HISTORIE / „Strašná zvěst o protržení přehrady otřásla poklidným ovzduším desenského údolí okolo 16. hodiny…“ zní vzpomínka desenského vikáře Eduarda Gnendigera na osudné odpoledne 18. září roku 1916. Pro obyvatele Desné v půvabném kraji Jizerských hor nebyly povodně ničím výjimečným, na hukot rozbouřených vod byli zvyklí. „Do značné míry uklidnění, vyměňovali si názory na stávající situaci, když v tom okamžiku to přišlo. Strašné, ohromující, zničující…“

Přehrada na Bílé Desné přitom měla být pro obce Polubný, Desná, Potočná a Tanvald v severních Čechách požehnáním. Oblast Jizerských hor během 19. století pravidelně trápily ničivé povodně. Zřejmě ta nejrozsáhlejší zasáhla kraj v červenci roku 1897 a zanechala ze sebou ohromné škody ve výši až devíti a půl milionů rakouských korun, zničila továrny, domovy, stroje, zboží i zásoby, připravila o život zhruba 120 lidí.  

Jen od roku 1846 tamější kroniky vyprávějí o devíti zničujících povodních. Místní obyvatelé, především tehdy čeští Němci, se proto rozhodli, že situace je třeba neprodleně řešit. O radu a pomoc požádali vodohospodářského odborníka, profesora Otto Intzeho z Cách. Ten na počátku roku 1901 předložil projekty na šest přehrad zachycujících přívalové deště z Jizerských hor. Pět z nich bylo později dokončeno – Harcov, Bedřichov, Fojtka, Mlýnice a Mšeno. 

Během inspekce povodí Kamenice Otto Intze na počátku října roku 1904 utrpěl mozkovou příhodu a navzdory snahám lékařů o několik týdnů později zemřel. Realizace svých projektů se tak nedožil. Pomyslnou štafetu po něm převzal projektant Wilhelm Plenkner z Prahy na jaře roku 1906. Navrhl celou soustavu přehrad v povodí Kamenice, z nichž se se podařilo prosadit pouze jednu dvojici přehrad, a to v povodí Desné. Jedna přehrada měla vyrůst na Bílé Desné, druhá na Černé Desné, přičemž obě přehrady měly být propojeny štolou. Ta by během povodní zajišťovala převod vody z jedné přehrady do druhé. 

Nic nešlo podle plánu

Když stavba přehrady na říčce Bílá Desná v říjnu roku 1912 konečně započala, lidé z okolí cítili úlevu. Projekt, který měla na starost pražská stavební firma Schön a synové, však od počátku provázel jeden problém za druhým. Pevná skála, do níž by se mohla ukotvit betonová hráz, byla příliš hluboko pod vrstvami usazenin. Nakonec proto zvítězila možnost takzvané sypané hráze.

Necelý rok po zahájení prvního výkopu však poškodily rodící se přehradu prudké lijáky. Její výstavbou následujícího roku otřásla i první světová válka a s ní spojená narůstající inflace. Ta přiměla investora, tedy „Vodní družstvo pro stavbu přehrady na Desné“, k četným úsporným opatřením.

Žádný z nezdarů stavbu nezastavil. Práce na přehradě se staly vítaným způsobem výdělku pro lidi z širého okolí. Jak uvádějí stránky města Desná, pracovali na ní jak zaměstnanci z porcelánek, textilek, skláren, tak i herci a cizinci. „Materiál na hráz byl získáván z okolních břehů, odkud byl navážen a vždy po půlmetrových vrstvách přejet několikrát válcem těžkým 3000 kg,“ uvádí město. Vedle přehrady byla také zbudována odpadní štola, vedoucí více než kilometr do údolí nynější přehrady Souš.

Na konci června roku 1915 bylo hotovo. Přehrada v nadmořské výšce 820 metrů nad mořem o šířce 54 metrů, výšce 14,6 metrů a s korunou o délce necelých 173 metrů měla pojmout až 400 tisíc metrů krychlových vody a ochránit okolní krajinu před do té doby často běsnícím vodním živlem. Když ji v listopadu téhož roku schválila kolaudační komise v čele s inženýrem Karlem Podhajským, nikdo netušil, že za pouhých deset měsíců se přehrada naopak sama stane dílem zkázy.

Den jako každý jiný

Toho osmnáctého zářijového dne roku 1916 nad desenským údolím svítilo slunce. „Lidé v brusírnách pracovali, z lesa se ozývaly rány sekerou, v tanvaldské textilce rachotily člunky stavů a na obou březích Bílé Desné místní obyvatelé sušili otavu,“ líčí ono osudné odpoledne na svých stránkách město Desná. 

Okolo půl čtvrté procházeli náhodou okolo hráze dva lesní zaměstnanci. Povšimli si překvapeně, že z hráze přehrady tryská pramínek vody o průměru asi dva centimetry. Ihned upozornili hrázného, který si během kontroly přehrady jen chvíli předtím ničeho zvláštního nevšiml. Otvor se mu nyní ucpat nepodařilo, a tak rychle volal do kanceláře Vodního družstva v Dolním Polubném. Správce stavby inženýr Emil Gebauer okamžitě nařídil otevřít výpustě přehrady, varovat obyvatele Desné a sám rychle spěchal na místo. Nádrž v tu chvíli byla naplněná zhruba ze dvou třetin, pojímala na 260 tisíc metrů krychlových vody. 

,,Poteče více vody“

Otevřít výpustní štolu se hráznému spolu s dalšími dvěma zaměstnanci nedařilo. Bránily jim v tom přivalené kameny i velký tlak vody. Otvor se stále zvětšoval a pramen, zprvu tenký jako proutek, záhy zesílil na velikost ruky. Voda silou metala písek a kameny, dláždění vedoucí po koruně hráze se propadlo. Aby si zaměstnanci uchránili životy, spěšně opustili místo, aniž by dokázali výpustě plně otevřít. 

Ve čtyři hodiny odpoledne obdržel poštovní úřad v Desné zprávu, že „nějaký čas poteče korytem více vody“. Za dalších patnáct minut už do obcí pod přehradou byla odeslána zoufalá zpráva: „Alarmujte hasiče, evakuujte obyvatelstvo, hráz se protrhla!“ K těm, jichž se nebezpečí nejvíce týkalo, už však dorazit nestihla. 

Hráz se prolomila pouhou hodinu a čtvrt od chvíle, kdy byl zpozorován unikající pramínek vody. Obrovská masa vody se hnala do údolí. Přeživší poté vzpomínali, že stěna bahna, vody, kamení i dřeva dosahovala výšky vzrostlých stromů. Její síla byla strašlivá. Přívalová lavina s hrozivým praskotem a duněním pohlcovala vše, co jí stálo v cestě. 

Klády jako beranidla

Pouhých pár metrů pod přehradou stála pila, již vlastnil hrabě Desfours Walderode. Doma v tu chvíli pobývala jen dvanáctiletá dívka Marie, první oběť katastrofy. „Pila byla smetena i s myslivnou a dobytkem a za několik minut se ve vymletém kamení ani nerozpoznalo, kde myslivna stála.“ Dřevo, které navíc voda s sebou nabrala, umocnilo její sílu. Stromy, klády i prkna hrnoucí se prudce dolů rozrážely, ničily i zabíjely. 

Domy s lidmi se bortily jako domečky z karet. Druhý po pile byl v cestě tříposchoďový dům patřící firmě Eduard Dressler. Vlna jej smetla, lidé v něm zemřeli. O něco níže se nacházela brusírna a obytný dům firmy Johann Umann. Zde bydlel dělník Šimek, ten se zachránil, ale manželka se čtyřletým chlapcem a třemi dětmi už to štěstí neměli.

Dravá voda se nezastavila ani před brusírnou firmy Emanuel Simm a nedaleko stojící továrnou na knoflíky. Asi o padesát metrů dále byla zemědělská usedlost jistého A. Simma. Majitel hospodářství v tu chvíli pracoval právě v kůlně, v poslední chvíli se zachránil útěkem na stráň, rodinu mu však před očima smetla voda.

Velká voda řádila i v Tanvaldu a Železném Brodu, ještě v Mladé Boleslavi stoupla hladina Jizery o dvacet centimetrů. Už nebořila domy, ale stále páchala velké škody. 

Půlhodinové peklo

Během půl hodiny bylo po všem. Z nedávno dostavěné přehrady zbyla jen hromada kamení, zbytky hráze, šoupátková věž a podzemní štola. V zasažených obcích přeživší v návalu trosek, bahna, naplaveného kamení a dřeva hledali své blízké, často marně. Ještě celou noc chodili v sutinách s lucernami a stále doufali v zázrak. 

Důsledky katastrofy se plně ukázaly v dalších dnech. Voda z přehrady během chvíle zabila 67 lidí (dříve se uvádělo 62), 95 rodin připravila o domov, poškodila nebo zcela zničila více než 100 domů, smetla 11 brusíren skla a více než 1000 lidí připravila ze dne na den o práci.

Soudní proces snažící se odhalit míru lidského zavinění se táhl dlouhých sedmnáct let. Okresní soud v Tanvaldu nakonec vydal osvobozující rozsudek. Za příčinu katastrofy soudní znalci označili geologickou poruchu nacházející se v takové hloubce, kde již tehdejší normy nevyžadovaly provádět zkušební sondy. Vedoucí kolaudační komise inženýr Karel Podhajský se toho již nedožil. Jakmile se k němu donesla zpráva o protržení hráze, sám se zastřelil. 

Za vším hledej erozi

Po 80 letech od tragédie, v roce 1996, zpracovala společnost Stavební geologie – Geotechnika studii, v níž pátrala po jejích příčinách. Vyloučila dříve uváděné nedostatečné zhutňování příliš propustného materiálu použitého při budování tělesa hráze. Naopak za příčinu označila erozi v podloží hráze či na kontaktu hráze s podložím a také erozi vlastní hráze a výpustní štoly. Za tragédii podle ní mohla zejména absence dostatečného geotechnického průzkumu, který by nevhodnost tohoto místa pro vybudování přehrady ukázal.

Ve stejném roce byla lokalita protržené přehrady označena za kulturní památku České republiky. Památník z října roku 1937 dodnes vyzývá všechny návštěvníky tohoto místa: „Poutníče, postůj! Dne 18. září 1916 protrhla se hráz údolní přehrady. Rozpoutané živly proměnily naše chudé, ale krásné údolí v sutiny. 62 obětí na životech, 33 zničených a 69 poškozených domů, 307 osob bez přístřeší. Tento balvan, vlnami připlavený, jest svědkem onoho soudného dne.“