Vzpomínka na Žbirku: Meky in the Sky with Diamonds

Zpěvák Meky Žbirka na festivalu Soundtrack Poděbrady (27. 8. 2021) (ČTK/Vostárek Josef)

Zpěvák Meky Žbirka na festivalu Soundtrack Poděbrady (27. 8. 2021) | FOTO: ČTK/Vostárek Josef

Nikdy by mě nenapadlo, že budu debutovat v tomto mně názorově blízkém médiu právě vzpomínkou na zpěváka Miroslava Žbirku, který zemřel ve věku devětašedesáti let minulou středu. Úvodem se musím omluvit. Nečekejte, prosím, klasický nekrolog se životopisem a výčtem známých skladeb. Svůj první příspěvek v deníku FORUM 24 hodlám pojmout jako osobní vzpomínku na mimořádnou osobnost a dle mého kréda: „O mrtvých jen vesele.“ Nikdo o něm nemohl říct křivé slovo, tak jako o Libuši Šafránkové. Komu se to podaří?

Jeho smrt se vším všudy obklopily kulisy covidové doby. Na twitteru se obvykle objevují rychlé reakce na aktuální dění a obrazové vtípky různých kvalit. Ten, který posílal Jan Povýšil, vydá za stohy plačtivých hořících svíček a pohodlných R.I.P v emojích. V parafrázi na známý obal alba Beatles Abbey Road kráčí na obrázku po přechodu pro chodce Paul McCartney, George Harrison a Ringo Starr, v protisměru John Lennon a na jejich otázku „Co se stalo?“ v obláčku nad hlavou odpovídá: „Musím někoho vyzvednout na Slovensku.“ Mimořádně se též povedla obálka posledního čísla Respektu se Žbirkovým portrétem, vkomponovaným do Lennonovy zdi na Kampě.

Naopak podle očekávání se vynořili antiwaxoví provokatéři, jimž vévodil ubohý bloger Parlamentních listů a spolupracovník Haló novin Milan Rokytka, opilec ze Zemanova volebního štábu. Na facebooku sprostě zalhal: „Tak i Meky Žbirka po injekci zemřel…“ Ještě že se diagnózy zdrželi Daniel Landa s Ilonou Csákovou.

Podzim u Rozvadova v Českém lese (2021) (ČTK/Fotobanka ČTK/Spilka Marek)

Jak bývá zvykem, když jde o všeobecně oblíbenou osobnost, kondolovali i politici. Nelenil ani premiér Andrej Babiš a tvrdil: „Jeho písničky jsou moje mládí. A nejsem rozhodně sám. Žili jsme jím všichni. Atlantída je nej.“ Aha. Já si až doposud myslel, že jeho mládím byl především pobyt v Paříži a ve Švýcarsku s tatínkem, delegátem Strojexportu, vstup do KSČ v roce 1980 a v roce 1982 v restauraci U obuvníka podpis spolupráce s StB kapitánu Mátrayovi a nadporučíku Šumanovi. Ale možná si přitom notoval: „Nepovie nám však viac, čo mesta v ňom skrývajú.“ Nebo spíš: „Úsmev nie je žiadna šifra.“

Banner Nová Orientace

Jak upřímně a věrohodně naproti tomu zní věty slovenské prezidentky Zuzany Čaputové: „Vďaka jeho nadaniu znel slovenský pop aj v časoch hlbokého socializmu absolútne svetovo… Nikdy nebol nemoderný chlapec, ako o tom spieval v jednej zo svojich piesní. Naše spomienky na mladost zostanú navždy spojené s ním.“

I Jiří Drahoš napsal lakonicky to základní: „Je mi moc líto odchodu skvělého muzikanta.“ Vůbec bych se nedivil, kdyby Miloš Zeman okamžitě poté, co mu tu smutnou zprávu sdělil kancléř Vratislav Mynář, na nemocničním lůžku odložil nedojedenou vinnou klobásu a obratem poslal soustrastný telegram na Šlágr TV s textem: „Hlubokou soustrast k úmrtí Elvise Presleyho.“

Někdejší ministr zahraničních věcí Zaorálek a jeho íránský protějšek Džavád Zaríf na tiskové konferenci v Praze (11. 11. 2016) (ČTK/Krumphanzl Michal)

Ve staré dobré Melodii jsem rád působil jako velvyslanec pro Slovensko, jezdil jsem tam páchat rozhovory s vycházejícími nebo již zářícími hvězdami, žadonil o možnost psát do ní a do Gramorevue recenze na desky firmy Opus a vůbec informovat o hudebním dění, které bylo u našich východních bratrů a sester i v proklínaném středním proudu o kousíček svobodomyslnější a zajímavější než to naše, zadušené Gottem, Štaidlem, Janečkem, Vágnerem či Hannigem.

Referoval jsem tak i o pověstném Koncertu mladosti z července 1976 v Pezinoku, který ještě ozdobilo folkové sdružení Šafrán s Jaroslavem Hutkou a Vlastou Třešňákem před jejich vyštváním ze země. A tam jsem spatřil Modus včetně Žbirky poprvé, teprve na úpatí slávy. Do léta 1977 ještě nikdy nevyhrála Bratislavskou lyru skupina, až teprve oni s roztleskávačkou Úsmev.

Nikoli proto, abych se zbavil pověsti „zuřivého kritika“, ale protože se mi skutečně ohromně líbilo, jsem v roce 1981 vychválil Mirovo první sólové album Doktor Sen, které si napsal celé sám jasným rukopisem s tuctem textů Kamila Peteraje a s podílem aranžéra a kytaristy Laca Lučeniče, a na němž si jako pozdrav britským vzorům v závěru písně Mám čierny deň klukovsky zanotoval Things We Said Today. Skvělou Baladu o poľných vtákoch z něj považuji stále za jednu z nejnádhernějších písní v dějinách naší populární hudby, pro dojemnou silnou melodii, Peterajův moudrý text a fascinující zpěvákovo nasazení falzetu.

A můžu jen zopakovat, co jsem tehdy napsal. Žbirka nikdy nestál, ale někam pořád šel. Nebyl falešně vykalkulovaný jako Peter Nagy, pokrytecký jako Elán, nepředváděl se a neohlupoval. Nepodrazil vás ani jako posluchače. Oslovoval mile obyčejnou, inteligentní, jasnou a odzbrojující hudbou a měl zásadní oporu ve vlastním nepokaženém úsudku a v neselhávajícím vkusu.

Müsli z ovesných vloček a ovoce chutná ke snídani ve Švýcarech i v Holešovicích (wikimedia commons (T Houdijk))

V roce 1980 jsme vyrazili autem z Bratislavy na koncert Modusu do Nových Zámkov, kvůli přípravě mého velkého rozhovoru s Marikou Gombitovou, která seděla vedle řidiče Janka Lehotského, my s Mirem vzadu. Pánové mě záhy uvedli do žertovných poměrů v kapele, když spolu začali mluvit záhadnou hatmatilkou, kombinací záhoráčtiny a husákovsko-babišovské českoslovenštiny.

Například jsme zastavili na červené a ve vedlejším pravém pruhu jiný vůz, jehož rodinná posádka nevěřícně hleděla na Mariku, která měla na hlavě jakousi čapku. Lehotský tlumočil, co si asi tak povídají. „Nený to tuná ten známý speváčka?“ A Meky smečoval: „Nený, známý spěváčka nenosí na hlave taková rádiovka!“

Když se pak přestěhoval do Prahy, byla vždycky radost ho občas potkat, vyměnit si tipy na nová LP či CD a poslouchat tu jeho krásnou slovenštinu! Symbolicky jsme se viděli asi naposledy, když před jedenácti lety do Prahy přijel v Beatles Ringem Starrem nahrazený jejich první bubeník Pete Best a koncertoval v Českém muzeu hudby na Malé Straně v rámci expozice Beatlemánie, kde Miro samozřejmě nemohl chybět. Dodali jsme si odvahy a při autogramiádě jsme se ho zeptali, jestli by se s námi někam nešel dívat na atraktivní zápas osmifinále Španělsko-Portugalsko z fotbalového mistrovství světa. Rozdurděně odsekl: „Nemám čas na žádný koukání!“ Lehce zklamaný Miro mi potom vysvětlil, že se mu ani nediví, protože den předtím na šampionátu Anglie vypadla s Německem.

Miroslav, snad odjakživa nazývaný Meky, měl i to štěstí, že se dožil v plné síle se změnou režimu i vstřícných dramaturgických poměrů v České televizi. V jejím archivu nenajdete bohužel žádný kloudný koncert Plastic People of the Universe, zmíněného sdružení Šafrán, ale ani ETC Vládi Mišíka, o novovlnných kapelách nemluvě. Zato pořadů s Bohdalovou, Gottem, Šípem a Donutilem tam mají tuny. Když nedávno umřel jiný báječný muzikant a zpěvák z C&K Vocal a Spirituál kvintetu Jiří Cerha, na Kavčích horách se našlo k připomenutí jeho památky jen naprosto sterilní vystoupení tělesa ve Studiu M z roku 1984.

Johana Hovorková, Milan Tesař, Veronika Kučíková, Dan Hrubý a Jaroslav Bican z nové redakce Týdeníku FORUM (Roam Black Černý a Michal Hošek)

Po Žbirkovi naštěstí zůstalo plno záznamů jeho mistrovství v různých typech relací, takže ČT Art minulou sobotu uvedl pohotově žbirkovský večer, s dokumentem Tibora Szilvásiho Miro Žbirka v Abbey Road, připomenutím jeho výtečného koncertu 40 let na scéně v O2 Areně z roku 2019 s bonbónkem, kdy ho na bicí v songu 22 dní suverénně doprovodil bývalý fotbalový brankář Petr Čech. A duchaplným, jak taky jinak, hostováním v pořadu Marka Ebena Na plovárně z roku 2002.

Žbirka rozhodně nebyl žádným protestním pěvcem, ale pochopitelně se přidal na pódiu k listopadovým demonstracím v roce 1989 na bratislavském náměstí SNP a po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně Martiny Kušnírové složil coby reakci písničku To, čo vravíš.

A když dostal od někdejšího slovenského prezidenta Andreje Kisky státní vyznamenání Pribinův kříž I. třídy zejména za to, „že rozdává svými písněmi po desetiletí radost a dává posluchačům možnost vcítit se do svobody“, znělo to zcela jinak, než když ta figura, co máme na Hradě, rozhazuje medaile svým patolízalům, estébákům, komunistickým nomenklaturním kádrům a jako notně kyselou třešničku na beztak zkaženém dortu teď dokonce i sexuálnímu predátorovi v rouše psychiatra, který zneužíval desítky svých pacientek.

Jednu z definitivních historek mi o Mekym vyprávěl jeho přítel, bratislavský organizátor alternativních kulturních akcí, archeolog Ladislav Snopko vulgo Agnes, první polistopadový ministr kultury SR v Čičově vládě a bývalý ředitel Paláce Lucerna a pražského Slovenského institutu. Počátkem září Žbirka cestoval z Prahy nočním rychlíkem Leo Express na jeden z posledních koncertů v životě, na festival k 30. výročí vzniku Visegrádské skupiny do Liptovského Mikuláše.

Nemohl však vystoupit kvůli zablokovaným dveřím a vlak ho ve tři ráno unášel směrem na Košice a zastavil až ve Štrbe. Odtud ho kamarád vozem konečně dopravil do kýžené cílové stanice. Teď však bohužel nenahraditelný Miroslav nastoupil do vlaku, z něhož už nikdy nelze vystoupit.

Jan Rejžek je hudební a filmový kritik, kulturní publicista a básník

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]