Z nové knihy Bohumila Doležala: Mír, který Evropa nezvládla

Attlee, Truman a Stalin během postupimské konference  (U.S. National Archives)

Attlee, Truman a Stalin během postupimské konference | FOTO: U.S. National Archives

Předsedovi Klubu na obranu demokracie a publicistovi Bohumilu Doležalovi v těchto dnech nakladatelství Argo vydalo novou knihu Češi, Evropa, smíření (k dostání zde). Deník FORUM 24 nyní přináší ukázku z této publikace s názvem Mír, který Evropa nezvládla. Bohumil Doležal jej publikoval v roce 2005 v MF DNES.

Od konce druhé světové války uplynulo dlouhých šedesát let. Kulaté výročí je vítanou příležitostí k velkolepým oslavám a okázalým pietním akcím. Jedna z nich proběhla nedávno v Osvětimi. Jejím nepsaným mottem bylo: nacismus a Osvětim se nesmí opakovat! To je pozoruhodné: žijeme pořád na konci toho strašného kataklyzmatu, nebo se k němu aspoň cyklicky vracíme. Jako by příšera, která byla v roce 1945 dobita, jen spala, jako by hrozilo, že se může každou chvíli probudit k životu a začít běsnit. Koho by bylo napadlo v roce 1875 organizovat celoevropskou oslavu konce napoleonských válek? Navíc s mottem: nikdy víc? V čem spočívá tahle odlišnost?

Jeden důvod je nasnadě. Druhá světová válka byla daleko strašnější než kterýkoliv předešlý válečný konflikt. Jednak vzhledem k vývoji vojenské techniky a způsobu vedení války, který do velké míry smazal rozdíl mezi vojákem a civilistou, mezi bojištěm a zázemím. Jednak, a to hlavně, vzhledem k tomu, že nacistické Německo, které válku rozpoutalo a mimořádně zákeřným a brutálním způsobem vedlo, včetně rozsáhlého vyvražďování civilního obyvatelstva podle absurdních rasových kritérií, byl zločinný stát, jaký v dosavadních dějinách lidstva neměl obdoby. Neměli bychom si však namlouvat, že toto vysvětlení je úplně vyčerpávající.

Je třeba především započíst také povahu míru, který následoval. Rituál okázalého potrestání Německa (a Němců) se záhy zhroutil. Jednotná spojenecká fronta se rozpadla a západní demokracie se octly pod ruským tlakem. Svět několik let balancoval na hraně dalšího konfliktu a jeho potenciálním bojištěm bylo (západní) Německo. Komunistické Rusko se ho chtělo zmocnit nebo je aspoň neutralizovat. Tím Německo získalo pro Západ klíčovou roli. A tak se potichu změnil jeho status: z poraženého se stal spojenec, z okupačních amerických, britských a francouzských jednotek garanti německé nezávislosti a demokracie. Německo bylo integrováno do demokratické Evropy a do atlantického společenství, získalo zpátky svou státnost, otevřel se prostor pro jeho politický a hospodářský rozvoj. Něco však zůstalo nedořečeno. Vzhledem  k okolnostem poválečného vývoje nebyla (a nemohla být) s Německem uzavřena mírová smlouva. Jeho nové postavení bylo dáno nezbytností. Západ ho najednou potřeboval, ale o jeho postavení v hierarchii západního světa měli jeho politici své představy – viz známý výrok prvního generálního tajemníka NATO lorda Ismaye o tom, že smyslem NATO je „držet Američany uvnitř, Rusy vně a Němce dole“ (Německo tehdy ještě nebylo členem NATO). Dlouhá léta bylo Německo fakticky jen poloprávným členem západního společenství. A je otázka, neplatí-li to v některých ohledech dodnes.

Této nedořečenosti a nedokonalosti využilo komunistické Rusko: západní imperialisté se spojují se (západo)německými revanšisty! Šikovná propaganda, která se opírala o neurčitost německého postavení a útočila zároveň na špatné svědomí západních zemí i na stres a strach z německé odvety, jaký panoval v středoevropských ruských koloniích, oslabovala vnějšího nepřítele a posilovala vnitřní jednotu rudého impéria.

KNIHU OBJEDNEJTE ZDE

Za druhé, je nutné vzít v úvahu charakter celého tohoto období mezi léty zhruba 1948 a 1989: říkalo se mu „studená válka“, ale válka v pravém slova smyslu to nebyla. Ruská společnost se ve chvílích smrtelného ohrožení dokáže bránit s obdivuhodnou statečností a vytrvalostí. Zároveň bohužel s železnou pravidelností produkuje nevýkonné autokratické režimy s velkými imperiálními ambicemi, při jejichž realizaci se agresivní chtivost druží s nezměrnou zbabělostí. Jakmile dal Západ Stalinovi jasně najevo, že je odhodlán se bránit, Rusové svou agresivitu nadále používali už jen jako tmel, který měl držet dohromady nesourodou říši, upevňovat vnitřní  kázeň a ospravedlňovat nevybíravý teror.

Ruský tlak působil jako pojítko i na demokratický Západ. Zároveň se Rusko čím dál tím více měnilo ve vypočitatelného protivníka, který Západu nebrání v hospodářském a politickém vývoji, naopak ho svou jinakostí a celkovou neúspěšností stimuluje. Železná opona, kterou Rusko „nezištně“ financovalo, byla mimo jiné i dokonalou bariérou proti nežádoucí migraci. Jistoty a stabilita poválečného uspořádání dostaly nakonec formu v politice „détente“. Když pak ruské komunistické dobrodružství skončilo na přelomu osmdesátých a devadesá-tých let směšnou katastrofou, při níž se veleříše sama od sebe sesypala (prozíraví lidé mohli už v roce 1945 poznat, že si Rusko vzalo záborem střední a jihovýchodní Evropy sousto, které je natrvalo nad jeho síly), začalo nepochybně mnoho lidí na Západě pociťovat jakousi „westalgii“, melancholickou vzpomínku na bezpečí a pohodlí stabilizovaného rozděleného světa. Světová válka byla pro západní společenství poslední krutou zkušeností. Naproti tomu období let 1815–1875, jež jsme použili pro srovnání a jako kontrast, bylo plné neklidu, krvavých zvratů, válek, revolucí, které chtě nechtě daly zapomenout na ukrutnosti a oběti napoleonských válek.

I proto druhá světová válka zůstává neustále „tou“ válkou. Svět (a zejména Evropa) se stále dělí na „vítěze“ a „poražené“, což zejména ve střední Evropě působí dosti schematicky: existují tu země, které byly s hitlerovským Německem ve skutečné válce a považují se oprávněně za její spoluvítěze (Polsko), dále Hitlerovy oběti (ČSR, Rakousko, přičemž samozřejmě mezi oběma těmito případy je rozdíl), země bojující postupně na obou stranách (Rumunsko, Slovensko) a Hitlerovi spojenci (Maďarsko, jemuž se manévr „včasného přeskočení na správnou stranu“ nepovedl). Nicméně je to situace, v níž dnes může polský parlament prakticky jednomyslně zavázat vládu, aby právem vítěze vymáhala na poraženém Německu válečné reparace, aniž by to v polské společnosti dalo podnět k nějakým pochybnostem.

Zároveň se neustále mluví o „hájení výdobytků druhé světové války“ a „nepřípustnosti přepisování historie“. Některé středoevropské země tak signalizují obavy z možných změn poválečného statu quo, který jim přinesl velké výhody, Západ to chápe a schvaluje vzhledem k potřebě klidu a z obav z destabilizace středoevropského regionu.

Výsledkem je nejistá stabilita, daná jakousi křečí, stresem a obavami. A minulost, k níž se Evropa takto neustále vztahuje, nabývá často podoby mlhavého mýtu.

Druhá světová válka je dosud zejména v našich končinách často vykládána jako konflikt, v němž se spojily síly Dobra (Spojenci), aby společně zničily nacistickou říši zla a její souputníky. Toto pojetí se pak bezprostředně po válce zhmotnilo v Norimberském procesu (triumf spravedlnosti nad bezprá-vím) a bylo vloženo do základů OSN (společenství světových demokracií, vzešlé z vítězství nad totalitou).

Pro pořádek nejdříve zdůrazňuji, že o zločinné povaze hitlerovského Německa jako hlavního viníka války nemůže být pochyb. Mluví se často, a nikoli neprávem, o tom, že ke vzniku druhého světového konfliktu významně přispěly nespravedlivosti spojené s uzavřením první světové války. Ty však nemohou v žádném případě sloužit jako alibi pro ty, kdo druhou světovou válku rozpoutali.

Pokud jde o síly Dobra, je to přece jen složitější. Británie a Francie byly vývojem v Německu zaskočeny a uchýlily se na čas k sebevražedné politice appeasementu. Amerika dlouho žila v iluzi, že se jí dění v Evropě bezprostředně netýká. Nakonec, aby mohly Hitlerovi čelit, musely se západní demokracie spojit se Stalinovou tyranií. Stalin se předtím celkem úspěšně pokusil s Hitlerem rozdělit o plody jeho dočasných úspěchů, Hitler ho však převezl a Rusko zákeřně přepadl. V této situaci bylo spojenectví západních demokracií s komunistickým Ruskem nutné a nevyhnutelné z prostého a dostačujícího důvodu: nic jiného jim nezbývalo. Bylo to však spojenectví zájmů, jako takové dočasné a smrtelné, a nikoli spojenectví zásad. Británie a USA sledovaly sice ve válce samozřejmě své mocenské zájmy, ale osvobození zemí porobených nacistickým Německem a koneckonců i osvobození samotného Německa od nacismu s nimi bylo v souladu. Mocenské zájmy komunistického Ruska byly jiné: mělo čistě imperialistické cíle, motivované tím nejhorším způsobem: stresem a strachem ze Západu, odkud přichází smrtelné ohrožení (nelze zapomenout, že pro Rusko je Německo a Polsko taky Západ). Tento ruský strach není vůbec nepochopitelný a Evropa má na něm velký podíl viny: od chvíle, kdy se Rusko začínalo vzpamatovávat ze zničující mongolské poroby, stávalo se pravidelně terčem chtivého zájmu chytráků (ze západu!), kteří v něm tušili lacinou kořist. Všichni dopadli po zásluze špatně a žádný se nepoučil z neúspěchu svých předchůdců. Konstruktéři ruského impéria došli na základě těchto zkušeností k poněkud jednoduchému závěru, že nejlepší pojistkou je teritoriální expanze na území protivníka. Je zajímavé, že ani tato teorie se v zásadě neosvědčila a že se z toho Rusové zatím taky nepoučili. A tak nevybíravý způsob ovládání evropských kolonií, krytý mimořádně vyčůranou ideologií (tzv. marx-leninismus), nakonec vedl k tomu, že komunistické Rusko muselo své kolonie po určité době vždy znovu dobývat (Maďarsko 1956, Československo 1968, a v trochu volnějším smyslu i Polsko 1956 a 1981). 

Společné akce takto rozdílných partnerů byly od počátku poznamenány jakousi falešností. Norimberský proces byl založen na mylném předpokladu, že se Západ a komunistické Rusko dokážou shodnout na společném pojetí práva a spravedlnosti. Ve skutečnosti znamenal koncesi Západu Rusku: účtování vítězů s poraženým dostalo formu soudního procesu. Vítězové války stáli samozřejmě před velmi obtížným problémem: masové vrahy nebylo možné jen tak nechat běžet. Churchill si byl vědom prekérnosti situace a zabýval se úvahami, zda by nebylo lepší nejvyšší nacistické pohlaváry prostě bez soudu pověsit. Nikomu z odsouzených a popravených nebo na dlouhá léta uvězněných se taky nestala křivda. Poškozena byla jen představa o tom, co je to právo a k čemu má sloužit. V zásadě platí, že docela nejlepší řešení je, když si každé společenství své darebáky potrestá samo: v případě Německa se na tento způsob nakonec přešlo.

OSN byla vložena do vínku ideologie, v níž se demokratické ideje snoubily se sociálním utopismem. Světová organizace byla na jednu stranu plodem vyrovnání a dělby vlivu mezi supervelmocemi vzešlými z válečného konfliktu, USA a Sovětským svazem, na druhé straně sdružením států hlásících se k principům svobody a demokracie. Ve skutečnosti šlo ovšem o společenství zahrnující velmi pestrou škálu zemí od latinskoamerických banánových diktatur po ukrutné orientální autokracie. Západní demokracie se záhy octly v menšině a v izolaci, a nebýt jednak práva veta v RB, kterým dis-ponovaly některé z nich, a jednak skutečnosti, že jen ony byly schopny toto podivné uskupení financovat, byly by měly vážné problémy. Radikální ideologie lidských práv a sociální spravedlnosti (vliv komunistického Ruska je zde nezanedbatelný) dala vzniknout pravidlům, která drtivá většina zemí dodržovat nemohla a spousta z nich navíc ani nechtěla. Přitom ti, kteří zmíněné zásady dodržovat nikdy nehodlali, soustavně obviňovali ty, kteří je vzali za své, ale nedodržovali je ve všem všudy, protože to nešlo, z pokrytectví. Ve velkých a nebezpečných konfliktech minulých desetiletí (sedmidenní válka, kubánská krize, maďarská revoluce, ruská invaze do ČSSR) přišla OSN buď s křížkem po funuse, nebo úplně selhala. Tím nemá být řečeno, že je úplně k ničemu a na rozpuštění, nýbrž jen to, že stojí od počátku na falešných základech, a to významně omezuje její akceschopnost.

Evropa, resp. celé atlantické společenství si je vědomo křehkosti mírového systému, jak se vytvořil po druhé světové válce. Je plně soustředěno na udržení této vratké stability a projevuje spontánní nechuť šťourat se ve věcech, které by stabilitu ohrozily. Uvažovat nahlas o problémech vítězů – i vítězové mají problémy, válka je krutá věc a často dělá škrt přes nejlepší úmysly – znamená zadělávat si v civilizovanějších zemích na pověst rušitele míru, v těch méně civilizovaných na pověst vlastizrádce. Jenže: když se má mluvit věcně a spravedlivě o druhé světové válce a jejím vyznění, nelze vynechat ani to, jak zacházela ruská armáda s civilním obyvatelstvem poražených zemí, ani plošné devastační nálety amerického a britského letectva na německá města, ani obrovské deportace německého obyvatelstva ve střední Evropě. Evropa je fas-cinována svou minulostí, snaží se udržet vratkou rovnováhu poválečného stavu a tím, jak se neustále vyrovnává s nebezpečími dávno minulými, stává se bezbrannou vůči novým nebezpečím, jež přicházejí zvnějška. Vztahy mezi evropskými národy a státy jsou narušeny a otráveny. Evropa potřebuje – dnes víc než kdy jindy – upevnit svou pozici. Myslet si, že se takového upevnění dosáhne i tenkrát, když se o některých věcech nadále nebude mluvit zpříma a bez alibismu, je iluze. Ani ta nejdrsnější pravda ještě nikdy nikomu neublížila a ani ta nejzbožnější lež ještě nikdy nikomu natrvalo nepomohla.

Otištěno v Mladé frontě DNES 19. 3. 2005

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články