Ředitel WHO Tedros Adhanom Ghebreyesus FOTO: ČTK/AP/Valentin Flauraud
FOTO: ČTK/AP/Valentin Flauraud
Z hlediska publicity spatřovala Čína v koronaviru zpočátku především problém. Cokoliv, co může narušit obraz dobře organizované moderní země, který se komunisté z Pekingu snaží již léta ve světě vybudovat, se prostě nehodí. Když ale epidemie přerostla za hranice Číny, pochopili soudruzi, že každý problém znamená zároveň příležitost. Svůj přístup k novému viru teď vydávají za vzor pro svět a důkaz výhod čínského systému. V tom jim bohužel ochotně pomáhá i Světová zdravotnická organizace (WHO).
Zatloukat, zatloukat, zatloukat
V podstatě všechny nedemokratické režimy jsou založené na lži a propagandě. Za předpokladu, že režim není udržován silou zvenčí, potřebuje vládnoucí klika loajalitu alespoň části populace. Pokud má jako Čína, stejně jako dříve SSSR, i ambice na mezinárodním poli, pak je růžový obrázek o výkonnosti diktatury významným prvkem veřejné diplomacie vůči občanům cizích států.
Proto je většinou prvním instinktem takových režimů problémy tutlat. Před výbuchem v Černobylu došlo v Sovětském svazu k celé řadě vážných nehod jaderných reaktorů stejného typu, a to včetně částečného roztavení jádra prvního černobylského reaktoru v roce 1982. Byly však tak dobře utajeny, že o povaze nehody v roce 1982 nevěděli ani sami operátoři reaktoru, kteří v ten den nebyli ve službě.
Čína s tím má ostatně také bohaté zkušenosti. I když se to může zdát neuvěřitelné, její reakce na epidemii SARS v letech 2002–2003 byla ještě horší než nyní v případě viru COVID-19. Tentokrát se Peking rozhodl potíže nakonec přiznat a sdílel i důležitá zjištění o genetické informaci nového viru. To vše ale bohužel až po minimálně třech týdnech zapírání a perzekuce těch, kteří na vážnost situace upozorňovali.
Informace a nákup roušek vykoupené servilitou
O to větším překvapením se může zdát, že šéf Světové zdravotnické organizace stál od začátku na straně Číny. Chválil ji za její otevřenost, která ale přišla až v době, kdy už se první nakažení objevili mj. v Japonsku, Jižní Koreji, Thajsku, na Tchaj-wanu a v USA. Ještě na konci ledna WHO doporučovala neomezovat letecké spojení s Čínou.
Tím paradoxnější pak byla skutečnost, že jelikož WHO Tchaj-wan oficiálně považuje za součást Číny, byl podle jejích oficiálních materiálů stejně rizikovou oblastí jako epicentrum nákazy, čínská provincie Chu-pej. Vláda v Tchaj-peji přitom nákazu zvládala zbrzdit bez drakonických opatření, která byla v Číně nutná i kvůli ohromné prodlevě způsobené utajováním.
Generální ředitel WHO Tedros Adhanom Ghebreyesus přesto chválí přístup Číny a hlásá do světa, že prý díky drastickým opatřením Pekingu získal svět měsíc navíc. Přitom komunistický režim v čele s prezidentem Si Ťin-pchingem naopak klíčové informace minimálně tři týdny zadržoval a ulehčil tak šíření nákazy do světa. Důvod, proč se dr. Tedros Adhanom snaží Číně lichotit, může být podle některých v tom, že konfrontační přístup by nejspíš sdílení informací zastavil úplně.
Veden podobnou logikou vyzývá u nás například europoslanec Jan Zahradil k tomu, abychom komunistický režim moc nekritizovali, protože by nám mohl přestat prodávat roušky, respirátory a testy. I kdybychom na to z pragmatických důvodů přistoupili, pak je nasnadě místo sbližování s Říší středu, která vyžaduje servilní obdiv, naopak usilovat o to, abychom se už nikdy nedostali do situace, kdy jí budeme muset poklonkovat.
Chceš-li s vlky býti…
Ředitel Světové zdravotnické organizace tak možná je v prekérní situaci. Nemůže říct, co si myslí, protože by riskoval, že rozezlení satrapové v Pekingu by s ním už nechtěli spolupracovat, a to nejenom v tomto případě, ale ani při budoucích epidemiích. Ostatně význam dobrých vazeb na ty, kdo mají moc, pochopil Tedros Adhanom už za svého působení v Africe.
Nedá se mu upřít, že dosáhl mnoha hmatatelných zlepšení především v dostupnosti základní a preventivní lékařské péče. Zároveň je ale třeba přiznat, že za možnost měnit věci k lepšímu a zachraňovat životy zaplatil přímým či nepřímým spojenectvím s dosti odpudivými lidmi a režimy. Například bývalého zimbabwského diktátora Roberta Mugabeho tak jmenoval velvyslancem dobré vůle.
Tedros Adhanom čelil podezření, že jako ministr zdravotnictví své domovské Etiopie zatajil několik epidemií cholery. V roce 2007, kdy tento úřad zastával, tak třeba odmítl sdílet s OSN výsledky testů obětí a navzdory tomu, že všechny okolní země hlásily výskyt cholery, etiopské úřady nákazu touto chorobu do úmoru popíraly.
Možná je to skutečně tak, že jak tehdy, tak dnes je dr. Tedros Adhanom v postavení, kdy pro udržení alespoň základní spolupráce musí lidově řečeno držet hubu a krok. Jisté je ale to, že WHO pod jeho vedením nezaslouženě chválí Čínu a naopak zamlčuje zkušenosti a úspěchy Tchaj-wanu a Jižní Koreje v boji s epidemií COVID-19. Také bychom si měli uvědomit, že na rozdíl od mezinárodních institucí se Česká republika může osvobodit od závislosti na Pekingu, a tím od nutnosti podlézat tamním komunistům.
Čína se momentálně chová jako soused, jehož hořící kůlna nám zapálila dům. Za zapůjčení žebříku, který potřebujeme k záchraně lidí, již uvízli na střeše, si nejenom nechá zaplatit, ale ještě po nás vyžaduje slova uznání. Měli bychom se co nejvíce snažit, abychom na libovůli někoho takového byli napříště závislí co nejméně a ideálně vůbec.
