Džafar Panahí není jen režisér, je to symbol vzdoru. Zatímco jiní tvůrci při zákazu činnosti emigrují nebo zmlknou, Panahí udělal z represí svůj hlavní pracovní nástroj. Poté, co jeho film Drobná nehoda vyhrál loni v Cannes, byl Panahí v Íránu odsouzen k dalšímu roku vězení za „propagandu proti režimu“. Přestože byl v bezpečí v zahraničí na kampani k Oscarům, veřejně oznámil, že se po sezóně vrací do Teheránu, aby si trest odseděl. Je to politické gesto, ukazuje, že se režimu nebojí a odmítá exil.

Snímek Drobná nehoda představuje Panahího nejaktuálnější sondu do rozvrácené iránské společnosti. Ukazuje realitu státu, kde je každodenní život prosycen paranoiou a traumatem z věznic.

Dále čtěte

Ruské ztráty ohromují. „Vojáčci“ se zabíjejí navzájem i rukou velitelů. Umírají na nemoci a alkohol

Ruský analytik Alexandr Němec v článku na portálu kasparovru.com zmiňuje odhady obrovských lidských ztrát v…

Panahí má oficiálně zakázáno točit filmy už od roku 2010 (původní trest byl na 20 let). To, že od té doby natočil několik světově oceněných děl, je z pohledu teheránské justice neustávající kriminální činnost.

Realita je taková, že zatímco Panahí sbírá ceny, lidé kolem něj končí v celách. Letos v lednu byl zatčen jeho spoluscenárista Mehdi Mahmoudian, se kterým se Panahí seznámil právě během svého předchozího pobytu ve věznici Evin v roce 2022.

Točit filmy v Íránu bez vládního razítka je dnes extrémně nebezpečné. V Íránu neexistuje nic jako „nezávislá produkce“ v evropském smyslu. Každý řádek scénáře musí schválit ministerstvo. Panahí tuto hru odmítá hrát. Tím, že točí bez povolení, se automaticky stává „nepřítelem státu“ a natáčení musí značně uzpůsobovat.

Panahí točí většinou v jedoucích autech, využívá malé digitální kamery a telefony, které vypadají nenápadně a často točí v noci nebo v odlehlých venkovských oblastech, kde je dohled státu slabší.

Dále čtěte

Děkujeme, že jste s námi! Demokracii budeme společně bránit i letos

Vážení a milí čtenáři, nebyl to jednoduchý rok, zejména ne pro ty, kteří si přejí, abychom žili v civilizované, prozápadní…

Panáhí pracuje i se situací kolem ženského oblečení. Ve svých filmech nechává herečky hrát bez hidžábu, což je pro režim absolutní červená linie. Je to akt přímé občanské neposlušnosti, který by jakémukoliv jinému režisérovi vynesl okamžité zastavení natáčení a vězení pro celý štáb.

Panahí pochopil, že kamera je zbraň. Jeho filmy nejsou unikátní jen tím, že jsou „zakázané“, ale i tím, jak využívají realitu k boji. Když ho zavřeli doma, natočil film o tom, že nesmí točit (Toto není film). Když mu zakázali studio, udělal si studio z taxíku (Taxi Teherán).

Dnes je jeho pozice taková, že ho režim nemůže nechat tvořit, ale zároveň ho nemůže úplně „umlčet“, aniž by z něj udělal globálního mučedníka. Panahí tuto hranu testuje s každým dalším záběrem.