Pražský hrad FOTO: pixabay.com
FOTO: pixabay.com
Kulturní degradace Pražského hradu pokračuje. Posledním dokladem je výstava nazvaná Alphonse Mucha eMotion doprovázená vskutku bombastickým podtitulem World premiere of immersive exhibition. Tedy světová premiéra imerzivní neboli pohlcující výstavy. Ve skutečnosti jde o čistě komerční show na úrovni vcelku zdařilé, nebo dokonce výtečné pouťové atrakce. V Jízdárně Pražského hradu začala koncem června.
„Návštěvníky pohltí velkoplošné projekce vytvořené z rozhýbaných Muchových plakátů,“ sděluje jedna z anotací tohoto podniku. „Silný emoční zážitek nabídne projekce Slovanské epopeje, kde návštěvníci stanou v samotném centru dění významných milníků historie slovanských národů, obklopeni živými výjevy z monumentálních ohromujících pláten.“ Vše přirozeně doprovází velkolepá reklamní kampaň, prodej upomínkových předmětů od hrnečků přes puzzle po šátky a aukce NFT (NON-FUNGIBLE TOKEN) – digitálních dokumentů pořízených z vystavených děl, respektive certifikátů k nim. Vše tu má jediný cíl: Vydělat!
Ponechme nyní stranou, nakolik lákavé je stanout „v samotném centru dění významných milníků historie slovanských národů“. Skeptik by věcně poznamenal, že takový zážitek hrozí spíš fyzickou i duševní újmou.
Standardní vstupné obnáší 350, rodinné 850 korun. Návštěvníkům se za to dostane pohledu na obří výjevy ze Slovanské epopeje promítané na stěny Jízdárny, na nichž se naši slovanští předci podivně kývají, naklánějí a pohupují, eventuálně – v případě mladíka z obrazu Zavedení slovanské liturgie na Velké Moravě – kynou kruhem symbolizujícím slovanskou jednotu. Napříč tímto slovanským rájem poletují slovanští motýlci (v létě), potažmo je moskevské Rudé náměstí zasypáváno přívaly sněhu (v zimě). K tomu všemu zní místy tiše podmanivá a jindy zas monumentální hudba Michala Dvořáka, člena skupiny Lucie.
Prostor Jízdárny Pražského hradu se tak rázem promění v dokonalou a uklidňující chill zónu, jež by přišla vhod (ovšem zadarmo) návštěvníkovi každého z rockových festivalů či lunaparků, jenž si potřebuje na pár chvil odpočinout od hlasitého halekání pouťových naháněčů.
Jedno však výstavě Alphonse Mucha eMotion, World premiere of immersive exhibition upřít nelze. Ve 3D zvětšených, navíc rozpohybovaných detailech dokonale vynikne bizarnost a časová podmíněnost slovanské apologetiky, jak ji velký malíř vtělil do svých pláten.
Prezident jako monarcha
Rozpohybovaná díla světového malířství, jejich převod do 3D formy i další digitální kouzla jsou v posledních letech častým lákadlem, jež má přivábit návštěvníky, kteří by jinak do výstavních síní nezabloudili. Co je však důležité – podobné projekty spadají do stejné kategorie jako výstavy voskových figurín. Jsou zcela legitimním počinem, avšak s uměním nemají mnoho společného. Ani v nejmenším proto nepatří do výstavních prostor na tak prestižním a symbolickém místě, jako je Pražský hrad.
Jízdárna Pražského hradu zeje obvykle prázdnotou (to samé bohužel platí o dalších výstavních prostorách hradního areálu). Nyní se zde objevuje expozice, za jejímž uskutečněním lze tušit dobré kontakty promotérů s lidmi okolo Vratislava Mynáře či nejmocnějšího Zemanova poradce Martina Nejedlého, kteří se stali v posledních letech neomezenými vládci nejkrásnějšího a nejdůležitějšího českého návrší – Pražského hradu.
V této souvislosti je třeba připomenout, že moc prezidenta, respektive vedoucího jeho kanceláře nad rozsáhlým historicky, umělecky i symbolicky ojedinělým komplexem je takřka neomezená, limitovaná snad jen státním rozpočtem, eventuálně památkovým dohledem. Prezident své nakládání s Hradem s nikým nekonzultuje, nikomu se nezodpovídá. Ano, snad jen svému svědomí a vkusu, má-li nějaké.
Zeman a jeho nohsledi nám to v posledních letech dokazují měrou vrchovatou. Na Hradě se doslova opevnili. Bez nejmenšího legitimního důvodu celý areál v době covidové pandemie uzavřeli. Historicky cenné objekty využívají k soukromým večírkům. Peníze naopak nezbývají na provoz kdysi veřejně přístupných prostor a kulturně cenných expozic.
Hrad ovládla skupina kulturních barbarů, kteří parkují své limuzíny přímo na hradních nádvořích a jejich umělecký rozhled přesně ilustrují či definují plastové kelímky, které provázely tryznu za zemřelé během pandemie, či pohupující se Slované z Muchových obrazů.
Co přijde příště?
Takřka absolutní moc svěřená prezidentovi nad hradním areálem narazila v případě těchto lidí na své limity. Za vážnou diskusi tak stoji myšlenka, jež se před časem objevila během debaty v Knihovně Václava Havla.
Nestálo by za to zvážit zákonné omezení prezidentovy moci nad Pražským hradem? Neměla by fungování celého areálu, jenž je koneckonců součástí města, řídit jakási správní rada složená ze zástupců Kanceláře prezidenta republiky, ale i ministerstva kultury, pražského magistrátu, státní památkové péče a Prahy 1, na jejímž území areál leží?
Je ve hvězdách, kdo se při zachování přímé volby v budoucnu na Pražském hradě objeví. A tak bychom se tu klidně mohli dočkat výstavy obrazů Jaroslava Faltýnka, fotografií Aleny Schillerové (multimediálně, jak je dnes módní, doprovázených recitací jejích básní) či rozpohybovaných pláten hvězdy českého bulváru Lucie Gelemové, která dokázala tak umně zachytit vrstevnatý život českých politiků, třeba Vojty Filipa. A občas by přes ně proletěl 3D slovanský motýlek.
