Nizozemský politik Geert Wilders (Strana pro svobodu) FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Zatímco v českých parlamentních volbách populističtí nacionalisté triumfovali, Nizozemci je ve středu vykázali do patřičných mezí. Strana pro svobodu (PVV) Geerta Wilderse, která v Evropském parlamentu zasedá po boku ANO a Motoristů v proruské frakci Patrioti pro Evropu, ztratila od posledního hlasování bezmála sedm procent hlasů a jedenáct poslaneckých mandátů.
V celkovém počtu hlasů se navíc PVV propadla až na druhé místo, ačkoli nesmírně těsně – o dvě desetiny procentního bodu. Nečekaným vítězem předčasných voleb se stali progresivní a proevropští liberálové ze strany Demokraté 66 (D66), jejichž lídr a někdejší ministr pro energetiku Rob Jetten s největší pravděpodobností nastoupí do úřadu ministerského předsedy.
„Ukázali jsme nejen Nizozemsku, ale i celému světu, že je možné porazit populistická a krajně pravicová hnutí,“ radoval se po ohlášení výsledků 38letý Jetten, který zazářil zejména v předvolebních debatách a bývá svým mladistvým charismatem přirovnáván k americkému exprezidentovi Baracku Obamovi. „Miliony Nizozemců otočily list a rozloučily se s politikou negativity, nenávisti a nekonečného volání ‚Ne, to nejde‘.“
Pro Wilderse jde o zklamání – vždyť letos v létě opustil pravicovou vládní koalici v naději, že ještě posílí svoje politické postavení a tentokrát si na partnerech vynutí premiérskou pozici, která mu byla po vítězství v roce 2023 upřena. Namísto toho znovu usedne v opozici a Nizozemsko nejspíš čeká široká středová vláda složená ze stran jednoznačně podporujících Ukrajinu.
Vítězové a poražení
PVV není jedinou stranou, která v předčasných volbách utrpěla ztráty. Oslabila i všechna ostatní uskupení, která se spolu s ní podílela na konzervativní a přísně antiimigrační vládě dosluhujícího premiéra Dicka Shoofa. Z politické scény zcela zmizela křesťansky orientovaná Nová společenská smlouva (NSC), která přitom v posledních volbách skončila na třetím místě.
Od té doby se však vnitřně rozložila a letos NSC volilo pouhých 0,38 % lidí. Nezíská kvůli tomu ani na jediného poslance, což je v nizozemském volebním systému bez jakékoli uzavírací klauzule krajně neobvyklé. Do dolní komory parlamentu se stejně jako v roce 2023 probojovalo celkem patnáct politických stran včetně uskupení zaměřených na obhajování zájmů důchodců a muslimů nebo práv zvířat.
Euroskeptické Hnutí zemědělců a občanů (BBB), které ještě před dvěma lety nečekaně ovládlo provinční volby, se propadlo na necelá 3 % hlasů, a liberálové z tradiční vládní Lidové strany pro svobodu a demokracii (VVD), ztratili procento podpory a dva poslanecké mandáty. Alespoň si však navzdory předpokladům udrželi pozici třetí nejsilnější strany v parlamentu a opět se bez nich neobejde příští vláda.
Ztráty nicméně zaznamenala i nejlevicovější část dosavadní opozice: Socialistická strana (SP) a spojenectví Zelených a labouristů (GL/PvdA), jejichž lídr a bývalý eurokomisař Frank Timmermans si dlouho pomýšlel na premiérské křeslo. Místo toho musel po nepřesvědčivém výsledku rezignovat a nejspíš definitivně zamířit do politického důchodu. Znovu naopak posílili konkurenti Wildersovy PVV na populistické pravici: konspiračními teoriemi posedlé Fórum pro demokracii (FVD) a o něco serióznější Správná odpověď 2021 (JA21) vytvořená odpadlíky z FVD.
Podpora stran nepřátelsky naladěných vůči hlubší evropské integraci nebo Green Dealu a kritických vůči imigraci se ve skutečnosti od posledních voleb v podstatě nezměnila a stále jde zhruba o třetinu nizozemských voličů. Část z nich ovšem viditelně ztratila důvěru ve Wilderse, který promrhal příležitost se domluvit s ostatními podobně naladěnými stranami a namísto toho při první příležitosti pravicovou vládu svrhl.
Ze střednědobého hlediska to pro 62letého matadora nizozemské politické scény může znamenat zásadní problém a nedá se vyloučit, že bude dříve nebo později vystřídán mladšími politiky, ačkoli to rozhodně nebude uvnitř PVV. Tato strana je totiž unikátní tím, že kromě Wilderse formálně nemá vůbec žádné další členy.
Složitá vyjednávání
Geert Wilders se tentokrát po volbách ocitl v roli politického vyvrhele, se kterým další uskupení nehodlají spolupracovat. Jeví se proto pravděpodobné, že D66 povede vládu rozkročenou do levého i pravého středu, která se bude opírat o VVD, křesťanské demokraty (CDA) a zeleno-labouristickou alianci GL/PvdA, jež se stává Timmermansovým odchodem pro ostatní o něco přijatelnějším partnerem.
Mezi stranami předpokládané budoucí koalice panují značné ideologické rozdíly, spojuje je ovšem důvěra v pevné nizozemské ukotvení v Evropské unii a Severoatlantické alianci, stejně jako neoddiskutovatelná podpora Ruskem napadené Ukrajiny. Pravděpodobný příští premiér Rob Jetten se ostatně hned po volbách nechal slyšet, že Evropa musí „za každou cenu porazit Putina“ a zavázal se „stát vždycky na straně ukrajinského lidu“.
Jak už se ale stalo nizozemskou tradicí, dají se očekávat složitá a dlouhá koaliční vyjednávání, které po posledních volbách trvala více než půl roku. Komplikované bude zejména hledání shody mezi GL/PvdA a VVD, která se proti labouristům a zeleným hlasitě vymezovala v kampani a do vlády by raději přibrala JA21.
Pokud by se jí to podařilo prosadit, pro Ukrajinu by to nebyla dobrá zpráva: politici z této strany mimo jiné před volbami podobně jako Wilders odmítali ukrajinské členství v EU a NATO a označovali napadenou zemi za „součást ruské sféry vlivu“. Jde nicméně o méně pravděpodobnou variantu, protože vládě s JA21 by těsně chyběla většina v obou komorách parlamentu.
