Yusra Mardini: Olympiáda je jedinečný zážitek, stejně jako plavat o holý život

origo.hu

Yusra Mardini | FOTO: origo.hu

Teprve 18letá syrská plavkyně Yusra Mardini se do Německa dostala jako uprchlík. Nyní pod olympijskou vlajkou nastupuje k soubojům na olympiádě v Riu. Jak to dokázala, zajímalo v Berlíně žijící novinářku a dokumentaristku Boryanu Ivanovou, která připravila následující rozhovor pro deník Die Zeit. Rozhovor vyšel jako součást projektu 10 po 8, v němž píší ženy o ženách.

Yusro, říkala jste mi, že máme na rozhovor jen málo času. Nacházíme se v plavecké hale vedle berlínského olympijského stadionu, kde trénujete. Je 9 hodin, právě jste vylezla z bazénu a hned musíte do školy. Jak jste se dostala do Německa?

Minulý rok v srpnu jsem se svou rodinou opustila Damašek. Se svými sestrami jsem odjela do Turecka. Na pobřeží u Izmiru nás převaděči odvedli do lesa. Zanechali nás tam a objevili se teprve po třech dnech. Mysleli jsme si, že tam umřeme. Neměli jsme nic k jídlu a pití. Vše, co nám zbylo, byla čokoláda. Když se objevili pašeráci s člunem, začali jsme se radovat, ale zároveň jsme se obávali toho, co nás ještě čeká. Každý nám říkal, že se nejspíš utopíme. Čtvrt hodiny potom, co jsme odrazili od břehu, vypadl motor našeho člunu. Všichni začali křičet. Pomysleli jsem si, že teď přece nemůžeme zemřít, že musíme něco podniknout.

Moje starší sestra skočila do vody a začala náš člun táhnout. Po chvilce jsem skočila za ní. V tu chvíli jsem nemohla myslet, jen jsem kolem sebe viděla proplouvat svůj život. O tři hodiny později jsme dorazili do Řecka, k ostrovu Lesbos. Nikdo tomu nevěřil. Potom jsme prošli půlkou Evropy a nakonec skončili tady, v Berlíně. Nejdříve jsme ale byli s 400 dalšími lidmi ubytováni v uprchlickém táboře ve Spandau.

o2.pl

Jste jedna z deseti uprchlíků, kteří se olympiády v Riu zúčastní pod olympijskou vlajkou. Jak jste to dokázala?

V Berlíně jsem se náhodou dostala do styku s plaveckými sportovními oddíly. Nebylo to úplně jednoduché. Občas vstávám kvůli tréninkům v 5 hodin ráno . Trénuji každý den od sedmi do devíti, pak jdu do školy a potom ještě trénuji celé odpoledne od tří hodin. Některé dny se vracím domů až v devět. Chci hodně dosáhnout, tak se musím hodně snažit.

Co pro vás představuje plavání a co pro vás znamená účast na olympijských hrách?

Když neplavu, něco mi v životě chybí. Cítím se provinile. Pro mě je plavání úplně jiný svět. Při něm mohu ukázat, kdo doopravdy jsem. Když jsem se dozvěděla, že smím do Ria, skákala jsem radostí po celém domě. Vůbec ten pocit nedokážu popsat, bylo to fantastické. Věděla jsem, že na mě moji rodiče budou velmi hrdí. Na světě je 60 milionů uprchlíků a chtěla bych každého z nich učinit hrdým.

Proč se cítíte provinile, když neplavete?

Plavu z vášně. Ale teď to představuje daleko víc – mnozí mě pozorují a chtějí vidět, jak bojuju. Jsem kvůli tomu pod velkým tlakem, nechtěla bych ty lidi zklamat. Pro osmnáctiletou holku je to velká zodpovědnost. Zároveň vím, že nemohu všechna očekávání naplnit. Pro děvče ze Sýrie je plavání něco jiného než pro Evropanku. Mnoho Syřanů mě kritizuje, protože nosím plavecký úbor. Respektuji jejich názor a zároveň doufám, že mi rozumí – mám cíl, kterého chci dosáhnout, a nemohu se držet všech běžných pravidel.

Loni v srpnu jste plavala o svůj život, teď plavete na olympijských hrách. Dají se tyto situace srovnat?

Jsou zde jisté podobnosti. Olympijské hry jsou jedinečným zážitkem, stejně jako plavat o holý život. Zároveň je však obrovský rozdíl mezi štěstím a úspěchem a nebezpečím a smrtí. Když jsem vyskočila z gumového člunu, měla jsem velký strach, nevěděla jsem, jestli vůbec přežiju. Olympijská kvalifikace mi dodala hodně odvahy a inspirovala mnoho lidí – to je daleko lepší. Že zde dnes stojím, hraničí se zázrakem. Největší utrpení, které jsem ve svém životě zažila, mě dostalo sem. Občas člověku otevře život možnosti, které by nejméně čekal.

Už v Sýrii jste se sestrou byly známé plavkyně. Jak jste trénovaly v Sýrii?

S plaváním jsem začala už ve čtyřech letech. Zúčastnit se jednou olympiády bylo vždy mým snem. V Sýrii jsem mohla trénovat pouze jednou denně a od začátku války jsme často ani k bazénu nedošli, protože cesta byla rozbombardovaná a neprůchodná. Ve střeše plavecké haly zely díry. Když bazén zcela rozbombardovali, musela jsem přestat. Válka je strašná, ale mohla jsem uprchnout a nyní jsem dostala šanci splnit si svůj sen. Myslím si, že když se nevzdáme, život nás odmění.

Jakou roli hrál při integraci v Německu sport?

Život uprchlíka byl zpočátku hodně tvrdý. Každý si myslel, že uprchlíci nic nedělají. Bydlela jsem v domově se stovkami jiných lidí. Bylo těžké dát o sobě vědět a získat šanci. Ale mnozí z nás to vydrželi a začali nový život. Za to, co a kde jsem dnes, vděčím sportu. Žiju úplně normální život – moje rodina žije v bytě, chodím do školy a na trénink. Ve vodě nejsem Syřanka ani Němka. Tam se počítá jen můj um a tam mohu ukázat, jakou mám cenu. Mám plné zuby toho být označována jako uprchlík. Považuji se za plavkyni – hotovo! Někdo se mě zeptal: „Jak se jako uprchlík cítíš ve vodě?“ Ta otázku mi opravdu přišla úsměvná. Myslím jen na to, jak rychle plavu. Víc mě nezajímá.

■ ■ ■

Yusra Mardini vyhrála rozplavbu hned prvního olympijského závodu, ve kterém v Riu startovala. Do finále na 100 metrů motýlku se však nedostala. Celkově končila na 41. místě. Na olympiádě v Riu ji můžete spatřit ještě ve středu 10. srpna v závodu na 100 metrů volným stylem.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner