranti, potřebuje ozdobit svoji moc nějakým intelektuálním výronem. Tato poptávka po myšlenkách vzniká v následujících tržních situacích:
1. Miliardář-politik se potřebuje očistit před veřejností, když zalehl příliš mnoho prostoru a zametl s oponenty. V takové situaci je nutné nakoupit pořádnou porci liberálního image. Ideálním dodavatelem liberálních idejí je intelektuál s disidentskými kořeny. Jan Macháček se k tomu skvěle hodí.
2. Miliardář-politik je obviňován z populismu. V této tržní situaci je třeba najmout intelektuála, který populismus vysvětlí z té lepší stránky a sdělí veřejnosti, že jde o nový a progresivní styl veřejné komunikace. To je práce pro skutečného odborníka. A to je Václav Bělohradský.
3. Miliardář-politik bývá neprávem zesměšňován pro jistý kulturní deficit. V této tržní situaci je potřeba založit think-thank. Pak okamžitě vzniká ohromná poptávka po nových intelektuálech, po jejich hodnotách, idejích a vášnivých diskusích. Zde se mohou intelektuálně vyřádit intelektuálové z Charty společně s intelektuály z KSČ, jako jsou třeba Martin Komárek nebo Pavel Telička, případně Vladimír Dlouhý.
Prostě miliardář, jehož jedinou učebnicí státovědy byl film Matrix, potřebuje někoho, kdo to umí, co týče idejí, pořádně rozbalit. Postmoderní přístup k hodnotám, národním zájmům a idejím vůbec umožňuje intelektuálům, aby se povznesli nad lopotnou dřinu myšlení kdesi ve studovnách a vyšli se svým hlubokým myšlením na jeviště divadel, na mezinárodní konference, před televizní kamery a pod světla ramp. Vždyť všude tam se intelektuál může zhluboka zamyslet. Postmoderní doba umožňuje intelektuálům, aby se zamysleli nad svým myšlením a toto myšlení především dobře prezentovali. Vždyť vytvořit zdání hlubokého zamyšlení nad svým vlastním zamyšlením, a to v tu správnou tržní situaci miliardářovy poptávky – to je prostě zlatý důl.
Václav Bělohradský, Jan Macháček a mnohem dříve už Martin Komárek hbitě odpověděli na poptávku Andreje Babiše po dodávce jakési intelektuální hloubky a progresivně ukázali cestu novému oboru. Je to obor „ideový vizážista“, případně „intelektuální vizážista“ anebo také „ideologický vizážista“.
Jan Macháček se ujal vedení Babišova think-thanku s nevinným názvem „Institut pro politiku a společnost“. Bystrý Babiš totiž pochopil správně, že by zřejmě poněkud drhlo, kdyby intelektuální hloubku jeho hnutí reprezentovala Adriana Krnáčová, s níž Institut v říjnu založil. Jan Macháček má mnohem lepší, samotným Havlem ozářený kádrový profil. A to se Babišovi vzhledem k jeho minulosti skutečně hodí. Macháček bude tudíž spíše takový ideový vizážista, který dbá na co nejlepší ideový dojem. Nepochybně půjde o liberalismus, takové to „zápaďáctví“ a hlavně nekonečnou pohodu a klid.
Martin Komárek si myslel, že by mohl být „ideologickým vizážistou“, ale má zřejmě smůlu. Na tomto segmentu ideového trhu není tak vysoká poptávka. Ideologie totiž nesmyslně svazují ruce a v tomto ohledu je dnes na trhu nutná jistá flexibilita. Komárkovi tedy nezbývá, než aby makal ve Sněmovně.
Ovšem Václav Bělohradský má daleko lepší čich. Promptně reaguje na poptávku po intelektuálním zamyšlení. Bělohradský je totiž v pravém slova smyslu dobrý intelektuální vizážista. Jeho brilantní úvaha o konci demokracie, o výzvách postdemokracie a o pozitivních stránkách jistého podnikatelského populismu vytváří totiž zdaleka nejhezčí dojem, že je v ní nějaký obsah. A dojem obsahu myšlenek se dnes skutečně na ideovém trhu cení, neboť na trhu je obecně vysoká poptávka po dojmech.
Doba prostě přeje vizážistům!
Pavel Šafr
