Smysl existence Institutu Václava Klause je opakovaně potvrzován novými a neotřelými zjištěními zásadní povahy. Jiří Weigl na stránkách této „prestižní“ instituce konstatoval, že televizní projev premiéra Fialy k národu potvrdil formou i obsahem, že se poměry u nás nevyvíjejí dobrým směrem. A proč? Weigl na to přišel, protože je Fiala jako Putin.
Weigl vypozoroval, že hlavní média, především veřejnoprávní, „umožňují premiérovi komunikovat s veřejností imperátorským stylem“, tedy nikým nepřerušovanými sólo monology. To prý nebylo nikdy umožněno nikomu z jeho polistopadových předchůdců. Klausův muž též soudí, že je to „projev totálního propadnutí politickému aktivismu ze strany médií“, která se vědomě a aktivně účastní politického boje.
Pak to klíčové odhalení. Fiala se tak podle Weigla charakterem a atmosférou svých projevů podobá údajně svému nenáviděnému protivníkovi Vladimiru Putinovi, na kterého prý svaluje všechny problémy a potíže světa i naší země. Weigl jako jediný rozdíl vidí, že Fiala na rozdíl od ruského vládne nic nového ani důležitého neříká.
Je zvláštní, že osoba v jistém postavení, jakou Jiří Weigl byl, a tak nějak je, žije v takové informační bublině. Petr Fiala chodil běžně do televizních debat, zatímco Vladimir Vladimirovič Putin si jako strategii zvolil i během volebních kampaní zásadně do žádných nechodit. Andrej Babiš, jehož existenci mohl pan Weigl jistě zaznamenat, dělal všechno možné, aby se nějaké diskusi před kamerami vyhnul. Když už se ho povedlo někam dostat, pokoušel se okamžitě opanovat prostor svým nesouvislým tokem řeči.
Ještě by mohl pan Weigl vysvětlit, proč najednou vadí nějaký putinovský „imperátorský styl“. Václav Klaus měl pro ruského vládce vždycky pochopení, dostal od něj vyznamenání, jezdil na akce pro užitečné idioty, které pořádal na Rhodosu Putinův blíženec Vladimir Jakunin.
Těsně po únorové invazi byl ještě Václav Klaus v jistém šoku a zareagoval ukřivděně a přesně ve stylu Alexandra Dubčeka. „A tohle udělali mně,“ naříkal Dubček po vpádu vojsk. Klaus litoval víc sebe než Ukrajince. Teď už je to ale v pořádku. Putinovi patolízalové bojují za mír, dožadují se diplomatických jednání, varují před rusofobií, vyzývají k „realismu“, odhalují válkychtivé jestřáby (ale ne v Rusku) a za původce zla považují Západ, který nepochopil ruské obavy z obklíčení.
Chtělo by se říct, že je to taková labutí píseň lidí, kterým se zhroutil jejich myšlenkový svět. To by ale bylo příliš vznešené. Je to spíš skuhrání havranů, kterým historie přistřihla křidélka.