Z Prahy do gulagu: běloruská básnířka Łarysa Henijuš v sovětsko-nacistickém soukolí

archiv

Manželé Henijušovi se synem Jurkou - pražská idyla | FOTO: archiv

Před 110 lety se narodila běloruská básnířka Łarysa Henijuš (1910–1983), československá občanka, která byla po „vítězném únoru“ 1948 deportována do Sovětského svazu a poslána do gulagu. V jejím osudu se zrcadlí tragika 20. století rámovaná dvěma tyranskými režimy – sovětsko-ruským komunismem a německým nacionálním socialismem. Łarysin život je také příběhem o laskavosti, odvaze a nezdolnosti tváří v tvář nelidské krutosti. Dnešní Bělorusko (čili lépe: Bílá Rus), svírané Lukašenkovým autoritářským režimem, je v Česku vnímáno jako vzdálená východoevropská země. I proto je třeba připomínat opomíjené kapitoly z česko-běloruských dějin.

Když se 9. srpna 1910 na usedlosti Žlobaŭcy v Hrodenské gubernii v tehdejším Ruském impériu narodila Mikłaševičovým dcerka Łarysa, zdálo se, že ji čeká skvělá budoucnost. Statkářská rodina pravoslavného vyznání, hrdě se hlásící k běloruské národnosti, měla celkem sedm dětí. Po první světové válce a následném polsko-sovětském konfliktu (1919–1921) se oblast západního Běloruska stala součástí obnovené Polské republiky. Jenže politicko-ekonomická nestabilita a polonizační tlaky vyháněly běloruskou mládež z Polska. Častým cílem bylo Československo se svým otevřeným vysokým školstvím, navíc se Praha profilovala jako významné exilové centrum Rusů, Ukrajinců a Bělorusů, kteří uprchli před bolševickým terorem.

Łarysa maturovala roku 1928 na polském gymnáziu ve Vaŭkavysku, kde začala psát první verše. V roce 1935 se provdala za Jana Henijuše (1902–1979), Bělorusa s polským občanstvím, který studoval na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Teprve roku 1937 se za ním vydala s dvouletým synem Jurkou a v Československu navázala kontakty s běloruskými intelektuály i exilovou vládou Sověty rozdrcené Běloruské lidové republiky. Manžel působil na dermatologické klinice a souběžně studoval práva na pražské Ukrajinské svobodné univerzitě. Łarysa se konečně cítila svobodná a obdivovala československou demokracii, jejíž soumrak se však blížil. Naučila se česky a s českými sousedy prožívala mnichovskou tragédii z podzimu 1938 i okupaci zbytku republiky v březnu 1939.

Vražedné dilema: Hitler, nebo Stalin?

Banner Nová Orientace

Po uzavření nestoudného paktu Hitler-Stalin napadly Německo a Sovětský svaz v září 1939 Polsko a rozpoutaly tak druhou světovou válku. Po porážce Polska připojil Stalin západní Bělorusko k Běloruské sovětské socialistické republice. Přes všechna prohlášení o běloruském „sjednocení“ a „osvobození“ nastala hrůzovláda. Łaryse přicházely z rodného kraje zprávy o krutém vraždění, k čemuž později poznamenala ve svých pamětech (česky vyšly roku 2018 v překladu Světlany Vránové): „Jeden člověk mi řekl, že v té době nastalo všeobecné páchání zvěrstev, potěšení z lidských muk, prostě konec světa. Tak kdysi před několika staletími vstoupil do slovanských zemí Čingischán…“

Henijušovi žili v Protektorátu Čechy a Morava bez státní příslušnosti. Až po válce se dozvídali o příbuzných pozabíjených Rudou armádou a tajnou policií – Łarysin otec byl jakožto „kulak“ zavražděn a matka zemřela hladem ve vyhnanství v Kazachstánu. Další dějství rodinné tragédie se začalo psát v roce 1941, kdy se Němci a Sověti změnili ze spojenců v soupeře. Běloruské národní hnutí se ocitlo v soukolí dvou genocidních režimů. Bolest, lásku a naději vyzpívala Łarysa v poezii a její první básnická sbírka nazvaná „Z rodných niv“ vyšla roku 1942 v Praze. Z rozhodnutí Vasila Zacharky, exilového běloruského prezidenta, se v březnu 1943 stala generální tajemnicí exilové vlády, v rámci Běloruského výboru svépomoci v Praze pečovala o nové emigranty a zajatce, měla na starosti i běloruský zahraniční archiv.

Manžel byl německými úřady vyslán do okupovaného Běloruska, aby tam pracoval jako lékař. Łarysa jej i se synem Jurkou na jaře 1943 následovala a záhy pochopila, že Němcům nejde o svobodné Bělorusko. Navíc zaznamenala, že odevšad „zmizeli“ Židé… Téhož roku se celá rodina vrátila do Prahy. V roce 1944 byl do Minsku svolán Druhý všeběloruský sjezd tolerovaný Němci, jehož se měla zúčastnit i Łarysa. Ta ovšem dorazila až po kongresu a jen se štěstím stačila uprchnout zpět do Prahy před Rudou armádou.

Běloruské elity naivně snily o obnově běloruského státu, přičemž část Bělorusů kolaborovala s nacionálně-socialistickým Německem. Dilema „Hitler, nebo Stalin“ se ukázalo jako vražedné a bezvýchodné. Łarysa na vlastní oči viděla zkázu Běloruska za německé okupace, neméně se však děsila sovětizace východní Evropy: „Češi byli téměř stoprocentně proti Němcům a toužebně čekali na Rusy. Svou budoucnost s nimi si představovali velmi růžově. My jsme ohledně tohoto žádné iluze neměli. Východní kultura, tolik vychvalovaná různými agenty, na mou rodinu dolehla hořkou praxí.“ Příchod Rudé armády do Prahy 9. května 1945 znamenal nejen jakýsi podivný konec války, nýbrž také počátek zběsilého honu na ruské, ukrajinské a běloruské exulanty, často již československé občany.

Krvavé stalinské drápy

Sovětské orgány se domáhaly Łarysina vydání, obviňovaly ji z běloruského nacionalismu a protisovětské činnosti, dokonce se několikrát pokusily o její únos. K bydlišti Henijušových v Heřmanově ulici 1120/7 v Praze-Holešovicích přijelo nákladní auto s rudoarmějci, kteří je měli deportovat. Jenže se seběhli stateční sousedé, samí Češi včetně několika komunistů, a před udivenými Sověty je ubránili. Poté byla z Holešovic vypravena na velitelství Rudé armády delegace s protestem. Łarysa též komunikovala s americkým velvyslancem Laurencem Steinhardtem, který nad Henijušovými držel ochrannou ruku a přimluvil se u československé vlády. Neohrožená básnířka napsala dopis i prezidentu Edvardu Benešovi, jenž intervenoval u komunistického ministra vnitra Václava Kopeckého.

Ve stejné době se Łarysa dozvěděla o osudech svých bratří: Arkadź bojoval v Andersově polské armádě a na jaře 1944 padl v bitvě o italské Monte Cassino, Rascislaŭ patřil k vojákům Berlingovy polské armády, zúčastnil se bitvy o Berlín a 28. dubna 1945 byl zastřelen sovětským důstojníkem. Jedině bratr Alaksiej, který rovněž sloužil pod generálem Andersem a rozhodl se pro polskou národnost, přežil a odešel do Velké Británie, kam opakovaně zval i Łarysu s rodinou. Ta usilovala o československé občanství, což se podařilo až v červenci 1947. Manžel Jan pracoval jako závodní lékař v ČKD Libeň a na podzim téhož roku přijal místo lékaře v jihočeském Vimperku, Łarysa pobývala převážně v Praze, kde syn Jurka studoval na ruském gymnáziu.

V únoru 1948 došlo ke komunistickému převratu a tragická geopolitická situace Československa se stala zjevnou: stalo se gubernií sovětsko-ruského impéria, což Łarysa komentovala s trpkostí: „A tak do Československa namísto vysoké evropské kultury přišel koncept: medvěd – náčelník, tajga – zákon…“ Netrvalo dlouho a oba manželé byli 5. března 1948 zatčeni a internováni ve sklepě vimperského zámku, posléze ve věznici v Písku. Sověti požadovali jejich bezodkladné vydání, jenže 2. června 1948 zemský soud v Praze uznal, že jsou zadržováni neprávem, poněvadž se neprovinili proti zdejším zákonům. Servilní prosovětské řešení se našlo až příliš rychle: 21. června 1948 jim ministerstvo vnitra odebralo občanství a v srpnu 1948 se ocitli ve sběrném táboře v Praze. Jejich syn Jurka skončil v sirotčinci ve Vratislavi a později u příbuzných v Białystoku. Łarysa a Jan Henijušovi byli vyhoštěni z Československa a přes Vídeň transportováni do Sovětského svazu. „Krvavé stalinské drápy se mi už sápaly přímo po hrdle… Nezaplakala jsem. Prostě jsem zkameněla a celé mé osoby se zmocnil příliv jakési zoufalé odvahy“, popsala Łarysa svou hrůzu z budoucnosti.

Gulag jako „sovětská Osvětim“

Ve věznici NKVD v Minsku, přeplněné Bělorusy, Ukrajinci, Rusy, Židy, Poláky, Lotyši, Němci i dalšími „sovětskými občany“ a cizinci, zažili dva bývalí Pražané bez státní příslušnosti brutální výslechy, mučení a ponižování. Łarysa myslela na syna Jurku, v cele se modlila a před vyšetřovateli statečně vyznávala svou křesťanskou víru. Vrchní soud Běloruské sovětské socialistické republiky vyměřil každému z manželů trest 25 let v gulagu za polárním kruhem v Autonomní republice Komi – Łarysa byla deportována do lágru Inta (později Abez), manžel do Vorkuty. V gulagu dostala vězeňské číslo 0-287, společně s muži a ženami všech představitelných národů tvrdě pracovala deset hodin denně při čtyřiceti až padesáti stupních pod bodem mrazu. I nadále psala básně, které kolovaly mezi vězni na kouscích papíru jako malý zázrak. Zoufalí sovětští otroci uzavření v polárním „bílém pekle“ jim říkali „glukóza“, neboť při trvalém nedostatku potravin pro ně poezie představovala tolik potřebnou dávku naděje na přežití. Po letech označila Łarysa Henijuš ono „souostroví gulag“ jako „sovětskou Osvětim“, v níž byli lidé spalováni nikoliv ohněm, nýbrž mrazem…

Po smrti tyrana Stalina, odhalení tzv. kultu osobnosti a na přímluvu OSN byli v roce 1956 propuštěni i Łarysa a Jan Henijušovi. Usadili se v městečku Zelva u Hrodna, manželově rodišti, a jejich dům se stal místem setkávání běloruských intelektuálů, kteří se nehodlali smířit s bezohlednou rusifikací Běloruska. Od počátku usilovali o návrat do Československa, odmítali přijmout sovětské občanství a žili pod trvalým dohledem KGB. Tehdy začala Łarysa psát paměti, v nichž lakonicky zhodnotila své mizerné postavení v Sovětském svazu: „V sovětské hierarchii jsem na nejnižší příčce: zaprvé jsem Běloruska, zadruhé neposlušná básnířka, zatřetí „kulacké plémě“, začtvrté mukl, zapáté křesťanka, která věří a nebojí se…“

Vzpomínka na Prahu byla jako dávná pohádka. Přestože v ní žila v třeskutých letech 1937–1947, svobodně opravdu jen krátce, v porovnání se sovětskou realitou mohla prohlásit: „Plnohodnotnou Běloruskou, všem rovnou a nikým neponižovanou, jsem byla pouze v Čechách, ale i tam jen dočasně.“ Łarysa Henijuš, někdejší československá občanka přezdívaná „svědomí Běloruska“, zemřela 7. dubna 1983 v Zelvě. Ani v časech Gorbačovovy perestrojky, ani v Lukašenkově Bělorusku nebyla zcela rehabilitována. Busta básnířky se od roku 2003 nachází na hřbitově u pravoslavného kostela sv. Trojice v Zelvě, rozedrané vězeňské šaty s číslem 0-287 jsou uloženy v londýnském Běloruském muzeu.

V roce 2010 byla pro její někdejší bydliště v pražských Holešovicích zhotovena pamětní deska, která již deset let (!) čeká na instalaci. Svobodomyslná básnířka Łarysa Henijuš by si připomínku v českém veřejném prostoru rozhodně zasloužila.

Poznámka: Text původně vyšel v Revue Forum (č. 34/2020)

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner