Památník Hladomoru v ukrajinském Kyjevě (27. 11. 2021) FOTO: ČTK/ABACA
FOTO: ČTK/ABACA
„Navyšování počtu obětí Hladomoru bez důkladného studia faktů a ověření jeho závěrů nenapravitelně poškozuje možnosti obnovení a zachování ukrajinské národní paměti. Takový krok vystavuje největší tragédii ukrajinského národa manipulacím, při nichž se množství obětí nestanovuje objektivním výzkumem, ale za pomoci falzifikací.“ Píše v protestním dopise z 1. prosince 2021 prezidentu Ukrajiny Volodymyru Zelenskému, premiérovi Denysi Šmyhalovi a dalším ústavním činitelům více než stovka historiků, archivářů a dalších akademiků. Znepokojily je totiž snahy posílit mučednickou prestiž Ukrajinců na úkor vědecké poctivosti. Učeným elitám je bližší pravda proti „zájmu vlasti“ než omyl v její prospěch.
Traumata způsobená cizími utlačovateli se v moderní éře stala pevnou součástí národních identit. Dvacáté století, tak bohaté na krutosti, čistky a genocidy, v tomto směru poskytlo mnoha etnikům „sebedefiniční“ příležitost. Do ukrajinské duše vyryl nejhlubší šrám hladomor z počátku 30. let, související se stalinskou kolektivizací a následným drancováním obilních zásob země. Vyhladověním k pokoření – to byl vědomý záměr rudých experimentátorů ve vrcholné fázi pohromy.
O půlstoletí později, kdy se studenoválečná karta začala jednoznačně obracet na stranu Spojených států, oživila ukrajinská diaspora ve svobodném světě připomínku tohoto Stalinova zločinu jako obžalobu sovětské „říše zla“. Tehdy ukrajinský hladomor do světového povědomí uvedl americký historik James Mace. Zaujetí pro tragický úděl Ukrajinců u něj podmínila i jeho vlastní indiánská krev, kterou zdědil po čerokézských předcích, jejichž kmen byl v devatenáctém století decimován násilným přesunem z původní domoviny.
Tematika, která po dnešní den stačila projít zajímavým vývojem, od počátku dráždila pozornost sovětské KGB, jež se v zahraničí svými dezinformačními úskoky pokoušela zamezit jejímu šíření. Tato kapitola zákonitě vyhrocovala vztahy Ukrajinců k Moskvě, potvrzovala je jako pospolitost stmelenou historickým údělem a odlišnou od všeho sovětského. Současně se ale zařadila mezi palčivé kontroverze, jaké výklad ukrajinské minulosti provázejí a jichž Rusko zneužívá k diskreditaci neposlušného souseda.
Spřízněni smrtí
Poté, co Ukrajina nabyla samostatnosti, začala se namáhavě propracovávat k historickému sebeuvědomění. Zpočátku se paměť velkého hladu utvářela nestejnorodě, což odpovídalo mentálnímu rozdělení společnosti na národně uvědomělou a zatvrzele postsovětskou část.
Éra prezidenta Viktora Juščenka po oranžové revoluci z roku 2004 se nevyznačovala jen deklarativní vůlí bránit zemi před mafiánskou oligarchizací (nakonec s krajně nejistým výsledkem), ale nesla s sebou i nový důraz na důležitost ukrajinského historického příběhu, který by sjednocoval národ a vymezoval se vůči Moskvě. Juščenko uchopil tragédii Holodomoru jako prvek s potenciálem propojit obě části Ukrajiny: tu západní, která historicky nebyla hladomorem zasažena, ale uchovávala tuto památku ve svém kolektivním vědomí, a střed a východ země, které se staly reálným dějištěm Stalinova zločinu, aniž by doposud dokázaly tuto skutečnost vědomě zpracovat.
V západních univerzitních kruzích se po roce 2004 vyskytla námitka, že Holodomor povýšili na symbol současní ukrajinští nacionalisté ve snaze „dohnat a předehnat“ válečnou tragédii Židů jako ústřední téma historické paměti Západu. To ovšem nevysvětluje, proč se o hladu jako o „nejstrašnějším zločinu proti lidskosti v historii současné Evropy“ vyslovil už v roce 1993 i postsovětsky ambivalentní prezident Leonid Kravčuk.
Je nicméně pravda (a dráždidlo holokaustu zde mohlo sehrát svou roli), že Ukrajinci neodolali pokušení své mučednictví někdy až hystericky nadsazovat. Řeč tu není o zákonu z roku 2006, jímž byl Hladomor prohlášen za genocidu ukrajinského národa a stanovena trestnost jejího popírání. Obdobných kroků jsme byli svědky i v polském případě před pěti lety (šlo o masakry Poláků tzv. banderovci), zatímco například genocidu Arménů kodifikoval jako historický fakt už Nejvyšší sovět Arménské SSR roku 1988.
Zda byl hladomor namířený proti Ukrajincům coby rolníkům, nebo rolníkům jakožto Ukrajincům, je věcí interpretace, kterou lze ohýbat, ale nikoli falšovat. Avšak jinak se to má s čísly. Tím, že na rozdíl od nacistické likvidace Židů, probíhající podle přesného plánu a zdokumentované perverzním účetnictvím nacistů, zbavili bolševici miliony rolníků obživy, aniž by se zdržovali počtářstvím, vznikl prostor trvale otevřený spekulacím.
Věc je navíc o to složitější, že na sovětské Ukrajině neumírali hlady jen Ukrajinci – a ti naopak hynuli i mimo její hranice. Čísla, o nichž bude řeč, byla a jsou ve víru debat běžně spojována v zásadě s etnickými Ukrajinci jako takovými.
Co sklidil hlad
První odhady počtu mrtvých se vyskytly už v roce 1933 v americkém tisku a zahrnovaly údaje od jednoho do čtyř milionů. Všechny byly vypáleny od boku a jejich autoři se ve snaze šokovat domácí čtenářstvo nenechali odradit nedostupností jakýchkoli statistik. Po druhé světové válce informovaní žurnalisté s odkazem na vysoce postavené sovětské činovníky vyčíslovali smrtnost hladomoru postupně až na šest milionů. První z povolaných – totiž sám Stalin – hovořil před Winstonem Churchillem ještě v roce 1942 tajemně o „porážce“ 10 milionů kulaků, aniž by věrohodně ozřejmil jejich další osudy, zato však s ospravedlněním, že šlo o jedinou cestu z bludného kruhu opakujícího se hladovění (sic!). Kolik jich přišlo o život, ve skutečnosti neupřesnil.
Je příznačně paradoxní, že teprve tou dobou – v Němci obsazeném Charkově – směla být poprvé na samotném území Ukrajiny fundovaně vysvětlena a vyčíslena hladová tragédie. Úkolu, který otevřel cestu vědeckému a bezpředsudečnému zkoumání, se v okupanty tolerovaných novinách Nova Ukrajina ujal agronom Stepan Sosnovyj, a pokud jde o přímá úmrtí následkem hladovění, dospěl v době, kdy zuřily boje o Stalingrad, k necelým 5 milionům duší.
Také v poválečných desetiletích seriózní odhady v tomto směru kolísaly. Rozhodně z nich nevysvítalo, že by nacionalisté prodlévající v exilu propadli odhodlání připravit Židy o jejich prvenství. Volodymyr Kubijovyč, známý ukrajinský geograf a osobnost spojující za války nacionalistický tábor s německou okupační správou v Polsku, došel k výpočtu 2,5 milionu mrtvých.
Deseti miliony operoval rozhlasový pořad vysílaný z popudu ukrajinské diaspory v Kanadě, který nesl výmluvný název: Zapomenutý holokaust. 10 milionů obětí. Ukrajina 1933. A vzhledem k době svého vzniku – psal se rok 1983 a Sověti se stále více ocitali v úzkých – měl zburcovat svědomí světové veřejnosti. Nic to nemění na tom, že práce kvalitních historiků a dokonce klasiků žánru, jakým byl kupříkladu Robert Conquest se svou průkopnickou prací Harvest of Sorrow (v doslovném překladu zhruba Sklizeň bolesti), se držely pravdě bližších 5 milionů.
Prezident Juščenko se nechal před Kongresem Spojených států v dubnu 2005 slyšet, že hlad zahubil na 20 milionů Ukrajinců. Překročil tím křiklavě i tak zřejmě nadsazený údaj 7 milionů, blízký nejednomu národně orientovanému ukrajinskému historikovi (bývalý aparátčík Kravčuk mluvil o 8 až 11 milionech), a tím spíše mnohonásobně překonal závěr respektovaného ukrajinského historika Stanyslava Kulčyckého (3,5 milionu). Lze uzavřít, že na 4 až 5 milionech životů vyhaslých v hranicích ukrajinské svazové republiky se od počátku 90. let shodují autoritativní badatelské instituce na Ukrajině i ve světě.
Diskuse skončila, tečka
Národní muzeum genocidního Hladomoru, jak zní oficiální název zavedené kyjevské instituce, na základě zpracování řady soudních expertiz a dalších materiálů počátkem září 2021 na mezinárodním fóru Uměle vyvolané hladomory: pamatujeme a uctíváme vyrukovalo s počtem 10,5 milionu ukrajinských obětí. Tyto své závěry předložilo zakrátko v knižní publikaci, vydané v omezeném nákladu a dosud běžně nedostupné. To a také skutečnost, že „odhalení“ přišlo z čistého nebe a pracovalo se na něm dlouhý čas bez vědomí širokého akademického fóra, vzbudilo pozornost historické obce.
Kritiky z jejích řad popudilo, že oficiální instituce vystoupila v tak závažné věci s pochybným závěrem, aniž by jej opřela o spolupráci s širokým spektrem odborných institucí v zemi. Upozorňují na selektivní přístup při výběru materiálů, z nichž je odvozena konečná číslovka, místy pak přímo na falzifikace. Jednou z nich je například hrubé zkreslení údajů, k nimž dospěl Stepan Sosnovyj. Stejně tak se volného zacházení dočkaly jiné prameny, na něž se kontroverzní studie odvolává.
V dopise citovaném v úvodu tohoto článku proto signatáři žádají přezkum zveřejněných závěrů; do té doby má být pozastavena jejich veřejná prezentace. Ukrajinský Ústav národní paměti (UINP) se obrátil s prosbou o expertní stanovisko na Národní akademii věd Ukrajiny, která podle očekávání ve své odpovědi zpochybnila věrohodnost předmětné analýzy.
Ředitel UINP Anton Drobovyč posléze zahájil šestihodinovou konferenci Demografické ztráty Ukrajiny následkem Hladomoru: věda versus instrumentalizace historie v minulosti i dnes, jež měla představovat erudovaně obsažnou odpověď na iniciativu muzea, slovy o nepřípustnosti „válek paměti a konkurence obětí. Je to nejen nevědecké, ale i hanebné a nepřípustné. A ukrajinská společnost, stát a věda na tom mohou jen ztratit“.
Namísto toho muzeum zahájilo protiofenzivu, když 6. prosince 2021 publikovalo výzvu, v níž žádalo veřejnost o podporu svého stanoviska, formulovaného v bojovém duchu. Protestujícím historikům je kladeno za vinu, že podkopávají „národní zájmy Ukrajiny v humanitní sféře“, a zdůrazněna je podobnost mezi jejich „podhodnocenými“ statistikami a shodným trendem ruské vědy, sloužícím bagatelizaci Holodomoru.
Krátce předtím měl v Kyjevě premiéru dokumentární film o výmluvném názvu 10.5., jehož projekci mají převzít i zastupitelské úřady v zahraničí, vznikla i stejnojmenná facebooková stránka a zmíněné závěry prezentoval u stálého zastoupení Ukrajiny při OSN angažovaný historik Volodymyr Serhijčuk. Ale nejen to.
Podle bývalých pracovníků muzea, kteří byli v posledních letech s nápadnou četností nuceni tuto instituci opustit, nad vším vládne osoba Mykoly Herasymenka – důstojníka Bezpečnostní služby Ukrajiny (SBU) ve výslužbě a poradce současné ředitelky muzea, jenž měl své podřízené přímo nabádat k manipulacím.
Herasymenko autorům, kteří podrobili jeho expertizu pečlivé kritice, pohrozil trestním stíháním na základě zmíněného zákona o ukrajinské genocidě z roku 2006. Pozapomněl zřejmě, že o desetiletí dříve sám jako vyšetřovatel SBU osobně předával vyznamenání vedoucímu expertní skupiny demografů, která se dopracovala k závěru o necelých 4 milionech zahynulých občanů sovětské Ukrajiny. Letos Herasymenko znovu udílel „metály“ – tentokrát ovšem členům týmu „10.5.“.
„Diskuse skončila, protože nyní máme konkrétní expertizy. Tečka.“ To jsou slova, jimiž chce uzavřít jednu etapu ukrajinské, vlastně světové historické vědy. Historik Volodymyr Vjatrovyč zato musí překvapit všechny, kterým u nás i ve světě coby údajný nacionalista přikrášlující ukrajinské hříchy vadí víc než armáda lhářů ve službách Moskvy. Jako jeden ze signatářů protestní listiny se totiž nechal slyšet, že „počty zavražděných nejsou kritériem pro právní kvalifikaci zločinu. Proto přístup dle hesla ,buďto naše čísla, nebo popíráte genocidu‘ poškozuje tak těžce dosažený konsensus na Ukrajině a maří vyhlídky na mezinárodní uznání Hladomoru jako genocidy.“
Když čísla bolí
Vjatrovyčova slova dávají nahlédnout do obav prozápadní části ukrajinské společnosti. Přehánění, natož ohýbání faktů vnímají tito odborníci jako vítanou přihrávku Rusku, aby na tyto slabé stránky ukrajinského svědomí zaútočilo a diskreditovalo tím veškeré snažení o to, aby svět bral ukrajinskou historickou paměť vážně. Rusku, které již dokázalo, že minulost, resp. její masově šířený obraz, se dá přetavit ve zbraň značné morální i demoralizující razance.
Zatím se prapodivnému počinu Národního muzea genocidního Hladomoru podařilo způsobit rozkol v ukrajinské historické obci doma i ve světě a podrýt tak její reputaci. Doloženy jsou již e-mailové i verbální výpady proti ukrajinským historikům na americké půdě, popisujícím rozsah tehdejších lidských ztrát střídmou řečí.
Vynikající ukrajinský psychiatr a někdejší sovětský disident Semen Gluzman se jako člen „týmu 10.5.“ opřel do autorů dopisu s tím, že jej přirovnal k disertační práci Ilji Kyvy (Kyva je proruský poslanec proslulý násilnými excesy). S touto hurávlasteneckou kanonádou humorně kontrastuje čerstvé zjištění, že nedávno obhájená disertační práce ředitelky muzea obsahovala krom jiných plagiátů také přímý opis z ruských skript.
Drama provázející ukrajinskou státnost i dnes činí z historické debaty v zemi o mnoho více než koníček nadšenců a velká část tamní vědecké obce to dala svou reakcí na „iniciativu 10.5.“ najevo. Zatímco v českém prostředí se i dnes často pěstuje sebeklam o tom, že „nás“ nacisté zavraždili 360 tisíc, ačkoli jde o údaj vztažený k celému mnohonárodnostnímu Československu v předmnichovských hranicích, zatímco kvůli nepříjemným zjištěním o chování některých lidických žen za války padají hlavy a morální selhání slavného spisovatele v roce 1950 se vytěsňuje, ruský stín Ukrajincům stále připomíná, že hledání historické pravdy se musí obejít bez kýče, zato ne bez otevřených diskusí. Vyzrávající společnost se s „tečkami“ nikdy nesmí smířit.
David Svoboda, Ph.D. je historik a ukrajinista, působí v Ústavu pro studium totalitních režimů a Muzeu paměti XX. století. Nakladatelství Academia minulý rok vydalo jeho knihu Jablko z oceli. Zrod, vývoj a činnost ukrajinského radikálního nacionalismu v letech 1920–1939.
