VZPOMÍNKA / Před 37 lety, 9. září 1987, vyšlo nulté číslo samizdatových Lidových novin. O necelých dva a půl roku později už Lidové noviny vycházely tiskem. Letos 31. srpna byly vytištěny naposledy. Při té příležitosti mnoho novinářů vzpomínalo na to, jak v LN pracovali. Málokdo ale ví, jak to bylo s jejich přechodem ze samizdatu na tištěné vydání.

Dne 18. listopadu 1989 jsem měl schůzku s redaktorem samizdatových Lidových novin Janem Dobrovským. Předal jsem mu návrh na počítačový systém pro výrobu samizdatových Lidovek, který jsem na jeho přání připravil. Krátce jsme si vyměnili informace o tom, co jsme věděli o událostech na Národní třídě z předchozího dne, a rozešli jsme se s tím, že se za dva týdny sejdeme znovu a probereme potřebné kroky k technickému zlepšení výroby samizdatových LN.

Za 14 dní už se ale schůzka k samizdatu nekonala. Komunistický systém se zhroutil a samizdatová redakce připravovala své prosincové číslo už k tisku na rotačkách. Místo samizdatových stovek kusů měl být tištěný náklad ve stovkách tisíc výtisků. Prosincovým číslem skončil samizdatový měsíčník a od ledna už chtěla redakce připravovat regulérní noviny. Plán byl začít vydáním dvakrát týdně a od dubna 1990 pak už vycházet denně od pondělí do soboty.

Připravit za tři týdny vydávání novin byl úkol vskutku ambiciózní, zejména vzhledem k tomu, že redakce neměla kromě dvou kopírek a několika psacích strojů žádnou techniku, peníze a ani lidi, kteří by dokázali zorganizovat provoz novin od sazby přes tisk po distribuci, ale také třeba zavedení účetnictví. Navíc stále platil přídělový systém na novinový papír. Ten komunističtí plánovači přidělovali novinám na rok dopředu a s disidentskými novinami samozřejmě nepočítali.

Stal jsem se členem malé skupiny lidí, kteří měli tyhle „drobnosti“ vyřešit. Aspoň jedna zásadní okolnost nám ale byla příznivá. Jen několik dnů před 17. listopadem 1989 opustila své prostory na Václavském náměstí redakce Zemědělských novin. Přestěhovala se do nové budovy vydavatelství Rudé právo na Florenci – tam, kde je dnes Florentinum. V prvním patře domu na rohu Václavského náměstí a ulice Ve Smečkách zůstaly prázdné kanceláře, dokonce i se starým nábytkem a sem tam zapomenutým psacím strojem a telefonními přístroji. Ale hlavně také se sazárnou v sousedním domě, propojeném s redakcí historickým dřevěným schodištěm, po němž, jak se tradovalo, chodíval kdysi Jan Neruda, protože tu v jeho době sídlily Národní listy. V sazárně byly historické, mnohdy zámořské sázecí stroje na horké olovo. Nad nimi jásali zahraniční návštěvníci. Jeden americký kongresman v seniorském věku vzpomínal, že když byl malý kluk, navštěvoval dědečka, který přesně u takového stroje pracoval. Zůstali tu i kvalifikovaní sazeči a metéři, protože Rudé právo otevřelo v nové budově i novou sazárnu.

Během prosince se nám prostory podařilo získat. Tisk zařizoval Jiří Weiner. O jeho otci pojednává film Vlny, který nedávno vstoupil do kin. Jirka kvůli politické angažovanosti otce v šedesátých letech nesměl vystudovat, a tak se vyučil sazečem a pracoval v sazárně Mladé fronty. Orientoval se v problematice výroby i distribuce, věděl, co je třeba zařídit, a dokázal dohodnout tisk novin i jejich prodej v síti PNS.

Během několika týdnů po revoluci se stihlo změnit hodně – vláda i prezident. Ale stále platily ty samé zákony jako před 17. listopadem. Soukromé podnikaní bylo právně nemožné a tisk směla vydávat jen vydavatelství, která měla jako zřizovatele nějakou existující organizaci. Jediná, která přicházela v úvahu pro Lidové noviny, bylo Občanské fórum. To se během prosince stihlo přeorganizovat ze spontánního lidového hnutí na státem registrovanou organizaci. Proto se mohlo od ledna stát zřizovatelem, v dnešní terminologii fakticky majitelem, Lidových novin.

Šéfredaktorem samizdatových Lidových novin byl Jiří Ruml a jeho zástupcem Rudolf Zeman. Oba byli na podzim 1989 uvězněni a z vězení propuštěni až během demonstrací. Dohodli se mezi sebou, že Ruml bude šéfredaktorem půl roku a pak bude v prvních svobodných volbách kandidovat do sněmovny. Zeman bude mezitím ředitelem vydavatelství a až Ruml odejde do sněmovny, převezme po něm šéfredaktorský post.

Ruda ovšem žádnou velkou iniciativu v řízení vydavatelství neprojevoval. Mnohem víc ho zajímal obsah novin a redigování článků. A také nabízel všem dříve samizdatovým aktivitám a také novým projektům zázemí nového vydavatelství. Tak se v krátké době ve vydavatelství Lidové noviny začaly vydávat Studentské listy vedené Pavlem Žáčkem, Rock & Pop Jiřího Černého, Kritický sborník Jana Lopatky, surrealistický Analogon, Dějiny a současnost, Listy Jiřího Pelikána, Lettre Internationale a sborník 150 000 slov A. J. Liehma, časopis O divadle, Historické listy ad. Z Londýna přivezl Jan Kavan Východoevropskou informační agenturu a pod LN přešel i disidentský Originální Videojournal. Kromě toho se začalo připravovat vydávání obnovených Literárních novin a založení knižní edice – Nakladatelství Lidové noviny. To vše bez koruny základního kapitálu, bez jakéhokoliv administrativního zázemí, techniky i bez kanceláří, protože bylo jasné, že do původních místností Zemědělských novin se všechny nové redakce nevejdou. 

V redakci LN se obtížně hledala spolupráce mezi redaktory z disentu a redaktory, kteří přišli ze Svobodného slova a dalších do listopadu 89 více či méně prorežimních médií. Aby chod rychle rozbujelého vydavatelství aspoň nějak fungoval, vznikla „ředitelská rada“, v níž byli zástupci vydavatelské, tedy obchodně technické části podniku a redakce. Tu kromě Rudy Zemana zastupoval Honza Dobrovský, který jako téměř jediný z původní redakce LN chápal, že nestačí napsat články, ale že to, aby noviny vyšly a dostaly se ke čtenářům, je poměrně složitý následný proces.

Absenci počátečního kapitálu jsme vyřešili tak, že jsme s tiskárnou dohodli odložení platby a s distribuční společností PNS naopak zálohovou platbu. To umožnilo zaplatit zaměstnance a nakoupit aspoň základní potřeby. Lidové noviny jako první svobodné a nezávislé noviny po pádu komunismu byly naštěstí ze začátku velmi žádané, a tak jsme brzy získali příjmy, které umožnily chod vydavatelství.

Zájem o Lidové noviny byl obrovský i ze zahraničí. Okamžitě začali jezdit politici i novináři z celého světa. Ozvaly se i zahraniční neziskovky, které nabízely finanční pomoc. Byla samozřejmě vítaná, ale situaci neřešila. Dar několika počítačů přišel vhod, ale my jsme potřebovali počítačů desítky, respektive pro všechny redakce a administrativu několik set.

Ale byli i lidé, kteří organizovali větší pomoc. Tomáš Luke ze Ženevy pomáhal získávat prostředky samizdatovým Lidovkám a pokračoval i pro legální LN. Jiří Brady z Toronta založil s krajany v Kanadě Společnost přátel Lidových novin s cílem vybrat pro nás sto tisíc dolarů. Pracoval na tom rok a cílovou částku skutečně vybral, byť jeho přátelé mi prozradili, že velkou část věnoval sám. Objevil se excentrický obchodník s obrazy Milan Heidenreich, který finančně pomohl Občanskému fóru i Lidovkám a ze Švédska, kde žil, vždy když přijel, přivezl nějakou potřebnou techniku. Karel Schwarzenberg zorganizoval dar novinového papíru z rakouských papíren.

Redaktoři Lidových novin psali své texty ze začátku stejně jako dříve v disentu na psacích strojích. V historické sazárně podle návrhu grafika vysadili novinovou stránku. Stránky jsme odvezli do tiskárny, kde se z nich vytiskly noviny. Věděli jsme, že takový proces výroby je zastaralý, že chceme klasickou předvýrobní přípravu co nejdříve nahradit počítači. Mým úkolem bylo, stejně jako v disentu, navrhnout pro to správný systém. Hlavním parametrem ovšem bylo, že na něj nemáme peníze. Protože žádné noviny s počítačovým systémem u nás neexistovaly, nabídl mi Jiří Pallas zprostředkování návštěvy švédských novinových vydavatelství. Odjel jsem tedy do Švédska. Jako vlivný a současně technicky nadaný zástupce redakce se mnou jel Honza Dobrovský. Objeli jsme několik redakcí a konzultační firmu, nechali si jejich systémy představit. Podobnou cestu jsem pak absolvoval na pozvání kanadského ministerstva zahraničí v Kanadě. 

Dospěl jsem k rozhodnutí, že optimální bude pořídit Apple Macintoshe pro zlom a pro vkládání textů článků pécéčka, protože ty byly už tehdy mnohem levnější než Macy. V té době se ale považovalo propojení Maců a PC za nemožné. Byly to oddělené světy. Navíc společnost Apple své výrobky před listopadem 1989 do Československa nedodávala a applovské prostředí proto neumělo pracovat s češtinou a v češtině. Najali jsme programátory, kteří dostali za úkol systém počeštit a navrhnout propojení s PC, kde jsme používali textový editor WordPerfect. Ten jsme také pro použití češtiny upravovali v LN. Všechno jsme opravdu zvládli a už za rok jsme počítačový systém i se zlomem na Macích zavedli. 

Servery a počítačovou síť jsme si nemohli dovolit. Místo toho jsme zavedli oběh textů na disketách v igelitových deskách s papírovou průvodkou. Autor napsal článek, uložil na disketu, odnesl editorovi, ten po editaci odevzdal do korektorny a odtud šla disketa do oddělení zlomu, kde se text konvertoval pro Macintoshe. Bylo to nejlevnější a originální řešení. Nikdo nám nebyl ochoten předem potvrdit, že to bude fungovat. Zahraniční experti jen krčili rameny. Ale měli jsme první počítačovou sazbu v československých novinách. A byli jsme i mezi prvními ve světovém měřítku, protože v zahraničí se ještě používaly redakční systémy s centrálním počítačem a neinteligentními terminály. Byla to velmi drahá a v době osobních počítačů už zastaralá řešení, ale vydavatelé ve světě do nich investovali obrovské prostředky, a tak je nemohli rychle odstavit. Našim programátorům jsem slíbil, že když se jim práce podaří, pomůžeme jim založit firmu. Tak vznikla firma Macron.

Techniku jsme nakupovali nejlevněji, jak se dalo. Tím, že nám zahraniční návštěvníci dávali dary v hotovosti, měli jsme valuty, za které jsme mohli v Německu nakupovat věci, které u nás ještě v roce 1990 v prodeji nebyly. Koruna nebyla konvertibilní, valuty se za ni nedaly pořídit. Tak jsem jezdil nakupovat kalkulačky pro účetní, reportážní magnetofony nebo telefony se záznamníky pro redaktory apod. Našel jsem v Norimberku v přistěhovalecké čtvrti malý obchůdek se zbožím z Asie. Tam jsem nakupoval za zlomek cen, které platily u nás, a hlavně i věci, jako právě reportážní magnetofony nebo telefonní odpovídače, které u nás vůbec nebyly. Pro majitele obchodu, íránského exulanta, jsme se stali významným zákazníkem, a když se dozvěděl, že jsme vydavatelé novin, objednal si u nás inzerci. Když jsem příště přijel, k mému údivu byla ve výloze velká fotografie Václava Havla a československá vlajka. Majitel mě pozval na oběd a vysvětlil, že jsme mu díky inzerátu zařídili obrovský obrat. Do úzké uličky, kde měl obchod, začaly dokonce jezdit autobusové zájezdy z Československa. Zájemci o elektroniku skupovali jeho levná autorádia, počítačky, bezdrátové telefony a další výrobky, které se u nás neprodávaly a pokud ano, tak za několikanásobně vyšší ceny.

Tiskárny pro počítače jsem objednal v Singapuru u čínského obchodníka, kterého mi doporučil Tom Luke. Běžný malý čínský obchůdek s technikou. Ale byl schopen nám dodat tiskárny Epson bez přirážek překupníků za zlomek ceny, kterou bychom zaplatili za stejné tiskárny u nás. Myslím, že byl v šoku, když dostal objednávku na víc než sto tiskáren. Takto se nám podařilo pořídit vybavení mnohem levněji, než kolik bychom zaplatili domácím dodavatelům.

Prostory na Václavském náměstí brzy nestačily. Vydavatelství se proto přestěhovalo do ulice Politických vězňů, kde se uvolnily prostory po nějakém končícím generálním ředitelství. Byly to přízemní prostory ve dvoře, kde je dnes pasáž. Před II. světovou válkou a před svým zákazem za komunismu měly Lidové noviny redakci i administraci na Národní třídě v Topičově domě. Byly tam vedle sebe dvě budovy – Národní 9, kde dosud sídlilo nakladatelství Československý spisovatel a byl tam také proslulý Klub spisovatelů, a rohová budova Národní 11, kde sídlil Český literární fond a Československý svaz spisovatelů. O oba domy žádal v restituci MUDr. Martin Stránský, potomek zakladatele Lidových novin Adolfa Stránského a posledního majitele Lidových novin a nakladatelství Borový Jana Stránského. Když poprvé přiletěl do Prahy, vyzvedl jsem ho na letišti a nabídl mu pomoc při restituci. Ta spočívala především v právní pomoci, kterou mu na účet Lidových novin poskytovali naši právníci Karel Šturm a Hynek Mottl. Martin měl sice svého právníka, který za něj oficiálně restituční nárok podal, ale brzy jsme zjistili, že funguje tak, jak to tehdy často advokátní kanceláře dělaly. Zastupovaly řadu restituentů, ale žádnou velkou aktivitu nad rámec podání žádosti nevyvíjely, s tím, že se spokojí s odměnou tam, kde se restituce povede. Obrátil jsem se na ministra kultury Milana Uhdeho, jehož jsem dobře znal z disentu, s žádostí, aby jemu podřízené instituce restituci nebránily. Zejména u domu Národní 11 to byl právní problém, protože před znárodněním nepatřil přímo Stránským jako fyzickým osobám, ale akciové společnosti. Na ty se restituční zákon nevztahoval, byť byla rodina Stránských stoprocentními akcionáři. Měl jsem ale za to, že co bylo ukradené, má být vráceno a podařilo se mi ministra Uhdeho přesvědčit, aby restituci podpořil. Martin Stránský opravdu oba domy získal.

Lidové noviny se ale do obou budov přestěhovaly ještě předtím. Nakladatelství Československý spisovatel se rozpadalo a vyklidilo prostory redakci Lidových novin a také svaz spisovatelů a další organizace se vystěhovaly z Národní 11 a uvolnily prostory vydavatelství a dalším redakcím vydavatelství. Budovy jsme před nastěhováním podle možností rekonstruovali. Zásadní úprava proběhla v Topičově domě, kde byla před válkou v zastřešené dvoraně výstavní síň – Topičův salon. Chtěl jsem v tomto prostoru vytvořit moderní newsroom pro deník. Museli jsme ale vyměnit původní konstrukci střechy, což byla operace vyžadující montáž z vrtulníku. Ale výsledkem byl první skutečný newsroom v Československu, kde seděli redaktoři zpravodajství, a v přilehlých prostorách byly korektorna, editorna a počítačový zlom. Protože v té době ještě nebyl v prodeji ani kancelářský nábytek pro otevřené prostory, sám jsem navrhl design pracovního stolu s nástavbou pro umístění monitoru na základě toho, co jsem viděl v zahraničních redakcích. Stoly jsme nechali vyrobit na zakázku v truhlářství v pohraničí. Výsledkem byl důstojný a dělný prostor pro redakční práci.

Když Martin Stránský získal budovy do svého majetku, dohodli jsme s ním pokračování nájemní smlouvy a Lidové noviny v jeho domech sídlily až do svého prodeje koncernu Ringier. Pak jsme koupili dům na Žižkově v sousedství ostatních redakcí vydavatelství Ringier. Původně bytový dům v Žerotínově ulici, vystěhovaný ještě za minulého režimu a určený ke zbourání, jsme zrekonstruovali a nastěhovali do něj redakci i vydavatelství.

Už brzy po tom, co se vydavatelem Lidových novin stalo Občanské fórum, bylo jasné, že je to jen přechodné řešení a že nezávislé noviny nemohou být vydávány politickým hnutím kandidujícím ve volbách. Potřebovali jsme najít řešení. Zákon umožňující založit akciovou společnost ještě nebyl. Naše právní oddělení cestu našlo. Ve smyslu stále platných komunistických zákonů jsme byly tzv. „účelovým zařízením“ společenské organizace. Podobně jako třeba odbory měly hotely nebo cestovku. Nebo jako nakladatelství Olympia, které bylo účelovým zařízením Československého svazu tělesné výchovy. Takové účelové zařízení, jak vymysleli právníci, může společenská organizace (v našem případě Občanské fórum) převést na jinou společenskou organizaci. Vyžadovalo to splnit dva předpoklady. Jednak přesvědčit Občanské fórum, aby se vzdalo vlastnictví prosperujícího a vlivného vydavatelství, a jednak mít společenskou organizaci, na niž se vydavatelství „delimituje“. Druhou podmínku jsme splnili tak, že jsme založili Společnost pro Lidové noviny. To bylo i podle tehdejších zákonů možné. Byl to de facto spolek sdružující bývalé disidenty ze samizdatových novin. První podmínku se podařilo splnit hlavně díky tomu, že v Občanském fóru v prvních měsících vládl značný organizační chaos a málokdo z jeho stále se střídajících vedoucích představitelů vůbec o vztahu mezi LN a OF věděl. Vznikla unikátní několikařádková dohoda, v níž nám naklonění představitelé OF podepsali, že delimitují Nakladatelství a vydavatelství Lidové noviny na Společnost pro Lidové noviny. Bezúplatně a bez jakýchkoliv vzájemných závazků. Z dnešního pohledu v podstatě absurdní právní dokument, protože Lidové noviny už tehdy nepochybně měly značnou hodnotu. Ale v OF stále vládly revoluční poměry, tak převod prošel. Faktem nicméně je, že jsme se báli, když se později Občanské fórum rozpadalo na Občanskou demokratickou stranu a na Občanské hnutí a dělilo si majetek, že někdo dodatečně na převod LN přijde a zpochybní ho, ale k tomu naštěstí nedošlo.

Společnost pro Lidové noviny byla majitelem Lidových novin až do té doby, než parlament schválil zákon o akciových společnostech. Stáli jsme před novým problémem, jak z formy „účelové zařízení“ vytvořit akciovku. Naši právníci to opět vymysleli. Nejdříve Společnost pro Lidové noviny v roce 1991 založila prázdnou akciovou společnost, kde byla stoprocentním akcionářem. Tu sloučila s existujícím Nakladatelstvím a vydavatelstvím Lidové noviny. Pak jsme museli najít způsob, jak akcie převést na fyzické osoby. V tom jsme se inspirovali kupónovou privatizací. Nechtěli jsme akcie rozdělovat zdarma, chtěli jsme získat akcionáře, kteří za akcie zaplatí, a budou tedy ke své firmě mít odpovědný vztah. Oslovili jsme členy Společnosti pro Lidové noviny, ale i další klíčové redaktory a také Martina Stránského, jeho otce a strýce jako symbolické reprezentanty předválečných Lidovek, a nabídli jim koupi akcií za předem určenou cenu s tím, že pokud poptávka převýší nabídku, cenu v dalších kolech budeme zvyšovat, až nalezneme vyvážený poměr mezi nabízeným počtem akcií a celkovou nabízenou cenou. To se podařilo už v druhém kole. Lidové noviny získaly několik desítek akcionářů, kteří si koupili akcie v počtu od jedné do dvaceti. Několik akcií jsme dali klíčovým a zasloužilým osobám – vedení redakce a vedení vydavatelství zdarma, maximálně to však byly dvě akcie na osobu. Akcie měly nominální hodnotu 10 000 Kčs, akcionáři je získali asi za dvě třetiny nominální hodnoty. Celková výše základního majetku činila 15 milionů korun. Výsledkem této matematiky bylo, že jsme s Rudou Zemanem jako statutární představitelé akciovky museli oba vlastnoručně podepsat 1 500 číslovaných akcií. Tak to vyžadoval zákon.

Protože akcie prodávala Společnost pro Lidové noviny, skončily peníze za prodej akcií v ní, nikoliv v Lidových novinách. To byl jediný zásadní problém této metody. Ale lépe jsme to za tehdejších právních podmínek vymyslet nedokázali. Společnost pro Lidové noviny prodala jen 70 % svých akcií, takže si nad Lidovými novinami ponechala jistý vliv, což jsme chtěli jako pojistku, protože jsme pochopitelně neměli žádnou zkušenost s fungováním akciovky. 

Lidové noviny sehrály významnou roli ve formování vydavatelského prostředí začátku devadesátých let. Byly spoluzakladatelem Unie vydavatelů denního tisku – první vydavatelské asociace v postkomunistických zemích. Už v roce 1991 se UVDT stala členem Světové federace vydavatelů novin, která o rok později měla v Praze svůj světový kongres. Díky tomuto prvenství jsem byl více než dvacet let ve vedení této významné světové organizace a mohl získávat odborné know-how. Lidovky také svým vlivem úspěšně čelily snaze ovládnout jedinou moderní tiskárnu, Českou typografii (bývalé Rudé právo), a distribuční společnost PNS. Ale byly také průkopníkem moderních marketingových postupů – jako první zavedly letáky na stáncích propagující denní obsah, rozličné formy motivace předplatitelů, denní reklamy v rozhlase atp. Prostřednictvím Unie vydavatelů jsme byli u založení Rady pro reklamu, Sdružení komunikačních a mediálních organizací, které zavedlo Media projekt – první výzkum čtenosti tisku, sledovanosti televize a poslechovosti rozhlasu fungující na principech užívaných v západních zemích. Jakmile se začal tvořit reklamní trh, postavili jsme inzertní oddělení, které v novinách zavedlo reklamu jako významný zdroj příjmů vedle výnosů z prodeje. 

V oblasti etiky redakční práce byly LN první, které vydaly svůj redakční kodex, v němž byly formulovány principy redakční páce a politické orientace. Jasně jsme definovali cíle – podpora ekonomické transformace, podpora demokracie a svobody, ale současně nezávislost na kterékoliv politické straně. Ve všech těchto krocích byly Lidovky buď první, nebo mezi prvními. Bylo to zejména díky inspiraci ze zahraničí, kterou jsme aktivně získávali.

Vydavatelské podmínky začátku devadesátých let byly komplikované. Poštovní novinová služba, která za komunismu distribuovala všechen tisk, byla nepružná a zcela nepřipravená čelit novým tržním podmínkám. Navíc stát začal živelně privatizovat stánky, v nichž se prodávaly noviny a časopisy, a hrozila reálná možnost, že nebude kde tisk prodávat. 

Tiskárny, které komunistický režim znárodnil vydavatelským podnikům předválečného Československa, byly mnoho let za svou životností a tiskly téměř nečitelně. Jedinou novou tiskárnu s provozy v Praze, v Brně a v Ostravě mělo Rudé právo. Stát ji sice v rámci konfiskace komunistického majetku zabavil, ale tím se její kapacita nezvýšila. Byla plánována pro tisk několika stranických titulů, ale postupně se do ní přesunulo až patnáct deníků. Taková situace neexistovala nikde na světě. Začali jsme se reálně obávat o svou další existenci a rozhodli jsme se hledat zahraničního investora. Hlavním důvodem byla představa, že v případě krizového scénáře bude investor dostatečně silný na to, aby poskytl případnou finanční injekci nebo situaci řešil jinak.

Jako první jsme oslovili nové české banky, ale v polovině devadesátých let žádná o vlastnictví novin neprojevila zájem. Soukromé investiční společnosti ještě fakticky neexistovaly. Zato se zajímali zahraniční vydavatelé. Prodej LN organizovala britská investiční banka Hambros, která předtím prodala německému vydavatelství z Düsseldorfu Mafru, vydavatele deníku Mladá fronta Dnes. Navštívila nás řada zahraničních vydavatelů, kteří projevili zájem. Do finálního kola prodejního tendru se propracovali dva – německé vydavatelství MittellRhein Verlag z Koblenze, které už dříve získalo Zemědělské noviny, a švýcarský Ringier, který u nás vydával Blesk, Reflex, ABC a několik dalších titulů. Vedení Lidových novin se opíralo o názor svých ekonomických expertů, zejména Karla Kříže a Josefa Kotrby. Podle jejich doporučení rozhodlo prodat společnost koncernu Ringier. 

Prodej se uskutečnil a Lidové noviny se v roce 1993 staly součástí v té době největšího a nejúspěšnějšího vydavatelského domu v ČR vlastněného Michaelem Ringierem, předním švýcarským i evropským vydavatelem. Tím skončila dobrodružná a podle mého názoru heroická etapa vzniku a provozování prvních nezávislých novin v Československu po pádu komunismu. V té samé době vzniklo a většinou velmi rychle zase zaniklo asi patnáct deníků. Lidové noviny byly spolu s Bleskem a Hospodářskými novinami (které ale vznikly přeměnou z týdeníku) jedinými deníky, které přežily. Až do minulého měsíce.

Autor byl ředitelem LN v letech 1990–1997.