Vztah člověka a zvířete z židokřesťanské perspektivy

Zvířata vstupují do Noemovy archy – olejomalba Edwarda Hickse (1846) (Wikimedia Commons (Philadelphia Museum of Art))

Zvířata vstupují do Noemovy archy – olejomalba Edwarda Hickse (1846) | FOTO: Wikimedia Commons (Philadelphia Museum of Art)

Pro každého, kdo má rád lesy, je říjen měsícem nadmíru pěkným. Vše, co má listy, předvádí se ve své nádheře. Pod stromy se zjevují václavky a tajemné měděnkově zelenkavé fialové houbičky, tak křehké a trochu mimozemské. Připočítám-li mlhu, z níž se může nečekaně vynořit srnec nebo divočák, není již obtížné představit si rej rusalek nebo krále s jeho družinou na lovu. Jméno měsíce je případně odvozené od milostného toužení jeleních furiantů, jejichž toužebné a bojovné volání děsí houbaře.

Otevírám Čapkův Kalendář, kde je říjen zasvěcen zvířatům: „A konečně podzim je ve znamení zvěře srstnaté, pokryté kožichem ryšavým nebo hnědým jako kaštany, jako podzimní listí, jako všechny zralé věci podzimní; je to doba jelenů, faunů, kanců a lišek, doba, kdy mužové přestávají plašit děvčata a vycházejí na lov kosmaté zvěře.“ (Karel Čapek: Kalendář, Říjen čili o zvířatech) A kolik nadšených slov vtělil spisovatel do popisu setkání se stádem jelenů, jakou fascinaci svěřuje svému čtenáři, jako by sám byl svatým Hubertem a spatřil svého zázračného jelena s planoucím křížem mezi parohy.

Svatý patron zvířat

Když před sto lety psal Čapek svou oslavu zvěře, ještě netušil, že právě v říjnu budou jednou zvířata slavit svátek. Většina lidí si vzpomene na půvabnou písničku Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře, ale Mezinárodní den zvířat je původně svátkem mimořádného světce, Františka z Assisi, který 4. října 1226 podal ruku Sestřičce Smrti a vstoupil do věčnosti.

Teprve moderní doba docenila Františkovu lásku ke zvířatům a učinila z něj patrona přírody. Ve skutečnosti je naše zdůrazňování světcova porozumění zvířecímu světu tak trochu romantickou iluzí.

Banner Nová Orientace České dějiny jsou zneužívány politickými extrémisty a populisty: Filip, Okamura a Vondráček v Památníku Lidice (15. 6. 2019) (ČTK/Říhová Michaela)

Svatý František byl vzdělaný mládenec z bohaté rodiny, s jejímž životním stylem se radikálně rozešel a stylizoval se do role Božího prosťáčka. A součástí této sebestylizace bylo právě ono povídání si s živými tvory: jeho kázání ptáčkům nebo smlouva uzavřená s vlkem z Gubbia byly především demonstrací požehnaného bláznovství pro Krista.

I pro světce z Assisi byla zvířata spíše alegorickými obrazy, jak bylo ve středověku obvyklé: beránek jakožto Kristus, holubice jakožto Duch svatý, vlk byl obrazem loupežníka, prase či kozel představovali ďábla.

Povědomí, že mezi zvířaty a lidmi panuje podobnost a jakési pouto, nacházíme ve středověku spíše u nevzdělaných vrstev, u nižšího kléru nebo u lidových kazatelů, zatímco křesťanští intelektuálové pod vlivem řecké filosofie a patrně i gnóze zabředli do abstraktních spekulací, v nichž mezi člověkem a ostatním stvořením zela nepřekročitelná ontologická propast.

„Když slyšíme „Nezabiješ“, nevztahujeme tento výrok k rostlinám, protože nemají smysly, ani k nerozumným živočichům, protože nejsou žádným způsobem našimi druhy,“ píše například Tomáš Akvinský ve své Teologické sumě (LXIV, 1).

Premiér Andrej Babiš a prezident Miloš Zeman – model 2020 (ČTK)

Dodnes se katolická církev neodhodlala připustit, že by zvířata měla nesmrtelnou duši a nárok na věčný život. Ani mezi samotnými františkány nebyla ochrana zvířat vždy v popředí zájmu.

V legendách o menších bratrech nalezneme šokující příběh, jak kterýsi bratr uřízl nohu živému prasátku, aby přinesl bratřím pokrm. Kruté zacházení se zvířetem je pak pokládáno za roztomilý projev jeho svaté prostomyslnosti.

Pravda je, že soucit s živými tvory se vyvíjel velmi pomalu a popravdě zaostával za filosofií, teologií i přírodními vědami, které se dokázaly věnovat subtilním otázkám, ale na empatii k živé přírodě zapomněly.

Ani dnes ještě neumíme docenit naléhavost soucitu se zvířaty. V současnosti se společnost odvolává na nutnost pokroku a užitku a k živým tvorům přistupuje často pragmaticky a předmětně. Proti nesmyslnému a zbytečnému utrpení zvířat pak staví často dobře míněné, romantické zaujetí, které je ale spíše nepochopením. Švýcarský biblista Albert de Pury píše, že naši současníci redukují vztah ke zvířecí říši na několik rovin:

Zvířata jsou považována za materiál, který je člověku k dispozici. Stejně mu slouží produkty rostlinné říše a neživá příroda. Zvíře se stává věcí.

Zvířata jsou vnímána jako mazlíčci, jako objekty něžné péče. Dochází k infantilizaci zvířete.

Zvířata jsou vnímána jako cosi exotického. Člověk si libuje v úžasu nad jejich životem a krásou.

Zvíře je redukováno na cosi bizarního nebo obludného. (Albert de Pury, Člověk a zvíře – stvoření boží. Starý zákon o zvířatech, s. 32–33)

Petr Pithart při projevu v pražském Rudolfinu (16. 11. 2019) (ČTK/Deml Ondřej)

První řeč člověka

Málokterý čtenář Bible si povšimne jednoho detailu v pozoruhodném vyprávění, kdy Hospodin přivádí polní zvěř a ptactvo k člověku a ten jim dává jména. (Genesis 2, 19-20) Stvořitel dal jména dvěma stromům v Edenu, ale pojmenování zvířat je dílem člověka. Adam je vyzván, aby pokračoval v díle stvoření.

Tak jako Stvořitel, který formuje svět svým slovem a nechává vycházet z moře živou duši, člověk svým slovem konkretizuje živé bytosti. Z neohraničeného zástupu tvorů vyjímá jednotlivé čeledi, druhy a rody a označuje je názvem.

Samotné pojmenování je aktem moci, ten, kdo pojmenuje, nebo zná jeho jméno, může ovládnout zvíře, člověka nebo i démona, pán také dává jméno svému majetku. Zároveň je však přidělení jména navázáním osobního vztahu. V hebrejštině je jmenoval a volal stejné sloveso (jikra). Volání na zvířata je prvním lidským činem vůbec a první lidskou řečí, jména zvířat jsou prvními vyslovenými slovy. A zvířata jsou prvními posluchači lidské řeči.

Můžeme si v tradici midraše představit celou scénu naprosto konkrétně. První člověk stojí v nádherné zahradě, vyvolává jménem zvířata, ta slyší jeho volání, vynořují se z křoví a z vysoké trávy, přicházejí k člověku, ten je hladí, bere do náruče a hledá mezi nimi pomoc a přátelství. Není dobré, aby byl člověk sám, mezi zvířaty vyhledává partnera, pomocníka, přítele, začleňuje je do svého světa. První lidské slovo, první lidská řeč je adresována zvířatům a ona první slyší svá jména.

Památník dětí zavražděných německými nacisty v kyjevském Babím Jaru (wikimedia commons (kievvlast))

Pán a dobyvatel, nebo přítel?

Toto tajuplné pouto mezi člověkem a zvířaty, vyslovení prvního lidského slova, bývá při výkladu knihy Genesis opomíjeno a pozornost se obrací k oněm veršům, která dávají člověku svět k dispozici a ustanovují jej vládcem nad zvířaty:

„Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ (Genesis 1, 26)

Abychom se mohli vyrovnat s tímto posláním, je nejprve třeba prozkoumat význam slov obraz nebo podoba boží a jaký význam má v této souvislosti panování. Je snad člověk vládcem světa stejně jako Stvořitel? A je i nyní, po vyhnání z rajské zahrady, hoden být takovým vladařem nad světem, svrchovaným pánem, který je vznešeným obrazem a podobou boží? (Genesis 1, 27-29)

Obraz a podoba boží je ve starověkých textech obvyklé označení soch božstev. Tyto obrazy bohů byly stavěny v chrámech jako viditelné a hmotné zpřítomnění transcendentního božstva na zemi. Zatímco božstva hodovala kdesi na nebesích, jejich pozemské obrazy byly potírány vonnými oleji, krmeny, baveny hudbou a strojeny do slavnostních rouch, aby bylo zřejmé, že jsou absolutními vládci ve svých říších.

Rusové ve Středoafrické republice (říjen 2020) (wikimedia commons (UN Security Council))

Také Adam zpřítomňuje Stvořitele uprostřed jeho stvoření. Od tohoto téměř božského poslání se odvozuje nesmírná hodnota člověka, ale též jeho odpovědnost. Jeho úkolem je zprostředkovaně jako místodržící panovat nad zvířaty, to znamená, že musí dbát o zachování a prospěch jemu svěřených, pouze propůjčených božích tvorů.

Klíčem k interpretaci starozákonního modelu vztahu člověka a jiných stvořených bytostí je zde užité sloveso va-jirdu, běžně překládané ať panují, nebo ať vládnou. Pakliže je však kořen tohoto slovesného tvaru RDH, jde o význam šlapat, (například v biblické knize Jóel 4, 13), pošlapat, ovládnout, tedy člověk smí, ba dokonce má, opravdu uplatňovat brutální nadvládu.

Člověk drtící ostatní živé bytosti se podobá vyobrazení pohanských bohů dupajících po nepřátelích. Válečné vyobrazení božstev Nergala či Marduka však můžeme těžko nazývat obrazem božím, o kterém čteme v Tóře. A výraz značící potupu a zkázu vůbec neodpovídá radostnému aktu stvoření. Má snad člověk jako špatný správce bojovat s tvory a porážet v nenávistném zápase bytosti, které Stvořitel, jejich jediný vlastník, potěšeně nazval dobrým dílem? (Genesis 1, 25)

Jinou etymologii ovšem nabízí slavný středověký komentátor svatých textů Rabi Šlomo Jicchaki zvaný Raši. Podle něj jde o jiný kořen hebrejského slova jirdu, nikoliv RDH, ale JRD, tedy nikoliv šlapat, ale sestupovat dolů. Oba výklady jsou možné. Raši interpretuje sestup člověka mezi zvířata jako důsledek jakéhosi zpustnutí, barbarizace, jako odklon od poslání být obrazem božím, jako zradu boží podoby: „Výraz (jirdu) má význam „vládnout“ i význam „sestoupit“. Je-li (člověk) spravedlivý, (spravedlivě) vládne zvířatům. Není-li spravedlivý, sestoupí mezi ně a zvíře ovládne jeho,“ píše učenec ve svém komentáři ke knize Genesis.

Raši ve svém výkladu spíše než na fyzický svět rozličných živočichů pomýšlel na etické a intelektuální zhrubnutí, na vítězství iracionálního, divokého pudu nad člověkem. V tom zůstává středověkým filosofem, je plně soustředěný na biblickou antropologii a etiku. Přijmeme-li však Rašiho etymologii, můžeme za slovesem jirdu vidět i další, a to zcela moderní smysl. Za termínem va-jirdu (a sestoupí) můžeme dnes číst pokyn k sestupu mezi zvířata, ke sklánění se k nim, k chození mezi ně po zemi, jak to my, moderní lidé, vidíme i u svatého Františka, který se sklání ke zvířeti stejně jako se Bůh sklání k člověku.

Manželé Babišovi mají Francii opravdu rádi – Andrej a Monika v Paříži (2018) (ČTK/AP/Kamil Zihnioglu)

Význam celého poslání člověka se tak pomocí nové interpretace posouvá od tradičního pojetí absolutní a kořistnické moci nad stvořením, vyjádřené zpupným šlapáním po nepřátelích, směrem k laskavé a pokorné péči o svět a jeho bytosti, k naplnění poslání být obrazem a podobou boží.

Významný židovský učenec naší éry říká: „Dnes víme mnohem více, než jsme kdysi věděli o nebezpečích pro ekologii Země při neustálém hledání ekonomického zisku. Ústní tradice při výkladu „neničte“ by nás měla nyní inspirovat. Měli bychom rozšířit naše obzory odpovědnosti za životní prostředí kvůli ještě nenarozeným generacím a kvůli Bohu, jehož hosty na Zemi jsme.“

Rabi Sachs odkazuje na Samsona Raphaela Hirsche a uvádí jeho výklad knihy Genesis. Známý verš: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby,“ interpretuje tak, že ono my, podivuhodný plurál, který mate generace vykladačů, znamená to, že Stvořitel tento poslední a riskantní krok stvoření konzultoval s přírodou:

„Protože člověk vyvine schopnost měnit a snad dokonce ohrozit svět přírody, Stvořitel se ptá, zda příroda takovou bytost schvaluje. Podmínkou souhlasu je, že člověk může používat přírodu pouze takovým způsobem, aby ji zušlechťoval a ne aby ji ohrožoval.“ (Jonathan Sachs, Environmental Responsibility. Shoftim 5775)

Z některých textů Starého zákona vyplývá, že si problematiky přílišného vyvyšování člověka nad zvířaty byli židovští pisatelé vědomi odedávna, v rabínské literatuře pak tento důraz sílil a během dějin ovládl židovské myšlení. Proč byl člověk stvořený poslední den až v předvečer šabatu? „Aby mysl člověka nezpychla, má mu být připomínáno, že komáři ho předešli v pořadí stvoření.“ (Talmud, Sanhedrin 38a)

Johana Hovorková, Milan Tesař, Veronika Kučíková, Dan Hrubý a Jaroslav Bican z nové redakce Týdeníku FORUM (Roam Black Černý a Michal Hošek)

Úděl synů lidských a úděl zvířat

Teprve moderní (či spíše postmoderní) doba však přinesla velmi vážné otázky ontologické rovnosti lidí a zvířat. Kniha Genesis začala být aktivisty a kritiky náboženství obviňována z toxického působení na vztah člověka a přírody v západních dějinách. Objevily se nároky na odmítnutí každé formy nadřazování lidského druhu a všech forem jeho vlády nad zvířaty jakožto morální nespravedlnosti.

V současné době však již není obtížné nalézt desítky, či spíše stovky publikací a článků, které analyzují bioetiku Bible, pokoušejí se z Písma dokázat jak oprávnění vladařského postavení člověka v přírodě, tak jeho pověření pečovat o živé bytosti v roli pokorného hospodáře.

Naše vnímání hodnoty zvířat je silně poznamenáno evropskou tradicí, jednak platonismem a jednak křesťanskou naukou o nesmrtelné duši, která se řeckou filosofií a gnostickým dualismem inspirovala. Úvahy o duši a její povaze se rozvinuly také v židovstvu zejména v souvislosti se spravedlností, které se člověk nemůže dočkat na tomto světě. Nalezneme je v deuterokanonických Knihách Makabejských, které popisují drastické osudy mučedníků pro víru.

S úvahami o nesmrtelné duši a jejím osudu po smrti těla se mezi křesťanskými filosofy objevila otázka, zda také zvířata mají nesmrtelnou duši a posmrtný život. Starý zákon ani deuterokanonické spisy však tuto otázku neřeší, otázku, zda i zvířata čeká vzkříšení, zde nenalezneme. Pojetí duše je v Bibli zcela jiné než u Platóna. Biblické knihy, ani pozdější rabínská tradice, která se již životem lidského individua po smrti dosti podrobně zabývala v souvislosti s úvahami o odměně nebo trestu, nikdy nešly tak daleko, aby zvířatům upřely vnímavou duši a právo na spravedlivé a laskavé zacházení.

O zvířecích rozumových schopnostech panovala nejistota ještě ve středověku a v raném novověku. Otázku o zvířecí inteligenci a o tom, jak lze chování zvířete díky výcviku přiblížit člověku a naopak, že se člověk mnohdy chová jako impulzivní zvíře, ukazuje adaptace Ezopovy bajky. K židovskému učenci Moše ben Majmonidovi přišlo několik filosofů a ti mu řekli, že mohou změnit povahu kočky, totiž vycvičit ji tak, aby byla stejně laskavá a zdvořilá jako lidská bytost, čímž by se z kočky stal oddaný komorník. Moše tvrdil, že změnit přirozenost kočky je nemožné. Mudrci tedy po celé týdny trénovali kočku. Nastrojili ji do oblečku a naučili ji, aby hosty uvedla na jejich místa u stolu, aby držela pohár a aby sloužila lidem při stole. Kočka se skutečně chovala jako vzorný komorník.

Knihy Free Czech Media (FCM)

Pak filosofové pozvali Mošeho, aby mu ukázali své úspěchy a dokázali mu, že je možné vycvičit zvíře tak, aby zcela přijalo lidské způsoby. Kočka Mošeho uctivě pozdravila a odvedla jej na jeho místo. Když Moše usedl, vytáhl z kapsy krabičku. V ní byla myš a Moše pustil myšku na podlahu. Kočka najednou zapomněla, že je komorníkem, a vrhla se za myší.

Moše se obrátil k mudrcům a řekl: „Kočka je kočka a vždy bude kočkou.“ Příběh je však následně relativizován, rozdíl mezi kočkou a člověkem není velký a spočívá jen v kultivaci: v člověku dřímá skryté zvíře, neboť jistý Efron se při následném pokusu vrhl na peníze stejně dychtivě jako kočka na myš. (Frand, Yissocher. The Final Test. Parshas Chayei Sarah) Nakonec tedy rozdíl mezi člověkem a zvířetem není až tak propastný.

Laskavé zacházení se zvířaty se v židovské tradici stalo měřítkem pravé zbožnosti a spravedlnosti. Zvířata jsou stejná Boží stvoření jako lidé a lidstvo nese odpovědnost za jejich blaho. Nebesa projevují soucit pouze s těmi lidmi, kteří projevují soucit se zvířaty.

„Rabi Jehuda ha-Nasi pozoroval tele, které bylo vedené na jatka. Zvíře se oddělilo od stáda a s nářkem se ukrylo pod pláštěm Rabi Jehudy. Ale Jehuda je odstrčil a řekl: „Jdi, to je tvůj osud.“ V nebesích si řekli: „Protože neprojevil soucit, přinesme mu utrpení.“ Po tomto činu trpěl Rabi Jehuda řadou bolestivých nemocí. Jednoho dne služebná zametala Jehudův dům a chystala se vymést několik mláďat lasičky, která našla na podlaze. Jehuda řekl své hospodyni: „Nech je být, vždyť je psáno: „Hospodin je ke všem dobrotivý, nade vším, co učinil, se slitovává,“ (Žalm 145, 9). Nato v nebesích hovořili o Jehudovi: „Protože prokázal soucit s těmito zvířátky, budeme mít soucit s ním,“ a byl vyléčen ze své nemoci.“ (Talmud, Bava Mecia 85a)

Tradiční výklad k biblické knize Exodus zmiňuje jakýsi test nebo zkoušku, která prověřila Mojžíšovy kvality jako budoucího zachránce Božího lidu. Mojžíšovi byl svěřen Izrael poté, co se osvědčil jako pastevec ovcí: „Jednou když Mojžíš, náš Učitel, pečoval o ovce svého tchána Jitra, jedna z ovcí utekla. Mojžíš za ní utíkal, dokud nepřišel na stinné místo. Tam jehně nalezlo nádrž a začalo pít. Když Mojžíš přistoupil k beránkovi, řekl: „Nevěděl jsem, že jsi utekl, protože jsi měl žízeň. Jsi tak vyčerpaný.“ Potom si položil jehně na ramena a přinesl je zpět. Svatý Požehnaný pravil: „Protože chováš k ovcím lidských bytostí tak nepřekonatelnou lásku, přísahám při svém životě, že budeš pastýřem mých ovcí, Izraele.“ (Exodus Raba 2, 2)

Tisková konference Andreje Babiše a Viktora Orbána v Ústí nad Labem (29. 9. 2021) (ČTK/Hájek Ondřej)

Křesťanští exegeti upadli do pasti složitých filosofických otázek, které jim zkomplikovaly úvahy o hodnotě zvířecí duše a zvířat vůbec. Řecké myšlení inklinovalo k jasně vymezeným formulacím a jednoznačným pojmům. Když bylo řečeno, že zvířata nemají nesmrtelnou duši, již bylo obtížné obhájit jejich autonomii a postavit hráz jejich vykořisťování a týrání.

Z řecké a křesťanské tradice převzali tento utilitární přístup osvícenci a posléze ateisté, kteří si z křesťanství vybrali nejen dobré dědictví, ale i striktní a omezený výklad Genesis, z něhož vyvozovali právo panovat nad přírodou až k jejímu úplnému zničení.

Ne nadarmo se v moderní rétorice od osvícenství přes průmyslovou revoluci až po bolševický teror objevují sousloví boj s přírodou, vítězství nad přírodou, zkrocení divočiny a podobně. Ještě dnes nalézáme dělení zvířat na takzvaně užitečná a škodlivá. Ta škodlivá je pak přípustné všemožně hubit, užitečná vykořisťovat.

Židé i křesťané však mají společnou Bibli, kde sama Moudrost hovoří: „Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný: Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí. Vše spěje k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací. Kdo ví, zda duch lidských synů stoupá vzhůru a duch zvířat sestupuje dolů k zemi?“ (Kazatel 3, 19-21)

Říjen je měsíc, kdy si připomínáme svatého Františka, ale také měsíc, v němž Karel Čapek oslavil zvěř vysokou i černou. Připomeňme si naše spolustvoření a buďme k nim laskaví.

Mgr. Věra Tydlitátová, Ph.D. je religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie. Působí na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]