Někdejší kandidát na primátora Petr Vokřál a premiér Andrej Babiš (oba ANO) v předvolební kampani 2018 FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
České statistiky mrtvých a těžce nemocných jsou již nejhorší v Evropě. Není proto divu, že se v posledních dnech množí popisy chyb a selhání. I premiér Andrej Babiš přednesl ve sněmovně tak výrazný výčet chyb své vlády, že ho měl logicky zakončit demisí. Místo toho pak znovu požádal občany, aby dali vládě ještě další šanci, protože on osobně se prý snaží zachraňovat lidské životy. Nešlo tudíž o nic jiného než o další PR taktiku, aby se udržel u moci. Přitom jde o taktiku stále zoufalejší a trapnější.
Ve výčtu chyb se samozřejmě vedle chaosu vládní komunikace, absurdity některých nesmyslných opatření a absence jiných opatření logických, mluví často také o selhávání české veřejnosti, která prý nemá dostatečnou disciplínu. Může na tom být i kus pravdy. Mnoho Čechů se potácí ode zdi ke zdi a nedokáže stabilně udržet rozumnou míru. Část společnosti přechází od skoro absolutního strachu, při němž by zavedla i hygienický fašismus, skoro ze dne na den do naprosté nezodpovědnosti, a tudíž i k anarchii.
Jenže svalování zodpovědnosti na celou společnost je hodně plytké a hlavně je to pro vládu pohodlný únik před její vlastní zodpovědností.
Jen si vzpomeňme na veletoče posledního roku. Byla to vláda a její úřady, které nejprve nepochopily nutnost plošného testování. Pak to byla zase vláda, která dala přednost předvolební pohodě ve společnosti a ignorovala na konci srpna varující statistiky. Následně dělala vláda už skoro všechno pozdě a pod tlakem situace, jež se vymkla její kontrole. Občas také dělala věci přímo opačně, než měla. Třeba rozvolnění před Vánocemi. Babišova neustálá snaha nadbíhat voličům se tak postavila proti němu. Teď je situace jasná. Nacházíme se v děsivé epidemiologické i celospolečenské krizi, v níž lidé umírají po stovkách, nemocnice jsou přetížené a mimo jiné se i drolí ústavní principy státu.
Nejhorší ze všeho je ovšem úroveň českého očkování. Ve Spojených státech se již očkuje rychlostí 1,8–2 miliony osob denně. Jelikož jde o 30,3krát větší zemi, tak by stejná rychlost u nás odpovídala 60 tisícům očkovaných lidí za jeden den. A jaká je naše realita? Jeden den dokážeme naočkovat 15 tisíc osob, druhý den 19 tisíc, ale pak je sobota a neděle a očkuje se jen něco kolem tří tisíc lidí.
Vláda není schopná vakcíny sehnat a naprosto zaspala při přípravě na očkování. Když konečně vakcíny sežene, tak neumí zajistit logistiku a realizaci očkování. Německo a Francie nám začínají posílat vakcínovou pomoc jako mimořádně postižené zemi. Bohužel také zemi s neschopnou vládou. Dopředu se pohneme, až dostanou dost vakcín praktičtí lékaři a kraje vybudují očkovací centra, jako je mají už dávno sousedé.
Opravdu tedy není překvapením, když se tolik Čechů ptá, kde jsme udělali chybu. Pojďme si tedy nalít čistého vína. Naším problémem není neschopnost celé české společnosti. Naším problémem je, že tu vlivem okolností, chyb někdejších garnitur i agresivní ruské mediální subverze opanovala scénu mimořádně podřadná mocenská garnitura. Mocenská skupina Agrofertu spolu s komunisty a šíbry, která je vzhledem k dosažené úrovni české společnosti podřadná morálně i intelektuálně. Jak se to mohlo stát?
Teď budu osobní. Když jsem měl tu smutnou příležitost poznat v roce 2012 osobně Andreje Babiše, tak jsem zjistil asi po dvou minutách, že je to absurdní a zuřivý buran, který má šokující prázdno v hlavě a stejně tak šokující touhu všemu vládnout. Po deseti minutách jeho hysterického chování jsem věděl, že je to nebezpečný a zlý člověk, který v osobním styku nejedná racionálně, přeskakuje z tématu na téma a jeho hlavním tématem je napadání, obviňování a vulgární nadávání.
Bylo to ovšem ve stejnou dobu, kdy v něm miliardář Jančura, bývalý disident Jan Macháček nebo profesor Zlatuška objevili naději pro českou politiku. Od půlky roku 2013 se několik veřejně činných lidí snažilo před Andrejem Babišem varovat. A Babiš na oplátku vykresloval své kritiky jako blázny nebo exponenty kmotrů. Na věcnou kritiku odpovídal osobními útoky a difamací. Měl jsem tu čest být v první množině bláznů. A tak jsem se od něj o svém šílenství dozvěděl přímo z televizní obrazovky veřejnoprávní televize, aniž by mi kdokoli dal možnost se bránit. A pak jsem tento osobní útok slyšel ještě dvakrát z parlamentní tribuny a před Babišovou zuřivostí mi pomohl až soud. Prakticky nikoho nenapadla ta asymetrie, že Babiš může beztrestně dehonestovat své kritiky a oni nemají ani z desetiny srovnatelnou možnost se bránit, a jsou tudíž bezmocní. Takhle začala v mých vzpomínkách etapa, kterou jiní prožívali jako morální obrodu národa a uniklo jim, že se obrozují pod taktovou agenta Státní bezpečnosti a neomaleného predátora ekonomické, mediální a politické moci.
Tehdy, v roce 2013 po Babišově převzetí Mafry, se několik osamělých jednotlivců snažilo varovat a upozornit na to, že je Babiš morálně zcela nepřijatelnou osobou pro veřejnou funkci. Jaroslav Kmenta, Dan Kaiser, Tomáš Pergler a pár dalších přineslo řadu informací, jejichž publikace by stačila v normální zemi k naprosté diskvalifikaci pro politickou dráhu. Jenže zdejší touha po mesiášovi byla tak silná, že zatemnila mozek i mnoha lidem se vznešenou pověstí. A jestli to nebyla touha po obrodě národa, tak to jistě byla vidina peněz a funkcí.
Tehdy ovšem dostatečně nezazněl ještě jeden podstatný aspekt Babišovy osobnosti. A totiž intelektuální a kulturní deficit. Ohledně znalostí principů fungování státu, pravidel demokracie nebo obecného přehledu je Babišovo myšlení jeden gigantický kráter, kde není vůbec nic. A jeho představy o řízení nemají nic společného s profesionálním managementem.
Měl jsem sám tehdy za to, že pro rozhodování veřejnosti je podstatnou informací, když má někdo minulost zloděje firem. Přišlo mi, že je neslušné poukazovat na jisté mentální nedostatky, které lze popsat jako neschopnost strukturovaného myšlení a ztopořené sebeprosazování emocionálními prostředky. Dal jsem tento rys najevo aspoň tím, že jsem na podzim 2013 přetiskl v časopisu Reflex jeho redakčně neupravenou veřejnou řeč o jeho personální koncepci při obsazování ministerstev. Ten projev byl směsicí hlouposti a nestoudnosti, s níž Babiš třeba vysvětlil veřejnosti, že právě ředitel jeho chemičky se ideálně hodí na ministerstvo životního prostředí. Jenže tehdy ta řeč nepřišla skoro nikomu divná. Komu ano, ten asi mlčel. Mnoho lidí tu mlčelo a hledělo na bláznivého predátora politické moci s pocitem bezmocnosti. A společností se tehdy linulo kolektivní zlověstné vytí: kdo je antibabiš, je vyřízený, antibabiš nefunguje, kdo je antibabiš, tak je psychopat. Lépe by to Goebbels nevymyslel.
Situace se naštěstí změnila a dýchalo se tu pak o trochu lépe. Ale do toho přišel koronavirus. Kuriózní vlastnosti našeho premiéra, kterým jsme se konečně po pár letech mohli veřejně zasmát, už ale dneska k smíchu nejsou. Jeho mentální impotence je ten nejzemitější důvod a vlastní příčina rozsahu naší katastrofy. Nejen že není krizový manažer. On vůbec neumí řídit týmy lidí a společně s nimi hledat východiska a řešení. Umí pouze posílat rozkazovačné esemesky a napadat partnery debaty. To mohlo fungovat v Agrofertu, ale stát se takhle v krizi řídit nedá. Jestliže Čechům v tak děsivé míře nevadila morální nezpůsobilost Andreje Babiše pro vedení státu, tak jim nezbývá, než aby na vlastní kůži zakusili jeho naprostou nezpůsobilost duševní. Každý, kdo se v poslední době pokoušel mluvit s českým předsedou vlády, dobře ví, o čem je řeč.
Nejhorší na tom je, že celý úkaz jménem Babiš byl jasný od samého počátku. Bylo tu jen až moc velké množství hlupáků, kteří to zjevné monstrum považovali za záchranu státu. A pak tu také bylo hodně darebáků, kteří vycítili příležitost na tomto úkazu vydělat.
Vinu za současné neštěstí naší země nesou voliči Andreje Babiše a také jeho vychytralí pomahači. Všichni, kdo se podíleli na té gigantické manipulaci, že Česko změní k lepšímu postkomunistický oligarcha s estébáckými, socialistickými a východními návyky. Patří sem i ti, co drželi hubu a krok a Babišovi ve zbabělosti ustupovali, aby si zachovali své směšné pozice.
Je na místě, aby se tyto skupiny našich spoluobčanů, které nám zařídily báječná léta s Babišem, nad sebou zamyslely. A také se pořádně rozhlédly a viděly, k čemu přispěly.
