Rusku se ve válce proti Ukrajině nedaří a ta kvůli Putinově zločinnému jednání přerůstá v totální válku. A totální válka je především o energiích v duchovním i hmotném smyslu. Ruská energie je zejména generováním nenávisti. Přenášejí ji státní média a ruský lid ji ne bez potěšení konzumuje. Nejlépe ji vygeneroval Putin, například na nedávném Valdajském zasedání. Připomíná to vynálezce Nikolu Teslu s jeho sloganem: „Pokud se vaše nenávist promění v elektřinu, vzplane celý svět.“ A to v takové míře, že i televizní moderátor Anton Krasovskij, který hlásal upalování a topení ukrajinských dětí, byl (obrazně řečeno) z „gestapa“ vyhozen pro „porušování nacionálněsocialistické zákonnosti“.
V zemi, kde i v 21. století žije velká část obyvatel bez plynu, vodovodu a kanalizace, tomu nemůže být jinak. Vzpomínám si na pořad francouzského novináře ruského původu Vladimira Poznera. V něm padl zajímavý názor. Pokud se v USA vypne elektřina, kapitalismus se zhroutí do tří dnů. Ale v Rusku se prý nic nezhroutí. Tuto logiku je těžké odmítnout hned na začátku. V Rusku tomu tak opravdu není. Ruský lid, který není náchylný ke svobodě, je méně závislý na infrastruktuře a v mnoha regionech na ní není závislý téměř vůbec.
Na Ukrajině je situace zcela jiná. Mentalita a úroveň každodenní kultury se od té ruské nápadně liší. Z toho vyplývá vyšší závislost na infrastruktuře. Ale jak řekl ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj: „Ukrajina a její občané mohou přežít zimu, nedostatek potravin, ale nikdy se nevzdají své Svobody a Nezávislosti! Moskva ani Petrohrad už nikdy nebudou rozhodovat o osudu Ukrajiny!“
Rusko, které prohrává válku a není schopno bojovat spravedlivě, si to jako obvykle vynahrazuje podlostí. Tato podlost spočívá v útocích na ukrajinskou energetickou infrastrukturu. Cíle jsou jednoduché:
– Vyzkoušet odolnost Ukrajinců chladem, nedostatkem světla a tepla, nástrahami v běžném lidském životě.
– Trestat ukrajinský lid za jeho touhu po svobodě a neochotu žít v „ruském světě“.
– Pokusit se vyvinout tlak na Západ kvůli možnému zvýšení přílivu uprchlíků.
– Je tu také charakteristický nástroj petrohradského gangu – vydírání. Sám exprezident Medveděv k tomu řekl vše.
Můžete se odvolávat na válečné potíže, jak chcete, můžete se dlouho snažit vyhnout jakémukoli pokusu o konflikt s Ruskem a neuzavírat pod touto záminkou nebe nad Ukrajinou. Ale ne v této době. Otázka evropských hodnot a svobod pro ukrajinské občany se projevuje nejen v dodávkách zbraní a pomoci při stabilizaci financí, ale také v boji proti ruským pokusům zničit ukrajinský energetický sektor.
Ukrajina naléhavě potřebuje nepřetržité dodávky generátorů různého účelu a výkonu pro bytovou a sociální infrastrukturu, jakož i transformátory 110/10 a 10/0,4 kilovoltů pro rychlou obnovu zničených rozvoden. Pokud se tak nestane, bude obtížné odpovědět na otázku „Za co tedy bojujeme?“, kterou v podobné situaci za II. světové války položil svým ministrům Winston Churchill.
Na pomoc Ukrajině, a to i v oblasti energetiky, jsou samozřejmě zapotřebí značné finanční prostředky. Západní představitelé si nemohou dovolit chovat se jako Putin v roce 2013, kdy Janukovyčovu režimu poskytl tři miliardy dolarů na boj proti Majdanu. Tyto peníze poskytl přímo ze státního fondu, tedy z prostředků, které on a jeho společníci ještě ani neukradli. Západní představitelé si něco takového přirozeně nemohou dovolit.
Přestože si západní daňoví poplatníci dobře uvědomují, že Ukrajina nebojuje jen za svou svobodu, ale také za ochranu Evropy před „ruským světem“, je třeba přijmout drastičtější opatření, aby Ukrajina měla co nejdříve k dispozici co nejvíce peněz nikoli od svých daňových poplatníků, ale od Putina, jeho nejbližšího okolí a ruských oligarchů, kteří se postavili na jeho stranu.
Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová nedávno na konferenci o obnově Ukrajiny uvedla: „Naším cílem jistě není ani tak zmrazit jako zabavit majetek, to je náš úkol. Z právního hlediska to však není tak jednoduché. Pracujeme na tom. Zřídili jsme zvláštní expertní skupinu složenou ze zástupců našich členských států a mezinárodních odborníků. Jejím cílem je nejen zjistit, kde a co je zmrazeno, ale také pochopit, jaké právní předpoklady lze využít ke konfiskaci finančních prostředků a jejich nasměrování na obnovu Ukrajiny.“
To samozřejmě není snadné. Ve světě však existují zkušenosti z Norimberského a Tokijského tribunálu, soudících německé a japonské válečné zločince, které by měly být využity. Vyžaduje to politickou vůli a pojmenování věcí pravými jmény. Je třeba nazvat Rusko nejen teroristickým státem, ale i fašistickým státem, který páchá válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.
V souladu s tím by vznikl právní rámec, o kterém hovoříme. Koneckonců byl vytvořen po válce, aby soudil organizace a osoby, které připravovaly zločiny a podílely se na jejich páchání. Nejen politiky, ale i podnikatele. Němečtí podnikatelé odsouzení Norimberským tribunálem navíc nebyli obchodními partnery Hitlerovy vlády a nedělili se s ní o zisky. Znovu bych rád upozornil na nutnost delegitimizace institucí, osobností, majetku a propagandy Putinova režimu.
A zatímco se tato otázka řeší, možná by měl být vytvořen fond vydáním likvidních finančních nástrojů zaručených zabaveným majetkem Ruska, Putinova okolí a oligarchů, který by urychleně zajistil vítězství Ukrajiny.
Autor je ruský podnikatel žijící v České republice.