Moderátorka, bývalá politička a politická aktivistka Jana Bobošíková pokračuje v tažení proti České televizi už zcela bizarním způsobem. Zneužívá přitom i spor o historickou kauzu udání židovské občanky Lidic jinou tamní ženou.

Na Facebooku teď Bobošíková zveřejnila internetový příspěvek spolku Lidice Memory, kde se píše: „Po udavačce bobování. A zodpovědným to nevadí… Zimní radovánky takřka na hrobech lidických obětí mě bohužel nepřekvapují. Pokud žijeme v zemi, ve které Rada ČT ponechává ve funkci ředitele, který připustil, aby jeho podřízení udělali z lidické ženy NEZPOCHYBNITELNOU udavačku, je sáňkování na pietním území jen pokračováním neúcty k obětem. Jen se ptám, co bude příště.“

K tomu ještě připsala: Výsledek „práce“ některých historiků, učitelů a zejména ČT.

Tento poslední počin Jany Bobošíkové lze pojmenovat přinejmenším jako nechutnost a drzost. Nejdříve si ale připomeňme, o co v „kauze Lidice“ jde, aby bylo jasné, jak daleko už Bobošíková se svou souputnicí Hanou Lipovskou z takzvaného Institutu svobody a demokracie došly. Psali jsme o tom v prosincovém čísle Revue Forum.

První obětí řádění Bobošíkové byla ředitelka Památníku Lidice Martina Lehmannová, která v reportáži vystoupila a podle Bobošíkové se od závěrů historika měla distancovat. Tento názor ředitelka odmítla. Na nátlak ministra kultury Lubomíra Zaorálka nakonec Lehmannová na svou funkci 21. ledna 2020 rezignovala. Ve svém prohlášení napsala: „Jakkoli naprosto chápu emoce, které tyto informace mohly způsobit, není přípustné, aby paměťová instituce, kterou Památník Lidice je, badatelské výstupy okamžitě napadala nebo je ignorovala.“

Bobošíková ale pokračuje ve svém tažení, které je zaměřeno hlavně na redaktory České televize. Poté, co byla do Rady ČT zvolena její souputnice z takzvaného Institutu svobody a demokracie Hana Lipovská, používá v tomto boji i Lipovskou.

Veřejný spor a napadání televize nakonec vedly Marka Wollnera, šéfredaktora reportážní publicistiky a dramaturga pořadu Reportéři ČT, k tomu, že k věci napsal letos 22. června článek na web České televize.

Tam píše: „První skutečně vědeckou publikací o Lidicích je kniha Vojtěcha Kyncla Lidice – Zrození symbolu. Má přes šest set stran a je odborným dílem se vším, co k tomu patří. S poznámkovým aparátem a pečlivou prací s prameny. Právě ta odtabuizovala příběh židovské ženy, která skončila v koncentráku o pár dní dříve než její lidičtí spoluobčané… Podle Hany Lipovské byla chyba, že jsme nepostupovali jinak a nesestavili ‚tým‘ z různých historiků. ‚Pozvala bych do něj autora tvrzení Vojtěcha Kyncla, proti němu archiváře Vojtěcha Šustka,‘ říká v rozhovoru. Možná si skutečně myslí, že z lidí, kteří mají na stejnou věc úplně jiný názor, se dá před reportáží sestavit ‚tým‘, možná má jen na mysli, že jsme měli za každou Kynclovu větu ustříhat Šustkovu námitku. Moc rád ji někdy pozvu do střižny, abych jí ukázal, jak by vypadal výsledný tvar.“

Pak Wollner pokračuje: „V našem případě ovšem nejde o to, že bychom Kynclovu vědeckou práci nechtěli konfrontovat, abychom získali senzační reportáž, ale o to, že de facto nebylo s čím a s kým. Informovali jsme o události, která měla přinést na pamětní desku v Lidicích nové jméno – a vysvětlit, jak k tomu došlo.

Vojtěch Šustek se sice těší dobrému renomé archiváře, ale historik není. Po odvysílání naší reportáže začal vystupovat jako hlavní kritik Vojtěcha Kyncla. Názor se mu upřít nedá. Ten má a silný. Bohužel ho nemůže doložit fakty… V archivech našel úctyhodnou sbírku pramenů, ale žádný takový, který by potvrdil jeho teorie: že lidickou ženu Štěpánku Mikešovou, skrývající až do svého zatčení židovský původ, má na svědomí protektorátní četník Evžen Ressl. Ten ji zatýkal a podle archiváře to později hodil na Doležalovou, aby se zbavil případného stíhání. Jeho příkré odsudky četníka jsou podepřeny mlhavými výrazy jako pravděpodobně, zřejmě atd… Jistá, ale jen velmi povrchní přesvědčivost Šustkovy konstrukce stojí na jediném východisku – a sice, že Ressl svůj zápis do četnické kroniky udělal až po válce, ne při zatýkání v roce 1942. To je sice pravda, ale Šustek nám neříká, jaké prozaické důvody to mělo… V roce 1942 to udělat nemohl, protože četníci během protektorátu kroniky z úředního nařízení neměli a vrátily se jim právě až po válce, kdy to udělal. Zcela nevěrohodně pak působí Šustkův předpoklad, že úskočný četník Ressl nevěděl, že Doležalová se vrátila z koncentráku. Archivář nám zatajuje, že to zkrátka vědět musel, protože seznam přeživších žen vyšel v Právu lidu už 3. června 1945.“

Tolik ke „kauze Lidice“. K lidickému působení Bobošíkové jen připomínku z doby před pěti lety: „Poslední tři žijící ženy lidické tragédie – Miloslava Kalibová, Jaroslava Skleničková a Milada Cábová – ukončily členství v základní organizaci Českého svazu bojovníků za svobodu v Lidicích. Nesouhlasí s volbou nové předsedkyně, někdejší novinářky a bývalé europoslankyně Jany Bobošíkové.“ (iRozhlas.cz)

Jana Bobošíková deformuje pohled na historii, protože z toho pro sebe vytlouká politický kapitál. Hana Lipovská v Radě ČT funguje jako její malý maňásek. Ředitelku Památníku Lidice už se povedlo zlikvidovat a na řadě je ředitel České televize a Bobošíkovou nenávidění redaktoři. Ke svým cílům se politická medúza Bobošíková, funkcionářka SSM, kandidátka na prezidentku za KSČM a obdivovatelka Václava Klause, neštítí použít značně podlé prostředky. Že do toho zapletla i lidickou tragédii, je zvláště opovrženíhodné. Takto jednají osoby bez charakteru a aspoň malé míry vkusu.