Vzpomínky pamětníka: Jaký byl 17. listopad Miloše Zemana

repro youtube.com

Miloš Zeman v roce 1998 | FOTO: repro youtube.com

O tom, zda byl Miloš Zeman 17. listopadu 1989 u masakru na Národní třídě, se vedou vášnivé diskuze. Zatímco se prezident chlubí osobní účastí na demonstraci, která vedla k pádu komunistického režimu, četní historici, členové vyšetřovací komise 17. listopadu i přímí účastníci policejního zásahu na Národní třídě viní Zemana ze lži. Nikdo jej tam neviděl a navzdory faktům popírá, že by na místě došlo k násilí a brutalitě.

Před 30. výročím sametové revoluce vydává k celé události zlomové svědectví někdejší Zemanův poradce a publicista Zdeněk Šarapatka. Následující text je ukázkou z jeho připravované knihy Nejvyšší místa, kterou server Hlídací pes zveřejňuje se souhlasem autora. Šarapatka v textu vzpomíná na poradu, na které se probíralo, jak se má tehdejší premiér Miloš Zeman postavit k uctění 10. výročí 17. listopadu 1989. Řeč přišla i na to, kde se onen den Zeman pohyboval…

Byly teprve čtyři odpoledne a v pracovně předsedy vlády se už svítilo. „Hnusnej listopad,“ kývl na šedočernou za okny Zemanův šéfporadce Šlouf a bez vyzvání se rozvalil v pohodlném křesle hned vedle premiéra. U vedlejšího stolu s elegantním dekorem, který tu zbyl ještě po Štrougalovi, neseděl touhle dobou už nikdo.

Zato upatlaným sklenicím včetně erárních talířů se zbytky klobás vedle polomrtvých okurek, jež zabíraly stůl skoro do poloviny, sloužil dokonale. Mladičká sekretářka, kterou sem Miloš Zeman přivedl z Lidového domu, vůbec nestíhala; degustace šéfa vlády byly takřka nepřetržité a se štamgasty se tu netrhly dveře.

Samet se svíčkovou

Konferenční stolek pod plátnem s depresívním výjevem mořské bouře odněkud z Národní galerie, kolem kterého se právě usazovali vybraní Zemanovi rádci, se z kuřácké mlhy vynořil při každém pohybu dveří a s přílivem čerstvého vzduchu.

„Tak jsme všichni? Markétko, nalej nám, jo?!“ zavelel Miloš Zeman směrem do předpokoje. Šlouf se zatetelil radostí, Miloš měl svoji obvyklou hladinu a porada půjde jako po másle. Stihne i Mrázka v šest. „Jsme komplet, Miloši… teda až na Karla Březinu.“

Pavel Hofman

Premiér mlčel. „Měl by ještě dorazit. Je na Hradě kvůli společný poradě na tu Havlovu šaškárnu sedmnáctýho a ty jeho metály pro Gorbačova, Bushe a Kohla ve Vladislavským sále. A pro Wałeşu, Thatcherovou a tu vdovu po Mitterrandovi, co jsi mu podepsal.“

Pětice bývalých světových státníků měla k desátému výročí sametové revoluce dostat od Václava Havla Řád Bílého lva. Ambiciózního šéfa úřadu vlády Šlouf už nějaký čas nemusel. Zemanův oblíbenec Březina mu přerostl přes hlavu a vlivnou funkci získal místo Šloufa. Šéfporadce žárlil. „Dobře, tak mu tady s Karlem Heřmanem pak všechno řeknete. A ještě jednou si to projdeme den před tím, šestnáctýho, jo?“ otáčel teď Zeman hlavu ke svému tajemníkovi a na konci pomalého půloblouku mu vyfoukl do tváře obsah plic.

V levém koutku mu zase uvízla slina. „Jistě, předsedo,“ kvikl skoro neznatelně Heřman a jen tak tak potlačil kašel. Při vyslovení jména Gorbačov sebou viditelně trhl. Vyhublá a věčně popelavá tvář bez výrazu, završená přepečlivě sčesanou, šedivou kšticí nad zlatými obroučkami brýlí a konfekční figurou v unylém obleku, byla už roky Zemanovým osobním inventářem. Heřmanova tajemnická jmenovka s doktorátem z vysoké školy politické ÚV KSČ ještě z éry jeho tajemníkování v KSČ na Praze 4, v nových časech, pyšně skvěla na dveřích hned vedle předsedy vlády. A ve Strakově akademii budila tichý rozruch a strach. Od revoluce uběhlo teprve deset let.

Jak ponížit Havla

„…Takže jsem to probral s lidma od Klause a potvrdili mi, že jejich velký guru je pro. Víš přece, jak je škodolibej!“ rozesmál se teď Šlouf na celé kolo. „A sedmnáctýho byste přijeli spolu na Národní třídu. V patnáct třicet. Jednou limuzínou. Jasně že tvojí. S ochrankou už je to taky předjednaný a organizačně v tom neviděj žádnej problém. Pokud ale budeš souhlasit. A teď to hlavní: přesně v tuhle dobu tam dorazí s věncema Havel!“

Šéfporadce už triumfoval. Zatímco si otíral slzy od smíchu, ostatní čekali na reakci. „Výbornej nápad, Mirku!“ rozzářil se Zeman. Prezidenta nesnášel a při každé možné příležitosti ho ponižoval. Havlova kritika opoziční smlouvy mu lezla krkem. „Já toho Václava úplně chápu, za ten Vaškův překvapenej a ustrašenej výraz by to určitě stálo.“ Popelník už zase přetékal nedopalky a zažloutlé prsty přitom sahaly po další cigaretě.

Skrz pootevřené dveře sem z předpokoje doléhal tlumený hovor a za chvíli nám za zády cinkalo sklo. Číšník vezl další pití. Premiér a šéfporadce byli jako obvykle od rána při chuti, zatímco ostatní usrkávali minerálku nebo džus. „Už vidím ty novinářské idioty! …“ rozhostil se na tváři premiéra blažený úsměv a s novým nasátím nikotinu se spokojeně zaklonil v křesle. „Slonková s Kubíkem se z toho úplně po***ou!“, přisadil si pohotově Šlouf a předseda vlády ukázal prstem přes stolek.

„A co si o tom myslíš ty, Libore?“ Mluvčí vlády idiot nebyl. Libor Rouček, někdejší emigrant s vídeňským doktorátem a roky v aparátu rakouské SPÖ, v královském mezinárodním institutu v Londýně a nakonec v Hlasu Ameriky, měl Havla rád. Teď byla řada na něm. „Promiň, Miloši, ale mně se to zdá jako zbytečná provokace. Dráždit lidi… teď… v téhle atmosféře a k takovému výročí,“ začal nervózně a opatrně. V místnosti okamžitě zavládlo ticho.

Chystá se petice, Miloši

„Já bych to prostě nepodceňoval. Aby se o tobě po Národní psalo bez emocí, bylo by podle mě lepší jet tam sám a individuálně. Prostě to absolvovat nějak skromně, civilně. A sám za sebe. A za vládu, samozřejmě. Chystá se prý dokonce nějaká protivládní petice, říkal mi….“

„Jaká petice?“ přerušil ho vztekle Zeman. Mluvčí mu kazil náladu a Šlouf zvážněl. „Hlavně klid, Liborku, klid… O nic vážnýho tu opravdu nejde, Miloši. Porybný (šéfredaktor a majitel deníku Právo, pozn. red.) mi taky hned volal, že mu jeho redaktoři donesli informaci o nějaký výzvě bejvalejch studentskejch vůdců k tomu desátýmu výročí. Má to být něco proti naší smlouvě s modrejma. Vlastně… Nejlíp by to mohl ověřit Karel Březina u Bubeníka, když jsou to takoví kamarádi. Ten je přece jedním z nich… z vůdců,“ ušklíbl se Šlouf.

O týden později vydali bývalí studenti výzvu „Děkujeme, odejděte“, která vinila vládnoucí establishment opoziční smlouvy z politického a morálního marasmu v zemi a požadovala jeho demisi. Výzvu zakrátko podepsalo na 200 tisíc občanů a získala podporu Václava Havla i řady politiků. Později sehrála významnou roli i v tzv. televizní krizi. Jejími zarytými kritiky byli ale právě Zeman a Klaus.

„Ale žádný jobovky se nekonají, Miloši. To vyšumí, lidi maj úplně jiný starosti. A s klukama to máme pod kontrolou…“ Zeman natáhl ruku po sklenici. Nálada se mu pomalu vracela a Šloufovi věřil každé slovo. Zbývalo ještě vyrovnat účet. „Tak si připijme na provokaci, přátelé… a ty si zopakuj, která je levá a která pravá, Libore…“.

Březina vs. Šlouf

„Máme ti k Národní připravit pár slov, Miloši?“ nabízel se Šlouf. „Tady kolega Šarapatka ti udělá pár bodů o studentech a tak, jestli nechceš improvizovat,“ ukázal do strany palcem, aniž by mi věnoval jediný pohled. Školství bývala moje starost a s předlistopadovým aparátčíkem SSM v čele Zemanových poradců nám to od začátku neklapalo. Nebyl jsem z jeho líhně.

„Pozor, bude ale strašně málo času, Mirku,“ rozhlédl se po ostatních Karel Březina. Dorazil před pár minutami, a ještě ke všemu na otočku. Zeman přesto pookřál. Jeho „ztracený syn“ sršel energií, schopnostmi a generační dravostí. Žárlivost matadora Šloufa na vlivného juniora v roli vedoucího úřadu vlády premiéra tiše bavila. „A nezapomeňte, že po pietě má Miloš v programu společné kafe s prezidentem Havlem a s Klausem. A s Libuší Benešovou. Za Senát. Sice vedle, ve Slávii, ale jestli budou chtít na Národní mluvit všichni, tak bys, Miloši, musel mít ty hned první slovo po Havlovi. A pozor, po kafi bude taky málo času, už hodinu na to bude to vyznamenávání na Hradě.“

Březina típl cigaretu a nervózně se zahryzl do nehtu. Očividně spěchal. „Musím běžet, omlouvám se, Miloši, ale jak jsem ti volal už ráno, v Liďáku zasedá krajský výbor a s Petrem Hulinským nám tam jde o všechno.“ „Běž běž, Mirek s Karlem tě budou informovat,“ sledoval Zeman poočku brunátného Šloufa. Šéfporadce se neovládal, tvářil se kysele a zvedl obočí.

„Ale loni jsem tam položil jenom kytici a bylo to taky bez proslovu…“ rozpomněl se premiér. „A kdyby přece, tak to vysekneš rovnou spatra! Jako vždycky,“ šel raději už na jistotu mluvčí Rouček. „A pak by možná bylo docela fajn říct krátce něco osobnějšího. Z té doby, z ulic… Třeba něco o disentu…“

„Jestli na mě nebudou řvát a pískat, pitomci!“ ulevil si Zeman. Tak těsná setkání s Pražany nesla pokaždé riziko přímé konfrontace; na otřepaných dolních deset milionů mu v metropoli dvakrát neskákali a opoziční smlouvu s ODS tu měli rovnou za podvod. Zeman pražskou ulici z duše nesnášel.

„Ochranka a místní policajti to jistí… A k pomníku s tebou půjdou tvůj Šiman a Gregor, předsedo… A já,“ pípl tajemník Heřman a učísl si vlasy. Premiér se ušklíbl, na své osobní strážce si zvykl, ale přítomnost téhle šedivé myši s doktorátem z bolševické Sorbonny ausgerechnet u pomníku antibolševické revoluce, o jejíž minulosti neměla veřejnost ani tušení, byla jeho tichou pomstou nenáviděné pravdě a lásce.

Zeman a 17. 11. 1989

„Jo a o disentu bych tam určitě nemluvil, Libore, to by byla úplná pitomost! Přece víš, že s tím nemám nic společnýho!“ Na odpor mluvčího ještě pořád nezapomněl a od disentu se vždycky distancoval. „A co tedy eventuálně něco o sobě a Národní třídě? Myslím tenkrát…“ nevzdával to Rouček.

„Ale tys v devětaosmdesátým přece nebyl na Národní třídě, že ne, Miloši?!“ užasl Šlouf.

RSDr. Heřman se tiše uchichtl do dlaně. „Petr Kučera mi sice vyprávěl, jak tě zatáhnul ze Svobodnýho slova na demonstraci, ale osmadvacátýho října! A že vás někde honili kluci z milicí a ty sis při tom demonstrování dal někde v restauraci guláš!“ rozesmál se nad touhle bizarní představou šéfporadce.

„Já vím určitě o Vyšehradu, ale o Národní slyším vážně poprvý, Bimbo!“

„Tak za prvé, Mirku. Nebyl to guláš… ale svíčková, jo? A za druhý, sedmnáctýho jsem byl na demonstraci na Vyšehradským hřbitově, ale policajti to u Botanický zahrady celý zablokovali. Tak jsme s lidma došli Plaveckou na nábřeží. A pak se zase rozneslo, že je to všude kolem Národní uzavřený. Policajtama. Někdo tam šel a my jsme zůstali u Palackýho, jít dál nedávalo žádnej smysl. No… a potom jsem šel domů. Na Výtoň… A tys byl tenkrát kde?“ rýpl si dotčeně Zeman a dal Šloufovi jasně najevo, že tentokrát přešlápl. „Však víš, Miloši,“ nasadil šéfporadce smířlivý úsměv a debata rychle skončila.

Co vážně nepočká…

„Ještě něco k tomu sedmnáctýmu, než si projdem program vlády?“ Zase trvalo celou věčnost, než se premiér rozhlédl po všech kolem. Nikdo už nepromluvil. Jen mluvčí Rouček. „Ještě promiň, Miloši, já jen že připomenu protokolu zase kytici pro Nedbálkovy!“ „Výborně, Libore, málem bych zapomněl…“

U Nedbálků na pražské Národní 30 byla obnovena sociální demokracie. „Tak to vezmeme z jedný vody načisto, jo? A pojedeš s náma, Libore!“ rozhodl předseda vlády a zahleděl se ke dveřím. Za sekretářkou zrovna přiváželi stříbrný poklop se slibným obsahem a další číšník před sebou tlačil další lahve s pivem a příbory.

„Od Fencla, Markétko?“ mlasknul rozkošnicky Zeman. „Ovar, pane premiére.“ Odpověď vykouzlila nad všemi bradami blažený úsměv. „Takže pauza, pánové! Tohle vážně nepočká…“

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner