Příběh ruského pilota Zachara Sorokina je v mnoha ohledech podobný příběhu Alexeje Maresjeva. Také on přišel o nohy, ale vrátil se k létání a pokračoval v boji.
Při obraně oblohy nad Arktidou narazil Zachar Artjomovič Sorokin 25. října 1941 do německého letounu a jeho poškozená stíhačka se zřítila v tundře. Letecký souboj pokračoval i na zemi. Německý dvoumístný letoun Me 110, který se snesl dolů, přistál 300 metrů od Sorokinova MiGu-3. Sorokin zastřelil jednoho Němce, který s sebou měl i psa, a druhého se mu podařilo přemoci po boji muže proti muži.
Pilotovi trvalo šest dní, než se dostal zpět na domovské území, a za tu dobu urazil vzdálenost 70 kilometrů.
Neustále ho pronásledovali vlci, plazil se a škrábal tundrou, kutálel se dolů ze svahů a padal do děr v hladině jinak zamrzlých jezer. Třetího dne se mu podařilo jednoho vlka zabít a ostatní zastrašit signální světlicí. Musel pít vlčí krev, aby si udržel sílu.
Zachar Sorokin přišel kvůli omrzlinám o obě nohy. Ignoroval námitky lékařů a nadřízených, vrátil se ke svému pluku a připsal si dalších 12 vzdušných vítězství. Sorokin zaznamenal svůj další bojový úspěch – a první s protézami – v únoru 1943, kdy sestřelil sedmé letadlo. Celkem to bylo 18 nepřátelských letadel.
Za svou úlohu při eskortování a ochraně arktických konvojů dostal Sorokin Řád britského impéria. Britský vojenský atašé podle ruských zdrojů při předávání vyznamenání prý řekl pilotovi: „Dokud jsou v Rusku takoví lidé, je neporazitelné.“
Téměř okamžitě po válce byl ale z armády propuštěn, protože jeho protézy byly najednou problém. V roce 1952 se však mohl do armády vrátit a byl poslán k 614. stíhacímu leteckému pluku, ale v roce 1955 definitivně odešel do zálohy. Jako civilista žil v Moskvě, vstoupil do Svazu novinářů SSSR a napsal 15 knih. Zemřel 19. března 1978 a byl pohřben na hřbitově v moskevské části Kuncevo.
(Zdroj: Russia Beyond)
