V posledních dnech ovládla naši veřejnou debatu denní témata jako koronavirus, urážky, které chrlí pan Babiš na politiky domácí i bruselské, hrozící protržení řecké bariéry proti migraci. Nechci je bagatelizovat. Jen by se pro ně nemělo zapomínat na zásadní problémy, které otřásají českou společností. Proto jsem napsal tyto řádky.

Poznámky k rozhovoru s Danielem Kroupou z 2. 3. 2020

V naší zemi se zrodila jakási nespokojenost s politickou situací. Její hloubku a šíři pozorovatelé poněkud přeceňují. Průzkumy veřejného mínění, např. ten z CVVM z 24. února t. r., jsou v této věci zdrženlivější (při tom, jak to dnes u nás vypadá, je třeba průzkumy veřejného mínění brát s jistou rezervou, ale pořád se asi nedá říci, že by byly docela vycucány z prstu). Tak či onak, nespokojenost tu je, musí se s ní počítat, a hlavně, je to proti prvním letům Velké protikorupční revoluce příjemná a pozitivní změna.

Ukazuje se, že přitom existuje jakási základní shoda mezi mnoha lidmi. I kdyby mělo CVVM pravdu, je podpora 32 % lidí pro demonstrace Milionu chvilek poměrně dostatečná. Opravdová, politicky artikulovaná, a tedy taky relevantní shoda a skutečný politický program však mohou vzniknout jen na základě veřejné diskuse, k níž patří i spory. V pluralitě, nikoli v jednotě je síla demokracie, kterou bychom u nás měli obnovit.

Něco, z čeho se dá vyjít, tu už je: v prohlášení Milionu chvilek, vydaném před demonstrací z 1. března t. r., se praví: „Čtyřkoalice ANO + SPD + KSČM + HRAD za asistence části ČSSD („asistence“ a „části“, to je ovšem k ČSSD hodně ohleduplné, pozn. bd) postupně systematicky rozkládá důležité demokratické instituce…“ A jeden z příkazů v podtitulu zní: „Postavme se rozvratu institucí.“

Rád bych k takové diskusi přispěl sám za sebe čtyřmi poznámkami k rozhovoru, jejž v souvislosti s demonstrací poskytl deníku FORUM 24 filozof a nezávislý publicista Daniel Kroupa (Daniel Kroupa taky na demonstraci jako první řečník vystoupil, takže lze vycházet i z toho, co tam řekl).

1.

Takže cituji: „Bohudík nedošlo v Česku k tak významným zločinům jako na Slovensku“ (a Daniel Kroupa odkazuje na korupční struktury, jež tam zasáhly až do vlády). Je to trochu podobné jako poukazy, že zatím nejsme ještě tak hluboko jako Poláci a Maďaři. Na Slovensku je situace lepší než u nás v tom významném smyslu, že pan Fico a jeho Smer neovládají ani (setrvale) prezidentskou funkci, a teď už ani parlament. Tedy exekutivu ani legislativu. Jenže: co je to OĽaNO, co je to SME RODINA? A jaká vlastně bude pozice prezidentky Čaputové poté, co koalice, s níž byla spojena, se do parlamentu nedostala? A vůbec, co vlastně bude paní Čaputová prosazovat teď, v docela nové situaci? Tedy stručně řečeno: je jasné, kdo prohrál, ale už daleko méně, kdo vlastně vyhrál.

U nás je teď situace mnohem přehlednější v tom nejhorším slova smyslu. Ve „Velké protikorupční revoluci“ se spojili žurnalisté a aktivisté „občanské společnosti“ (zkráceně Pravda a Láska), frustrovaní prokurátoři a policisté a ČSSD, schopná tehdejší slabou Nečasovu vládu skoro úplně paralyzovat, ale neschopná ji odstavit od vlády. A ti všichni vybojovali nad dosavadní vládou (a nad „tradičními“, „standardními“ stranami) drtivé vítězství – ovšem ne pro sebe, ale pro Babiše, Zemana, Okamuru a Filipa, tj. pro Nové pořádky, které nahradily polistopadovou demokracii. Ta měla spoustu chyb (demokracie mívají chyby). Zároveň byla reformovatelná. Rozvášnění revolucionáři ji místo toho rozmlátili na cucky a otevřeli dveře Novým pořádkům podobně, jako kdysi francouzští revolucionáři otevřeli dveře Napoleonově samovládě.

Daniel Kroupa má pravdu (tedy má „skoro pravdu“), když říká, že problém, který máme, je podobný tomu z roku 1948 (zmínil to i v projevu na Staroměstském náměstí). Je totiž třeba doplnit, že nešlo jen o únor 1948, ale o celou skoro tříletou (1945-1948) postupnou kapitulaci nekomunistů, kteří (jistě pod tlakem, a to o hodně větším, než jaký vyvíjejí dnes Nové pořádky) souhlasili s podstatným omezením politické plurality, s odbouráním základních občanských práv a svobod (včetně práva vlastnit a svobody podnikat) pro celé milionové skupiny obyvatelstva (komunisté po puči tento rámec vlastně jen ještě rozšířili).

Neuvažujme tedy o tom, v čem to u nás pořád ještě jde. Byli bychom na tom podobně jako ten nešťastník z anekdoty, co padá ze stého patra mrakodrapu a je teprve u dvacátého. Je to nechumelismus, který se nevyplácí.

2.

Shromáždění Milionu chvilek podle Daniela Kroupy vytvářejí „soustavný tlak na politiky“ a „zejména vyvíjejí tlak na demokratické politické strany, aby se sjednotily“. „Pokud se nevytvoří po krajských volbách jednotný demokratický blok, který by měl šanci ve volbách, je třeba vytvořit nové široké hnutí, jako bylo Občanské fórum.“ Pan Kroupa by uvítal, kdyby se „vynořily nové silné osobnosti“, a nevylučuje, „že by se mohly v tomto hnutí angažovat i současné demokratické politické strany, které samy nedokážou najít vnitřní sílu se spojit“ – „může vzniknout společná kandidátka, na které by byli jejich členové“. Navíc se mu líbí „mnozí lidé, kteří se angažují v různých veřejných iniciativách a dozráli již do věku, kdy by mohli přestoupit do politiky“. A konečně, „nikde není řečeno, že právě z lidí, kteří se účastní těchto demonstrací, nemůže vzniknout nové politické hnutí“.

To je velmi ctižádostivý projekt Občanského fóra č. 2 (pan Kroupa na OF přímo odkazuje). Mohlo by spolknout i použitelné části „tradičních“, „standardních“ politických stran (v pozadí s výmluvným náznakem, že pokud se budou cukat, může to jít i bez nich). Je to pokus provést jaksi v obráceném gardu to, co se stalo v prvních polistopadových letech, kdy se díky podpoře veřejnosti a vzhledem k příznivým zahraničněpolitickým okolnostem podařilo nakonec vytvořit z „rybí polévky“ OF znovu „akvárium“ politických stran; jistě s velkými chybami, demokracie, jak už bylo řečeno, chyby má. Dnes, poté, co řada rybiček v akváriu je ve stavu dejme tomu připochcíplém a pole ovládli nelítostní predátoři, má být provedena transformace opačným směrem. Přitom chybí polistopadová euforie a chybí i příznivé mezinárodněpolitické okolnosti z přelomu 80. a 90. let. Nejsme v roce 1989. Nevycházejme z falešných analogií, když nadto má jít o událost obrácenou naruby.

3.

Daniel Kroupa upozorňuje, že to, co se děje v dnešní společnosti, je do určité míry podobné tomu, co se dělo v roce 1948. A v té souvislosti zmiňuje Masarykovu myšlenku, že proti společenskému zlu by se mělo vystupovat ve chvíli, dokud je ještě malé, a tedy zvládnutelné. Až bude velké, nebude možné se mu ubránit. Myslím, že by bylo dobré, kdyby to pan Kroupa ještě rozvedl. Především, kdyby uvedl přesnou citaci z Masaryka i s odkazem. A dále, Masaryk sem, Masaryk tam, toto tvrzení je nesmyslné. Proti zlu je třeba bojovat nejen, když je ještě malé, ale vždy. Je pouze příjemnější bojovat, když je ještě malé a má to víc šancí. Vážím si přitom lidí, jako byli např. v Německu za Hitlera sourozenci Schollovi nebo Dietrich Bonhoeffer. I když bych s nimi třeba v tom či onom nesouhlasil, ale nesouhlas je tu jen detail ve srovnání s tím hlavním: bojovali proti zlu, které bylo nikoli velké, ale přímo obří; museli vědět, že mají jen velmi malou šanci přežít, a obětovali život. A přitom to, co dělali, mělo smysl.

Tady je možné říci, aniž by to mělo přídech alibismu a nechumelismu: dnes v ČR jsme na tom (prozatím, přece jen) o dost lépe než oni. Važme si toho a nerozvíjejme podivné teorie o tom, kdy je třeba bojovat se zlem. Proti zlu je třeba bojovat teď, a velké je dnes tak akorát.

4.

A nakonec poznámka k veřejnoprávním médiím. Otevře se zřejmě už příští týden v Poslanecké sněmovně při volbě do mediálních rad. Je samozřejmě nutné a potřebné protestovat, jak jen to jde, proti volbě kandidátů, nominovaných Novými pořádky. Na druhé straně – zrovna Poslaneckou sněmovnu Nové pořádky už zcela spolehlivě ovládají. Ukázalo se to při volbě ombudsmana: poté, co neuspěla prof. Válková, hravě si prosadili JUDr. Křečka, který je stejný, ne-li horší než ona. Veřejnoprávní média mohou fungovat jen tam, kde je funkční politika, funkční demokratická politika. Projekt veřejnoprávních médií jako zbraně „občanské společnosti“ proti „politice“ je nesmyslný už proto, že nejvýznamnější součástí „občanské společnosti“ jsou demokratické politické strany. A kde neexistuje funkční demokratická politika, nemohou existovat ani funkční veřejnoprávní média.

Navíc ani soukromá média nemusí, ba nesmějí vypadat tak, jak vypadají média, která ovládá pan Babiš. Ani soukromá média nesmějí být zneužívána jako nástroj politicko-ekonomických útvarů, usilujících o monopol moci. Jenže tohle musí vědět především lidé, až půjdou k volbám. Pokud by se jim namlouvalo, že jde o to vytvořit jednotnou pevnou hráz „občanské společnosti“ proti zkorumpované a neschopné politice (což je mimochodem ryze revoluční projekt), skončí to jako obvykle v něčem, co s demokracií nemá nic společného – ať už jsou záměry takovýchto projektů jakkoli ušlechtilé. To, co se u nás děje od roku 2013, je toho pádným důkazem.