Včera náhle přišla zpráva o smrti Ivana Maška. Když publicistu, který se před časem s Ivanem kamarádil, taková zpráva zaskočí, uvědomí si, že s ním již nikdy neudělá rozhovor, který by byl teď právě potřeba. Ivan by totiž měl mnoho co říci k tomu, co se v naší společnosti děje.

V této bláznivé době se občas zdá, že se tu vede pouze spor mezi jakýmisi zvláštními extrémy. Buď jsme prý liberálové, a pak máme na prvním místě podporovat manželství homosexuálů, feministické hnutí a celý koncept progresivně levicového Dobra. A nebo jsme pravicoví konzervativci, a pak máme chodit na tridentskou mši, velebit Orbána a omlouvat všechny Putinovy hříchy.

V tomto blázinci chybí jisté střízlivé polohy. Kupříkladu, že si pod slovem liberalismus na prvním místě vybavujeme individuální svobodu, podnikavou iniciativu a respekt k pluralitě společnosti včetně ochrany menšin. A nebo že si pod konzervatismem vybavujeme hloubku kulturní tradice duchovně propojené Evropy a nebo historicky pozitivní přínos mnoha dobrých stránek aristokracie či katolické církve a také protestantského křesťanství.

Oba tyto postoje jsou navíc slučitelné a tvoří liberálnější pojetí konzervatismu či konzervativnější pojetí liberalismu. Tento rozmanitý proud tu léta představovali či představují zakladatelé Občanské demokratické aliance, významná část politiků ODS, kdysi toto pojetí vystihovala Mandlerova Liberálně demokratická strana navazující na Demokratickou iniciativu z doby před revolucí či Křesťanskodemokratická strana Václava Bendy. V posledních letech jsme tento kdysi dominantní proud také mohly spatřovat v kruzích TOP 09 nebo u některých osobností z KDU-ČSL.

Vedle proputinovských pravičáků a levičáků, kteří svorně umrtvují demokracii a pak vedle progresivní levice ze západních univerzit, z jejíhož fanatismu jde někdy hrůza, by dnes tento směr mohl opět představovat pro českou politiku živou vodu a doslova záchranu. Kdyby se znovu ujal slova v naší zemi.

Ivan Mašek, jakého jsem znal, patřil k tomuto proudu, o němž mám někdy pocit, že se poněkud vytratil a nebo tu jasně nedeklaruje svoji přítomnost. Tento proud jsem považoval za klíčový pro Českou republiku, neboť byl výrazně prozápadní. Je tu pro něj místo.

Ivan Mašek navíc dokázal tomuto proudu vtisknout příjemnou zarputilost v trvání na jistých základních hodnotách, mezi kterými bych vyzdvihl odevzdanost demokracii, která v sobě nezbytně obsahuje zdravý antikomunismus a pak odevzdanost ústavě a právnímu státu, což s sebou nese i lásku k občanským svobodám a třeba k úctě vůči soukromému vlastnictví nebo ke svobodě slova.

Mám jednu vzpomínku. Po jakémsi vyčerpávajícím jednání v Poslanecké sněmovně jsme s přáteli doprovodili poslance Ivana do restaurace Šatlava u Karlova mostu. Tam jsme potkali herce Josefa Vinkláře, který je dnes již také na Pravdě Boží. A pak jsme dlouho a dlouho pili dobré pivo a živě jsme diskutovali o divadle a o parlamentu. Poslanec Ivan Mašek a herec Josef Vinklář se shodli, že mají dost podobné zaměstnání, což znamená, že byl Ivan dost velkorysý vůči doktoru Cvachovi z Nemocnice na kraji města. Navíc ale měli oba i podobné kufříky, jakým se říkalo „diplomatky“. Pak nadešla ta konečná hodina účtování a nám se postavy poslance Maška a herce Vinkláře ztratily v ranní mlze kdesi na Karlově mostě. Ráno se ale oběma pánům přihodila taková zvláštní a podobná věc. Ivan Mašek vystoupil na parlamentní tribunu a náhle zjistil, že ta složka papírů, kterou vytáhl z kufříku a drží nyní v rukou, není zákon, nýbrž divadelní scénář. A herec Vinklář vyšel při zkoušce na jeviště Národního divadla a náhle před kolegy kouká, že nemá v ruce scénář, nýbrž zákon.

Vzpomínám s velkým potěšením na Ivana Maška a mám radost, že jsem ho znal. Nikdy by se nesmířil s tím, kdyby se z parlamentu stalo zase jenom divadlo, kde se odříkávají naučené scénáře. Herec není politik a politik není herec, jako kočka není pes. A žádný komunista není demokrat. To jsem si odnesl z přátelství s Ivanem Maškem.

———————————–

Ivan Mašek (narozen 1948) byl absolventem VŠE a za normalizace byl propuštěn ze zaměstnání a vykonával různé profese. Byl signatářem Charty 77 a v roce 1989 byl zavřený do vězení za takzvané pobuřování. Po listopadu 1989 spoluzakládal Občanskou demokratickou alianci (ODA), zasedal v České národní radě a po vzniku samostatné České republiky i v Poslanecké sněmovně, a to až do roku 1998. Z ODA v prosinci 1997 vystoupil a angažoval se u založení Strany konzervativní smlouvy. V roce 2010 byl Mašek coby kandidát TOP 09 zvolen zastupitelem v Praze 6.