OD ZPRAVODAJE Z MÍSTA / Podle statistik z války v Iráku a Afghánistánu skončilo z necelých osmi tisíc zranění, která vyžadovala větší než jen základní ošetření na bojišti, jako například stabilizaci nebo chirurgický zákrok, více než pět procent amputací. Necelých 90 procent amputací bylo způsobeno výbuchy a celkem 18 procent vojáků, u kterých došlo k amputaci, nepřišlo pouze o jednu končetinu, ale o dvě a více.

Podobně tomu bylo i ve druhé polovině minulého století, kdy si 5,5 procenta zranění během války ve Vietnamu vyžádalo amputaci minimálně jedné končetiny.

Nejde pouze o moderní konflikty. Během první světové války utrpělo zranění končetin více než 700 tisíc britských vojáků a 41 až 50 tisíc z nich skončilo amputací minimálně jedné z končetin. Tím tehdy ve Velké Británii vznikla jedna z největších skupin lidí s amputací v historii.

Rozsah tragédie, kterou do života mnoha Ukrajinců přinesla ruská válka, se může už nyní rovnat té z minulého století na Britských ostrovech. Podle různých odhadů počet těch, kteří následkem ruských útoků přišli alespoň o jednu z končetin, přesahuje 50 tisíc. A další denně přibývají, země je v současné době největším minovým polem na světě a válečný konflikt stále pokračuje. Pokud se tak už nestalo, Ukrajina zřejmě dříve či později překoná smutný rekord, který Velká Británie držela více než sto let.

Hlavně nebýt vážný

Typické lvovské jarní počasí – zataženo, časté přeháňky a zima, i když je květen – dokresluje pochmurnost toho, co se děje kolem nás. Mladí muži sedí v kolečkových křeslech, jednomu z nich chybí noha, další se opírá o berle, třetí drží v levé ruce zapálenou cigaretu, místo druhé ruky má černou protézu. Navzdory tomu všemu se Andrij Iščyk směje.

„Tohle jsem vymyslel na uvítanou,“ říká, když na telefonu pouští moravskou lidovou hudbu, a vzpomíná na návštěvu českých hudebníků. „Říkali mi, ať něco ochutnám. Myslel jsem si, že je to voda, ale byla to slivovice.“ To ale nebylo všechno, ten den si Andrij myslel, že je to jeho poslední den v práci. Lidovka tehdy zamířila do zhruba desetipatrové budovy.

„Hráli na cimbál, je tam takový parapet,“ ukazuje na asi desetipatrovou budovu a menší přístavby okolo s velkým podsvíceným nápisem Superhumans Lvov. „Postavili tam víno a pili ho přímo z lahve,“ dodává. „Pili to víno, já jsem myslel, že je to jen vtip, ale opravdu to bylo víno. Porušili ten den všechna pravidla, protože je tady pití alkoholu zakázané.“

„Jste moc vážní. Takové chování mě nervuje,“ znovu se zasměje Andrij Iščyk se slunečními brýlemi na očích, když procházíme prosklenou recepcí. Podivovat se tomu, že jsme vážní, snad ale ani nemůže. Zrovna nás míjí dívka ve vysokých černých kozačkách a krátké skládané sukni. Levou kozačku z černé kůže jí prodlužuje stejně černá protéza s elektronickým kolenem.

Ruslana Danilkinová ve svých 18 letech dobrovolně vstoupila do Ozbrojených sil Ukrajiny a do února 2023 sloužila jako spojovací operátorka. Vozidlo, v němž seděla, zasáhla v chersonském sektoru ukrajinské fronty ruská kazetová munice. Jeden ze šrapnelů prorazil dveře a způsobil jí zranění, které skončilo amputací. Nezlomná Rusja, jak si říká, začala po amputaci aktivně pomáhat dalším zraněným Ukrajincům.

Od září stejného roku pracuje tady, východně od Lvova, na klinice Superhumans, kde pomáhá raněným s přizpůsobením se novým životům – životům bez jedné či více končetin, životům s protézami.

Protéza drahá jako auto nebo byt

Centrum bylo slavnostně otevřeno v dubnu před dvěma lety, jen tři měsíce poté, co Ruslana přišla o levou nohu. Jde o specializovanou kliniku při nemocnici ve Vynnykách ve Lvovské oblasti pro léčbu a rehabilitaci obětí války, které jsou v důsledku amputace odkázány na protézu. Válka si nevybírá, takže nejde pouze o vojáky, pomoc zde nacházejí i civilisté a děti.

Prvotní finanční prostředky na výstavbu ve výši 16,3 milionu dolarů, tj. necelých 360 milionů korun, poskytl americký businessman, bývalý politik a filantrop Howard Graham Buffett. I díky tomu se mohla po osmiměsíční rekonstrukci budovy zaměřit na individuální přístup k rekonstrukci těla a obličeje, protézy končetin, transplantaci kůže, exoskelety, tedy zařízení, která podporují nebo rozšiřují pohybové schopnosti člověka, ale také na psychologickou podporu pacientů nebo na obnovu sluchu.

„Klinika byla založena jako centrum rehabilitace a výroby protéz, ale teď se nám přidala ještě rekonstrukční chirurgie,“ vysvětluje Andrij, mezitím se tu a tam zdraví s pacienty. Někteří sedí na vozíku, další chodí o berlích nebo se na schodech sžívají s novou realitou. „Samotné součástky jako třeba koleno nebo chodidlo nevyrábíme, ale dáváme to potom dohromady.“

Do ruky si přitom bere malou plastovou figurínu. Levou nohu má amputovanou mezi kolenem a kotníkem, druhou nahradila protéza od kyčle až po chodidlo. „Pokud má pacient takovou amputaci,“ popisuje, „tak tady stráví dva týdny.“

To byl případ i Petra Burjaka, pacienta, který klinikou prošel. „Já jsem si dříve říkal, že to, že život musí být aktivní, akční a tak dále, jsou jen PR hesla. Petro je ale dobrým příkladem toho, že to jde. Protože poté, co dostal protézy, založil nadační fond, dováží auta ze zahraničí, potom je sám vozí na frontovou linii, sám řídí. Dalo by se říct, že má aktivnější život než předtím,“ dodává Iščyk.

Před rokem 2022 se Petro živil jako řidič kamionu, celkem projel 62 zemí světa, ale jakmile začala invaze, kamion otočil a vrátil se na Ukrajinu, dal výpověď a odešel bojovat na frontu. Přišel o obě nohy, ale život nevzdal. S protézami navštívil africkou Keňu a nyní se chystá do Kanady, kde chce vybírat peníze na nákup dalších aut, která jsou na frontové linii doslova spotřebním zbožím.

„Protéza je jedna věc, ale je třeba se ji naučit používat, proto tady máme rehabilitace i ergoterapie, což je práce s horními končetinami. Pokud má pacient protézu ruky, tak se ji učí používat,“ popisuje Andrij Iščyk, když procházíme do druhého patra a míjíme bývalého vojáka, který v bojích přišel o levou nohu a nyní se učí, jak správně zdolat schody. Superhumans mu, stejně jako dalším, zajistilo protézu, která mu zůstane do konce života, zdarma.

„Protéza s mechanickým kolenem stojí asi jako auto, s elektrickým kolenem asi jako byt,“ vysvětluje Iščyk. Denně se na klinice objeví asi 150 „superlidí“, o které se stará cca 300členný personál. Financování je možné díky fundraisingu, státní peníze tady nejsou.

„Před dvěma lety, když jsme centrum založili, tak jsme utráceli přibližně jeden milion dolarů měsíčně,“ vzpomíná Iščyk. „Nyní, když máme více pacientů, větší výdaje, tak se to může pohybovat kolem pěti milionů dolarů měsíčně. Proto je třeba zapojovat co nejvíce dárců. Více peněz nám přichází z ukrajinských společností než ze zahraničí.“

Samotné protézy klinika nevyrábí, ale nakupuje, a ve spolupráci s 3D oddělením, které vymodeluje protézu ideální pro každého pacienta, je následně kompletuje. Podle Iščyka je takových komponentů zatím dost a dováží se i z Číny. „Spousta, vyrábí se toho hodně, ale potřebujete peníze, abyste mohli nakupovat.“

Návrat do pekla války? Třetina vojáků s amputací to plánuje

Každý civilista i voják podobný tomu, jakého jsme míjeli na schodech, má svůj příběh, a takových podobných, ale stále jedinečných příběhů – od zásahu dělostřeleckým granátem přes zavalení až po šlápnutí na minu – je tady plno. Přes bazén, kde právě rehabilitují dva vojáci, procházíme do podlouhlé tělocvičny.

Podobná by mohla být v kterémkoliv fitness centru v Praze, kde se cvičí kruhový trénink. Kolem zdí jsou postavené různé cvičící stroje, žebřiny a na zemi se válí medicinbaly, další těžké míče na posilování používají na karimatkách ležící pacienti. Na lůžku cvičí voják, o levou nohu přišel v boji, druhou mu pohromadě drží kovová konstrukce sestavená z kruhů, tyčí a drátů, takzvaný Ilizarovův aparát. Další se snaží chodit po něčem, co připomíná překážkovou dráhu, která má simulovat nerovnosti na cestách v běžném životě. Třetímu na lehátku fyzioterapeut masíruje pahýl.

Dívat se na to všechno bolí, ale musí to bolet, aby svět pochopil, jak velké škody a jakou tragédii ruská invaze na Ukrajině způsobila. „Klauny tady ale nepotřebujeme,“ upozorňuje zase s úsměvem Andrij Iščyk, manažer pro komunikaci s médii, který se ovšem sám označuje spíše za vtipálka.

Pro někoho, kdo přijel z bezpečí na západ od blízkých ukrajinsko-polských hranic, je jeho úsměv od ucha k uchu těžko pochopitelný. „Nepotřebujeme tady další traumata, stačí, že máme prezidenta klauna,“ znovu se směje při odkazu na kariéru prezidenta Volodymyra Zelenského ještě předtím, než usedl do Mariinského paláce v centru Kyjeva. „Humor a sarkasmus je běžnou reakcí. Jinak by to nesnesli.“

S podobným úsměvem na tváři projíždí na kolečkovém křesle kolem tělocvičny nakrátko ostříhaný muž v oranžové mikině. V bíle vymalované tělocvičně si pinká voják na invalidním vozíku s dalším, kteří přišel o obě nohy a z pahýlů mu trčí krátké protézy. Stejná zranění jako on má i Mykola, už ale podstoupil několik operací, takže jeho protézy s elektronickými koleny vypadají běžně. Jde o vojáka 12. brigády speciálních sil Azov Národní gardy Ukrajiny, který původně pochází z Mykolajeva, ale posledních deset let žije v Kyjevě.

Budovu, kde byla jeho jednotka během bojové mise, zasáhla letecká bomba. Stavba se zřítila a pohřbila Mykolu i jeho spolubojovníky pod betonovou deskou. Sám přežil, ale své bratry ve zbrani už nikdy znovu nespatřil. Čtyři hodiny byl uvězněn pod sutinami, než byl zachráněn. Nyní žije s dvojitou amputací nad koleny. O pomoc žádá jen zřídka, což ukazuje i nám, když si sám nasazuje protézy, které u kotníků objímají plyšové opičky.

„Musíme si tím vším projít,“ poznamenává Iščyk s tím, že Superhumans do operací na dvou sálech zapojuje i specialisty z jiných zemí – z Francie, Velké Británie, Ameriky i České republiky, což potvrzuje i fotografie českého chirurga před dveřmi vedoucími k sálům.

Kliniku tak navštívil i profesor Bernard Devauchelle, francouzský chirurg, který v roce 2005 jako první na světě provedl částečnou transplantaci obličeje. Pacientkou mu tehdy byla Isabelle Dinoire, žena, která přišla o část obličeje po útoku psa. Jeho tým provedl transplantaci nosu, rtů a brady od dárkyně, čímž otevřel novou kapitolu v rekonstrukční chirurgii. Známý britský neurochirurg Henry Marsh, který je považován za jednoho z nejvýraznějších britských neurochirurgů posledních dekád, se zase nechal slyšet, že na okraji Lvova jsou lepší operační sály než v Londýně.

I přesto je ale rekonvalescence během na dlouhou trať a procesem na několik let. Často se potom stává, že když má voják nějaké zkušenosti, tak je chce předat, chce učit, a pokud možno, tak i bojovat.

To plánuje i 22letý Mychajlo, který v roce 2024 vstoupil do elitní 3. útočné brigády. O rok později ale v Luhanské oblasti přišel o část nohy. Jeho brigáda je pro něj druhou rodinou, a tak, jakmile se přizpůsobí protéze – což pro něj bude jednodušší, jelikož mu zůstalo vlastní koleno – plánuje se vrátit do aktivní služby. Podle Iščyka má stejný plán jako Mychajlo třetina pacientů. Další třetina se vrací ke svému starému život a poslední otevírá úplně novou kapitolu svého života.

Cena, kterou Ukrajina platí za svoji svobodu

Ruslana, Petro, Mykola, Mychajlo i mnozí další, kteří prošli léčbou v Superhumans, měli štěstí v neštěstí. Přišli o končetinu, mají bolesti, ale ruskou válku na Ukrajině přežili. Necelých deset kilometrů směrem do centra města Lvova leží ti, kteří podobné štěstí neměli a další šanci na život nedostali.

V neděli ráno je tady zvykem chodit do kostela. Nově se podobným zvykem stává i návštěva památníku Marsovo pole vedle Lyčakivského hřbitova. Před rokem 2022 šlo o necelých osm desítek hrobů, po třech letech války je jich zhruba 1200. Všichni zemřeli při obraně vlasti. Nad každým z hrobů vlaje několik vlajek – většinou ukrajinská, ale i červeno-černá, kterou si přivlastnila nacionalistická mimoparlamentní strana Pravý sektor, ale historicky má vlajka mnohem větší význam. Někteří tvrdí, že jde o modro-žlutou vlajku, když se poleje krví, další, že černá symbolizuje ukrajinskou černozem a červená krev prolitou za svobodu Ukrajiny.

Ve větru vlají tisíce takových vlajek. Je ticho. Nalevo jsou nejnovější hroby, spočívají v nich ukrajinští obránci, kteří přišli o život teprve nedávno. Řady hrobů poskládaných těsně za a vedle sebe se zdají být nekonečné. Uprostřed toho všeho hrobník zasypává pískem další, jeden z mnoha hrobů z dřevěných prken a lavičkou hned vedle. Na dřevěném kříži stojí jméno Matvij Lučkiv, narodil se 21. září 1987, zemřel na konci letošního ledna v nedožitých 38 letech.

Ve Lvově však nespočívají všichni vojáci z okolí Lvova, kteří padli během války. Někteří jsou pohřbeni blíže ke svým rodinám, další možná svůj hrob nikdy mít nebudou a jejich tělo zůstane navždy na východě země. Jedno z mnoha míst, kde na vás dopadá tíha války.

Kyjev zatím podobný hřbitov nemá. Náměstí Nezávislosti, známé jako Majdan, které bylo srdcem ukrajinských revolucí, je tak nyní pro mnohé jedním z míst, kde mohou skutečně uctít památku svých blízkých. V době, kdy se začíná mluvit o příměří mezi Ruskem a Ukrajinou, moře modro-žlutých a černo-červených vlajek na počest padlých neustále roste. Před dvěma lety, kdy jsem byl v Kyjevě naposledy, šlo o malý roh travnaté plochy kousek od Památníku nezávislosti.

Po více než třech letech se vlajky množí a vlají ve větru, jak se střídají roční období a válka se vleče. První z nich se na trávníku objevily v květnu prvního roku války, krátce poté, co se ruské jednotky stáhly z Kyjevské oblasti a hlavní město již nebylo ohroženo okupací. Nyní tráva postupně mizí, nahradily ji vyšlapané cestičky a portréty padlých zobrazující usměvavé tváře ve vojenských uniformách. Místo je poseté čerstvými i sušenými květinami. Téměř denně přibývají nové vlajky. Nedaleko se téměř každý den konají smuteční obřady, po nichž následuje chvíle ticha.

Auta i kolemjdoucí se zastavují, lidé poklekají a s tichou úctou přihlížejí, ale brzy poté se život v hlavním městě rozjede a vrátí do obvyklého tempa. Moře vlajek v Kyjevě i hřbitov ve Lvově se každým dnem rozrůstají, klinika Superhumans na západě země stále nabírá nové pacienty, kterým pomáhá se životem po amputaci. Všechno to připomíná cenu, kterou Ukrajina platí za svoji svobodu.