Vzpomínka na Josefa Kemra: Je-li nepřítel v zemi, urozený kariéru nedělá

Režisérka a spisovatelka Monika Le Fay zveřejnila vzpomínku na legendárního českého herce Josefa Kemra, který se svými postoji zcela vymykal šedi normalizační kultury. S laskavým svolením autorky článek přinášíme i čtenářům deníku FORUM 24.  

Před 25 lety, 15. ledna 1995, zemřel v nemocnici u boromejek pod pražským Petřínem slavný český filmový, divadelní a televizní herec Josef Kemr. Bylo mu 73 let.

Stejně jako jeho přítel Rudolf Hrušínský nebo kolega Petr Čepek patřil k umělcům, které národ miloval a kteří si zachovali svou čest i v dobách nejtěžších.

Josef Kemr se zastal Václava Havla, což už dnes málokdo tuší. Podepsal také Několik vět. Přitom to nebyl žádný neznámý herec, v sázce měl hodně – ztvárnil 76 divadelních, 150 rozhlasových a filmových a 170 televizních rolí. Takovou bilancí se může pochlubit jen málokdo.

Slavný je jeho dopis adresovaný ÚV KSČ, v němž vyjadřuje odmítnutí titulu „zasloužilý umělec“.

Stal se také jednou z tváří listopadové revoluce, vystoupil před statisíci lidmi na pražské Letné.

Podle spisovatele Palána zatímco ostatní řečníci hovořili o smíření a podpoře Občanského fóra, Kemr prohlásil: „Ve jménu Ježíše Krista ďábel musí být smeten z povrchu zemského!“ Tím ďáblem myslel komunismus.

Aleš Palán vzpomíná, že Josef Kemr nabílil mnoho kapliček.

„Vzal auto, kýbl barvy, zastavil v polích u kapličky a hodiny věnoval natírání.“

Josef Kemr byl hluboce věřící člověk. V jeho umírání ho doprovázel kněz Jiří Kusý.

Jeho synovec Zdeněk Kemr, který se zabývá rodem Kemrů, vzpomíná na svého slavného strýce takto:

Strýc Josef si moc vážil Národního divadla a toho, že tam mohl hrát. Jistě znáte historku o zlatých šroubech. Osazení zlatých šroubů v Národním divadle předcházely úvahy o pozlacení jednoho ocelového nosníku. To zmínil Josef rodopisci Václavovi Kemrovi při jedné z návštěv. Ten mu doporučil vyrobit tubus z nerezové oceli se vzkazem pro budoucí generace, protože tehdy dělal v Poldi Kladno a tam takový materiál měli. Strýc souhlasil a Václav s otcem mu vyrobili dva tubusy z nerezové oceli – jeden pro něj a druhý pro Rudolfa Hrušínského – o průměru 5 cm a délce 0,5 metru se šestihrannými zátkami. Jeden tubus uložil Rudolf Hrušínský a členové jeho rodiny s Josefem Kemrem do zdi nalevo od hlediště.

Strýčkova víra v Boha byla známá. Tu nikdy nezapřel, i když z toho měl za totality zákazy činnosti a pohrdání. V dětství chodil každou neděli s tatínkem do chrámu sv. Víta pomodlit se. Katecheta ho vybral k ministrování v chrámu Nejsvětějšího srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad. Jako dospělý chodil do kostela sv. Havla a do Týnského chrámu. Navštěvoval taky mše v kostele sv. Voršily, kam to měl z Národního divadla nejblíže. Chodil i do katedrály.

Když byl na mši v chrámu sv. Víta, parkoval vždycky nedaleko vstupní hradní brány, kde byl pochopitelně zákaz parkování. Jednou jsme na něj u Hradu čekali s otcem a kolem šli příslušníci Veřejné bezpečnosti. Za stěrač mu zastrčili oznámení o pokutě s úsměškem, že to za něj pan kardinál Tomášek určitě rád zaplatí. 

Každý rok o Vánocích a Velikonocích nám strýc poslal poštou přání požehnaných svátků a všeho dobrého. On měl takovou specialitu, posílal svaté obrázky v takových malých obálkách. Když jel v dospělosti kolem kapličky nebo kostela, tak smekal.

V roce 1983, ještě v hluboké totalitě, mi poslal poštou balík s náboženskými a filosofickými knihami. Pro naši rodinu a naše potomky, jak napsal v přiloženém dopise. Balík jsme si museli vyzvednout na poště, protože jeho obal byl tak potrhaný, že byl div, že vůbec došel. Napadlo nás, že někdo byl moc zvědavý, co v balíku je.

Můj otec vyprávěl, že dědeček pocházel z Rozdělova u Kladna. Hrál v orchestru rakouskouherského císaře na trubku a jezdil se zájezdy po celé Evropě. Žil ve Vídni, kde se seznámil s babičkou. V první světové válce bojoval v Jugoslávii, kde byl raněn. Vzhledem ke špatné stravě přišel o zuby a nemohl dál hrát na trubku. Naučit se tedy na kontrabas. Po válce se odstěhoval do Prahy a pracoval u pošty jako poštovní podúředník a navíc si přivydělával hrou v orchestru v biografu Maják v Nuslích. To se ještě promítaly němé filmy. Moje babička si přivydělávala jako švadlena. V Praze se narodily jejich tři děti. Nejstarší byl můj otec Ludvík, prostřední strýc Josef a nejmladší teta Antonie. Dědeček rád četl knihy a časopisy. Všechny své děti naučil hrát na housle a strýci Josefovi vtiskl lásku k Bachovi.

Rodina žila v suterénním bytě v Mánesově ulici na Královských Vinohradech. Antonie – říkali jsme jí teta Táňa – byla manželka tenoristy Bronislava Choroviče. Zpíval v opeře Slovenského národního divadla a později v opeře Národního divadla v Praze. Teta byla takovým naším dobrým andělem a její byt v Dejvicích doslova oázou klidu. Organizovala naše návštěvy v Praze. Byla někdy spojkou mezi mým otcem a strýčkem, když měli na některé věci různé názory. Ona urovnala sváry, pofoukala bebíčka. I její manžel Broněk byl velice hodný. U nich jsme se vždycky scházeli a občas se viděli s Josífkem. V jednom dopise nám psala, že na její otázku, jak dopadla premiéra poslední hry, Josefova odpověď zněla: „Všechno jsme řekli a nikdo neupad.“

Komedianství bylo strýčkovi Josefovi vlastní už od dětství. Můj otec vyprávěl, že na poutích na náměstí Krále Jiřího byl v jedné boudě panák, do kterého se strefovalo hadrovou koulí. Při správném zásahu sebou všelijak škubal. To se Josefovi líbilo a ukazoval to doma i kamarádům. Při zimním výletě do Hrdlořez se zase předváděl při jízdě na saních. Jezdil na nich vleže, vkleče a ještě s jednou nohou vystrčenou. 

Ve škole před zkouškou těsnopisu předstíral nevolnost. Bylo to tak opravdové, že ho pan učitel poslal domů. Spolužačka, která se nabídla, že ho doprovodí domů, s údivem sledovala, jak jeho nevolnost na chodbě školy zázrakem zmizela. Pochopila, že to bylo hrané.

Když mu bylo deset let, v obecné škole si všimli, že dobře zpívá, a s několika spolužáky ho vybrali do operety Polská krev, která se hrála ve Vinohradském divadle. Vystupoval i na školních besídkách a hrál v rozhlase v dětských pohádkách.

Ve čtrnácti ho při tréninku házené objevil majitel Evropa-filmu pan Kubišta a dal mu dětskou roli ve filmu Lízin let do nebe. Jeho první věta byla: „Jdou vám šejdrem hodiny.“ Ve filmu hrál s Rudolfem Hrušínským. 

Do roku 1945 hrál ještě v mnoha filmech. V roce 1942 ho Rudolf Hrušínský přivedl do divadelní společnosti své babičky Anny Budínské-Červíčkové. K divadlu utekl Josef z domova proti vůli svého tatínka, který chtěl, aby měl zajištěné povolání ve státní správě.

Co jsem slyšel od otce, zajímal se strýc o hudbu a umění, stýkal se hlavně s malíři a sochaři. Docházel hrát do společnosti umělců na violu, které se říká da gamba. On jí říkal viola pompóza. Měl nejraději Bacha a jeho mši nebo skladbu Air. Pořizoval na vlastní náklady mosazné pamětní desky na paměť osobností, které nebyly dostatečně připomínány, např. herců Eduarda Kohouta a Jiřího Plachého, skladatele Amadea Mozarta, Jiljího Sadelera, grafika rudolfínského dvora, a dalších.

V rámci povinných socialistických závazků opravoval a natíral kapličky a vždy přinesl orazítkované potvrzení od předsedy městského národního výboru MNV. Zajímal se i o historii. Když měl zákaz činnosti, využíval toho ke studiu. „Náš Pán nám dal rozum, abychom ho využívali,“ říkal. „Takže když nemůžu hrát, trávím čas studiem.“

Byl to dobrý člověk, vždy ochotný pomoci. Samotář, který potřeboval kontakt s lidmi. Měl své spřízněné duše, se kterými se stýkal. Žil spokojený se svou samotou, jak se jednou zmínil. V jednu chvíli bavil společnost a pak jste ho viděli sedět v ústraní se zamyšleným výrazem.

Vážil si každého člověka, který něco uměl. Když se s někým setkal, zajímal se o jeho práci a dovedl o ní potom i podrobně vyprávět.

V divadle v Praze jsem se byl na něj taky několikrát podívat. Vybavuju si představení Ze života hmyzu, kde hrál tuláka. Tam se v jedné scéně posadil na jevišti a já si v té chvíli představoval, že sedí na kopci a dívá se do krajiny. Myslím, že chtěl vzbudit tuhle asociaci. Taky vzpomínám na jeden televizní film, kde hrál dělníka, který vykládal vagony s uhlím. Při skládání uhlí si vždycky před prací trochu ohnul špičku lopaty o kování dveří vagonu, aby se mu uhlí lépe nabíralo. Bylo mi jasné, že tenhle fígl se naučil od chlapů, kteří uhlí skládali.

Za vlády komunistů říkal: „Je-li nepřítel v zemi, urozený kariéru nedělá.“ Neměl rád komunistický režim a nesmlčel to. Dne 25. února 1989 napsal strýc Josef otevřený dopis Rudému právu na obranu Václava Havla. Byla to reakce na pomlouvačný článek „Kdo je Václav Havel“, který v Rudém právu vyšel. V dopise bránil celou rodinu Havlů, kterou označil za mecenáše českého a slovenského filmu a podporovatele protifašistického hnutí, náboženských, společenských a sportovních organizací. V tomtéž roce podepsal petici Několik vět a 25. listopadu 1989 vystoupil na manifestaci Občanského fóra na Letenské pláni. Jeho slova zněla: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“

„Nahý jsem přišel na svět a nahý chci z tohoto světa odejít. Nenavykl jsem byzantským způsobům, abych ruku, která bije, ještě políbil a poděkoval.“ Josef Kemr

 

Zdroj: Monika Le Fay

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner